Amed – Paříž Východu, část II.

V posledních dnech těchto prázdnin se ve svém článku na chvilku vrátím k prvním prázdninovým dnům. Tedy zpět do Diyarbakıru. Tentokrát se trochu rozepíšu o historických památkách, kterými se tato kurdská metropole může chlubit, a něco řeknu také o tamější stravě – to vše obestřené roztodivné emoce vyvolávajícím islámem.

Památky

Diyarbakır leží na břehu řeky Tigris, což jistě byla svého času podívaná, v současnosti je bohužel řeka poměrně vyschlá a připomíná nesplavnou Lužnici. Nicméně i tak je v této vyprahlé oblasti vítaným místem odpočinku omladiny, případně jsou na ni namířeny výhledy kavárniček. Přes Tigris vede On Gӧzlü neboli Ten Arched Bridge – most, který byl podle některých zdrojů postaven 515 let před Kristem. Pak byl ale v 11. století přestavěn do současné podoby. Vjezd na něj samozřejmě není povolen – k dopravním účelům byla vystavěna náhrada. Dalším významným mostem je Devgeçidi Bridge, postavený ve století třináctém. Nutno říct, že pohled na noční osvětlený most, v němž se střídají dva typy oblouků, je úchvatný.

Pira Dehderî-Pira Mervaniyan - Ten Arched Bridge

Pira Dehderî-Pira Mervaniyan – Ten Arched Bridge

Významnými stavbami jsou samozřejmě mešity různých velikostí. Nejvýznamnější z nich je Velká mešita – vůbec první mešita, která byla v Anatolii zbudovaná a která je považována za páté nejsvatější místo islámu. Před nástupem monoteismu bylo toto místo místem obětin, později tam byl katolický kostel, ze kterého se v roce 639 stala slavná mešita. Její prostory jsou krásné, nicméně ve zhruba 45°C se na jejím prostranství nebylo možné příliš zdržovat. Privilegium (a povinnost) umýt si tam nohy mají pouze muži, tak jsme se se zcela neduchovním pocitem závisti museli vzdálit do klimatizované kavárny.

Kromě dalších mešit jsou významnými (a krásnými) památkami také katolické kostely, různé hrobky a fontány či veřejné lázně. Zdaleka nejvýznamnější památkou jsou ovšem proslulé městské hradby. Jejich základy byly vystavěny ve 3. století a v délce zhruba 5,5 km obklopují tzv. starý Diyarbakır. Pohybovat se v jejich blízkosti je skutečně dechberoucí. Jak metaforicky, tak doslova. V některých místech polorozpadlé hradby okupují žebráci nebo se tam výrostci ukrývají s jistými měkkými drogami, které za sebou nechávají výraznou pachovou stopu. Stejně jako ti žebráci (a nejenom oni), kteří stavbu dokončenou ve vrcholném středověku používají jako toaletu. Takže dovnitř se prostě nedalo jít ani s velkým sebezapřením. V místech nerozpadlých jsou vytesána svědectví všech kultur a generací, které v Diyarbakıru procházely, žily a žijí. Od hieroglyfů po graffiti. Politické půtky mezi Turky a Kurdy – respektive jejich zákonnými zástupci – způsobují, že hradby chátrají a nikdo je neopravuje. Kurdové by chtěli, ale hradby jsou majetkem Turků – kteří ale nechtějí. Takže městský kolos se trochu rozpadá, což je nesmírná škoda.

