Amed – Paříž Východu

Městské hradby

Městské hradby

Před necelým rokem jsem na stránkách SVRAPu publikovala článek o plánované cestě na sever někdejší Mezopotámie neboli jihovýchod současného Turecka. Letos se tedy konečně podařilo interkulturní Diyarbakır navštívit. A realita předčila očekávání – mé první svědectví střetu podobně odlišných kultur dopadlo nadmíru dobře. A přestože má rodina měla o bezpečnosti dovolené pochyby (babička se vyjádřila konkrétně v tom smyslu, že pokud odletím, ať se rovnou rozloučím se životem), vše proběhlo nejenom bez ztrát na životech, ale dokonce i bez zranění.

Odlet lehce zkomplikovala platnost pasu, na kterou jsem ve víru natěšenosti pozapomněla (respektive pozapomněla jsem na 90 denní povinnost platnosti po návratu ze zahraničí) a jelikož jsem odmítla dávat 1500,- za půlroční pas bez biometrických údajů a třicetidenní lhůta pro vydání druhého typu pasu byla nedostatečná (do odletu zbývaly tři týdny), svou vlastní blbostí jsem si zařídila lehký čekací adrenalin, ale úředníci tentokrát nezklamali a pas dodali dokonce s týdenním předstihem. Pas jsem tedy měla, dárky pro rodinu mého kamaráda též a dalo by se říci, že jsem byla psychicky připravená i na předpovídaná vedra (nebyla, ale o tom až později). Letěla jsem přes Istanbul, nádherné euroasijské město, kterému bych rozhodně chtěla věnovat samostatnou návštěvu. Atatürkovo letiště má jeden z nejmodernějších terminálů pro mezinárodní lety na světě – a jak asi každý ví, je pojmenované po zakladateli moderní Turecké republiky. Tak na tohle letiště jsem neletěla. Můj let mířil na Atatürkovu adoptivní dceru Sabihu Gökçen – první tureckou ženu-pilotku a první ženu na světě, která pilotovala bojové letouny (a to údajně ve věku 23 let).

Istanbul z dálky

Istanbul z dálky

Let proběhl bez problémů – ty přišly až ve chvíli, kdy jsem potřebovala najít svůj hotel. Zaprvé – když jsem vylezla z letištní haly, nebyla jsem schopná se tam zase vrátit, protože všude byly jenom východy. Doteď jsme přesvědčená, že to byla vina matoucího značení, protože cesta zpět vedla jedinými dveřmi, označenými jako „Domestic  Arrivals“. Zadruhé – můj orientační (ne)smysl nezklamal a na cestě k hotelu jsme zabloudila. Zabloudila jsem na cestě k hotelu, který je téměř doslova přilepený na letištní budově… To byly naštěstí jediné dvě komplikace toho dne. Pak nastala druhá fáze psychických příprav na Diyarbakırské teploty. V klimatizovaném pokoji, s istanbulskými 28°C to nešlo zas tak špatně.

I let z Istanbulu do Diyarbakıru proběhl bez komplikací. Jediné, co mě překvapilo, byl letadlový soused – otipoval mě na Arabku. Až do té chvíle jsem zjevně neměla tušení, jak že to vlastně vypadám. A pak to přišlo – první nádech Diyarbakıru. Už jste při vaření odklopili poklici či otevřeli troubu a zapomněli uhnout hlavu před unikající párou? Tak takové to bylo, jako dýchat páru. Já, v minulém životě pravděpodobně Eskymák, jsem tedy přivítala tamějších 45°C a doufala, že to přežiju.

Nový Diyarbakır a staré kozy

Nový Diyarbakır a staré kozy

Kamarád mě vyzvedl a cestou domů jsem už mohla poznávat kouzlo tzv. nového Diyarbakıru – tedy té části města, která je vně proslulých městských hradeb. Většinu času jsme ale pak trávili v  Diyarbakıru starém. Tedy uvnitř městských hradeb. Ty jsou skutečně památkou impozantní – pro mě ani ne tak svou velikostí, ale především svými kulturněhistorickými odkazy.

A protože je léto, nebudu zdržovat dlouhým článkem a konkrétní zážitky z Amedu – což je kurdské jméno Diyarbakıru – si nechám na srpen. Samostatnou kapitolku si zaslouží nejenom historické památky, ale také jídlo, se kterým je vlastně spojen další z nesmírně zajímavých zážitků – Ramadán a tedy půst. Protože na tuhle zkušenost jen tak nezapomenu, rozhodně se s ní za ten měsíc přihlásím!

  • Evča Křenková

    “přivítala tamějších 45°C” – skvělý, Baru, moc se těším na pokračování, zajímala by mne témata oblékání, žena ve společnosti a přístup k cizincům.