Amed – Paříž Východu, část III.

Kavárenské lenošení pod hradbami

Kavárenské lenošení pod hradbami

Potřetí a naposledy se vrátím ve svém článku na jihovýchod Turecka, do kurdské metropole jménem Diyarbakır. Už jsem mluvila o prvních dojmech, o počasí (stárnutí a nemoci pro tentokrát vynecháme), o kurdských památkách i kuchyni. A na přání ještě připojím něco o módě v ulicích Diyarbakıru, o postavení žen (či o chování mužů) a přístupu k cizincům.

Móda
Oblečení bylo jedním z prvních problémů, které jsem musela řešit. Co si vzít na sebe, když jedete do konzervativnějšího města a očekáváte tedy spíše burky než bikini. A zároveň víte, že tam bude asi tisíc stupňů Fahrenheita. Jediné doporučení, které jsem dostala, bylo, že si mám vzít dlouhé kalhoty. Což jsem z výše uvedených důvodů pochopila sama. Kromě dlouhých kalhot a dlouhé sukně jsem si tedy zabalila i dlouhé neprůsvitné vršky.

Realita se od mých představ samozřejmě částečně lišila. Muži v oblékaní nijak nevyčnívají z českého standardu. Někteří nosí teplákovky a zlaté řetězy (omladina), někteří tílka a ponožky v sandálech, jiní džíny a košili nebo společenský oblek. Tak tedy přejdu hned k ženám. Žen v burkách (tedy celé zakryté) jsem za celých 15 dní svého pobytu potkala velmi málo. Rozhodně by mi stačilo umět do deseti, abych je mohla spočítat. Navíc je nenosily jenom kurdské ženy, ale i syrské uprchlice. Hidžáby (které zakrývají vlasy) už byly častější. Přesto jsem byla překvapená, jak málo jsou nošeny. Před odjezdem ve mně převládl pocit, že budu s odhalenými vlasy spíše výjimkou. Výjimkou ale nakonec byly vlasy zakryté. V tradičních muslimských rodinách měly vlasy zahalené všechny ženy, včetně malých dívek. Většinou ale hidžáby nosily pouze ženy nejstarších generací.

Pravdou bylo, že ženu v kraťasech ke kolenům jsem potkala asi jednu, ženy v sukních stejné délky tak tři. Jinak drtivá většina žen měla nějaký ten dlouhý model. Ovšem vršky byly jedním z největších překvapení. Často byly poměrně odhalující či lehce průsvitné. Bohužel až pozdě jsem pochopila, že ty roláky nosím zbytečně… Ostatně několikrát jsem se setkala s názorem, že problém nespočívá v tom, že budete apriori pohoršovat společnost. Problém spočívá v nevyžádané pozornosti mužského pokolení. Na rozdíl od České republiky, kdy vás někdo nepokrytě sjíždí očima od hlavy k patě, bylo lidem v Diyarbakıru šumák, co máte na sobě. Mají holt trochu jiné starosti.

Kurdská žena
Kurdská společnost je poměrně matriarchální. Ano, je to žena, která je doma u plotny a vaří, ale také je to právě žena, která většinou o všem rozhoduje. Ostatně u těch ploten jsou už spíše starší generace žen. Mladé ženy už se věnují svým kariérám – což se samozřejmě nevylučuje s udržováním rodinné pospolitosti, která je pro kurdskou kulturu typická. Za zdi domů nevidím, ale některé zvyky kurdských mužů bych klidně přenesla i k nám. V autobuse (tedy v jejich MHD, kterou představují multivany) jsem ani jednou jedinkrát nezaznamenala, že by muž nechal ženu stát. Jediná přípustná výjimka byli muži tak kolem osmdesátky. Takže zatímco tady bude puberťák dřepět a hlídat, jestli má rozkrok u kolem a čumí mu lem trenek, tam automaticky vyskočí a dává své místo k dispozici. Jako hezký zvyk mi přišlo přesazování. Pokud do autobusu nastoupil pár (já s kamarádem, matka s dcerou…) cestující se snažili přesednout si tak, aby pár mohl sedět spolu. Milé, že?

Kavárenské lenošení v centru starého Diyarbakıru

Kavárenské lenošení v centru starého Diyarbakıru

Přístup k cizincům
Jak všichni chápou, tak v Turecku se navštěvují spíše turistické rezorty, tedy to, co nemá se skutečným Tureckem mnoho společného. Diyarbakır má své turisty samozřejmě také, zejména kvůli svému opevnění, ale rozhodně je tam nepotkáváte na každém kroku. Já měla pocit, že jsem tam spolu s několika dobrovolníky snad jediná cizinka. Bylo to snad poprvé v životě, co mě někde překvapil fotící Japonec, respektive Japonka. Ale to bylo zřejmě dáno i obdobím, ve kterém jsem město navštívila. Vlna veder vyhání i jeho stálé obyvatele, natož aby lákala turisty.

Všichni ale byli velmi milí a vstřícní. A zvědaví. Při nakupování jsem musela mlčet a smlouval jenom kamarád. Pokud bych začala mluvit jiným jazykem, prodavač by pochopitelně nasadil dvakrát takovou cenu. Jednou jsme si ale na tržišti povídali anglicky a já pak odcházela s dárkem jako vzpomínkou na Diyarbakır. Prodavač se dokonce tvářil, že ví, kde je Česká republika.

Je libo džezvu?

Je libo džezvu?

Vše, o čem jsem se rozepsala, byly samozřejmě mé osobní dojmy. Žádným způsobem tamější život nezlehčuji, ani negeneralizuji a problémy, které celou zemí zmítají, nepřehlížím. Naopak. Ve svém prvním článku jsme zmiňovala, že po dlouhém krvavém válečném období má Diyarbakır trochu klidu. Tak teď už ho zase tolik nemá. Musí se potýkat nejenom s přílivem syrských uprchlíků, ale obecně s radikálními islamisty IS. Přála bych téhle kurdské metropoli, aby v ní veškeré politicko-náboženské spory utichly a ona se mohla bez obav nabídnout všechny své krásy.