Městské hradby

Městské hradby

Kurdská kuchyně

Chuť, která je pro kurdská jídla typická, je především ostrá. Jedla jsem jak v restauracích, tak v rodině mého kamaráda. A nikdy nechybělo nic, po čem jsem myslela, že se samovznítím. Typickým masem je jehněčí. Místní pochoutka jsou pak jehněčí játra na špízu. S bezmasými jídly jsem se téměř nesetkala. Ovčí lebky jsem potkávala na ulici i v těch šílených vedrech. Typická domácí snídaně zahrnuje ovčí sýr, dva druhy oliv, jogurt či kefír (samozřejmě domácí a zaručeně s probiotickými kulturami), máslo (opět domácí), vajíčka, med či arabský chléb. Chléb a hektolitry černého čaje patří ostatně ke všem jídlům. Ať jíte rýži, bulgur či brambory, přikusujete k tomu chléb. K obědu nebo k večeři pak bylo na různé způsoby upravené maso se zeleninou. A s chlebem. Nebo chléb s melounem a ovčím sýrem. Poměrně slavné jsou také tamější sladkosti. Různé druhy chalv, baklava či kadayıfı – plné pistácií (kterých je v této oblasti opravdu hojně) či jiných druhů ořechů a přelité cukrovým sirupem. Pro mě byly všechny chutě kurdské kuchyně poměrně extrémní – hodně sladké, hodně kyselé, hodně ostré. Jen sůl byla v normě. Bohužel jsem ochutnala jen malou část jejich proslulých pochoutek (u některých jsem docela ráda, na některé snad ještě v budoucnu přijde řada).

Jak jsem avizovala v předchozím článku, zajímavou zkušeností se pro mě stal Ramadán. Ano – nejenom, že jsem se vydala do Diyarbakıru v období největších veder (kdy místní utíkají z města ven), ale také v období jednoho ze dvou největších muslimských svátků. Tedy v období, kdy muslimové nesmí od východu do západu slunce jíst, pít, kouřit a souložit. Trochu jsme se toho obávala, ale zároveň byla ráda, že tam zažiju právě tuhle atmosféru. Byla jsem upozorněna, že město bude přes den poloprázdné a lidé nerudní (rodina mého kamaráda, kromě maminky, půst nedrží a je toho názoru, že kdo nejí, je agresivní). Nakonec jsem ale byla docela překvapená. Z toho, co jsem měla možnost vidět, se mi zdálo, že velká spousta lidí tento svátek neslaví. Pouze respektují ty, co ho slaví a nejí, nepijí, ani nekouří na ulicích. Řidič autobusu se nás zeptal, zda držíme půst a ž po záporné odpovědi si zapálil. Pokud jí přes den doma, zatáhnou si záclony, aby neprovokovali půst držící sousedy. Kavárny byly ale poměrně plné, takže jsem se bála naprosto zbytečně. Jeden z mých vrcholných zážitků návštěvy Amedu bylo právě jednodenní držení půstu. Rozhodla jsem se, že to zkusím a den to byl opravdu nevšední.

Připraveno pro iftar - město nakrmí chudé, studenty a vůbec všechny, kdo přijdou

Připraveno pro iftar – město nakrmí chudé, studenty a vůbec všechny, kdo přijdou

Dokud jsme byli na klimatizovaném hotelu, vše se dalo snášet celkem dobře. Pak jsme ovšem vyrazili do města. Po zhruba dvou hodinách jsem začínala své odhodlání vydržet přehodnocovat. Jídlo nebylo problémem vůbec. V tom vedru jsem na něj tak jako tak neměla ani pomyšlení. Ale nedostatek tekutin se mnou zamával. Ploužila jsem se ulicemi, jazyk se mi lepil na patro a špatně se mi mluvilo. Dokonce i cesta autobusem byla vyčerpávající. Doma už jsem jenom ležela na zemi a neskutečně mě bolely klouby. Jako bonus pro správné utrpení běží před iftarem (jak se nazývá doba, kdy muezzíni ohlásí začátek večerního jídla) v televizi v podstatě jenom reklamy na jídlo a pití. Když se z mešity ozvalo bimbání, vypila jsem asi dva litry ledové vody, čaje a „kurdské whisky“ – lékořicového šerbetu a pochopila, co je ráj na zemi. Jedním z důvodů, proč se drží půst, je uvědomění si chudoby. Tedy co prožívají hladoví a žízniví. Což neuškodí. Ale jinak je to neskutečné hazardování se zdravím. Nepřijímat dostatek tekutin v tak vysokých teplotách je nesmírně nebezpečné a nehodlám tento zážitek opakovat, jakkoli byl na jeden den zajímavý a poučný.

S tímto zážitkem se rozloučím z chladného jihu Čech a na přání se příště přihlásím s třetím dílem pojednávajícím o módních trendech, postavení žen v kurdské společnosti a postoj k cizincům. A možná ještě s tím, na co jsem zapomněla.