Bejvávalo, bejvávalo, bejvávalo dobře

then_and_now5

Lidé mají přirozenou tendenci hodnotit a srovnávat vše, co jim přijde pod nos.  Takové myšlenky nejčastěji uvádí slovy „Jo, to za nás…“ „To když mně bylo tolik co tobě…“ nebo „Když jsme my chodívali….“ a závěrem většinou je, že v porovnání s dobami minulými je život dnes na jednu stranu snazší, všechno máme jako na dlani, na druhou stranu děti jsou zlobivější, kolegové závistivější a zboží dražší.

Bývalý vyučující psychologie na Teologické fakultě JU PhDr. Jan Polivka (ať je mu země lehká) k tomuto tématu rád podotýkal „Lidé jsou čím dál tím stejní“. Čili, lidé se nemění. Obývají zemi moc dlouho na to, aby se během pár let, nebo i desítek let, změnili. Pouze pracují s tím, co je pro ně dostupné (a přirozeně chtějí čím dál tím více).

Těžko říkat, že děti byly dříve hodnější, méně drzé, více si hrály pospolu, nebo že bylo méně korupce a manželství bylo více ctěno. Jen se podívejme do klasické literatury minulého, předminulého, nebo kteréhokoli dřívějšího století. Vzpomeňme na Gogolova Revizora, počůraného bezdomovce v knize Bylo nás pět, nebo povídku Jak jsem se učil kouřit od Šimka a Grossmana. gilotinaVšude najdeme zprávy o zmíněných a ještě mnohých dalších prohřešcích. Vždy byli lidé poctiví a ti, kteří obcházeli pravidla, děti poslušné a děti zlobivé, věrní manželé a záletníci. Každá generace se pouze zařizuje podle toho, co má k dispozici. Ano, chodili jsme více ven, psali si se vzdálenými kamarády celý rok dopisy, a když nám někdo zatelefonoval (domů na pevnou, ve smluvený čas do budky nebo k sousedům, kteří měli v domě veřejnou telefonní stanici), bylo to téměř jako druhé Vánoce. Když bychom měli stejné možnosti, jako mají dospívající dnes, asi bychom byli jako oni. Dnes děti nedají bez mobilu ani ránu a když mají jet k babičce, nevědí, co tam budou celý víkend dělat, když babička přece nemá počítač. Ve své podstatě za to ty děti nemůžou – jen se chovají podle toho, co mají – ať co se týče dostupnosti věcí, tak povolených pravidel ze strany rodičů.

Ale dost generalizování. Nejsou všechny děti takové.

Ukažme si teď konkrétní případ, který se „na poli mravnosti“ před nedávnem odehrál v Českých Budějovicích.

Jeden žák deváté třídy ZŠ Matice školské říkal o hodině učitelce vulgární básničku, druhý žák celou situaci natáčel (především reakci přítomné kantorky) a následně chlapci video zveřejnili na YouTube. Bez pochyb se jedná o porušení školního řádu (používání mobilního telefonu v době vyučování, používání vulgárních výrazů), vedle toho i o pochybení morální. Oba žáky pedagogická rada potrestala dvojkou z chování a třídní důtkou. Dvojka z chování je nejmenší (a vlastně jediný) trest, který může ze strany instituce školy vzejít. Navázat na to by, domnívám se, měli rodiče. Ale kdo to udělá v tomto případě? Totiž. Rodiče zmíněných dvou žáků podali stížnost, požadují nejen zrušení uděleného trestu, ale dokonce odvolání ředitelky školy! Celým případem se zabývá Magistrát města České Budějovice (jakožto zřizovatel školy), Česká školní inspekce i Policie České republiky. Naštěstí, náměstek primátora Petr Podhola i vedoucí odboru školství Dagmar Koubová stojí plně za ředitelkou.

igor-hnizdoDvojka z chování, co si budeme říkat, není vlastně žádný trest.  Je to slovo napsané na papíře, za chvíli se na všechno stejně zapomene, případně se bude historka přidávat k dobru na srazu spolužáků po 30 letech.

V diskuzích pod internetovými články o tomto případu jednohlasně vítězí opovržení nad činem žáků i přístupem rodičů. Každý z nás jistě v životě poznal kantory spravedlivé, i ty, kteří svou práci dělali snad jen ze zvyku a setrvačnosti. Ne všechna hodnocení pedagogů jsou správná, vždy budou subjektivní, ale pokud před námi leží skutečnosti, které jasně prokazují záměr žáků poškodit učitelku – jednak ji vulgární básničkou vyprovokovat a dokonce ji při tom natočit a celé to zveřejnit, není moc nad čím pochybovat. Přesto rodiče žáků mají jiný názor.

A tady se dostáváme k tématu „jo to já když chodil na základku…“ Pokud si zrovna říkáte „tohle udělat já, tak doma schytám takovou, že při troše štěstí nepřijdu o sluch“, jsme na tom stejně. A nevím jak vy, ale já jsem za ten pocit vděčná. Jsem vděčná za vědomí toho, že vím, co je to autorita a jak se (dobře, plus mínus :-)) chovat.

I prof. Milan Nakonečný, známý psycholog, autor mnoha knih a vyučující na Teologické fakultě JU k tématu tělesných trestů poznamenává známou větu Škoda rány, která padne vedle. Jednou jsme mu na přednášce položili otázku, jak se dívá na tělesné tresty u dětí. Odvětil s humorem sobě vlastním: “Já jsem dítě trestal vždy pouze v sebeobraně.”

Nejsem příznivce tělesných trestů, dokonce ani filmy jako je Obecná škola prostě nedávám. Přesto si myslím, že takový Igor Hnízdo by zmíněným dvěma žákům Matice školské jenom prospěl.

článek k tomuto případu si můžete přečíst zde : http://budejovice.idnes.cz/za-trest-pro-zaky-kvuli-videu-muze-pykat-i-reditelka-f9q-/budejovice-zpravy.aspx?c=A140612_2073055_budejovice-zpravy_mbe

  • Barbora

    Krásný článek, Evčo! V tomhle konkrétním případě (jako i v mnoha jiných) by, myslím, tou rákoskou od Igora Hnízda zasloužili zejména rodiče! Jak jsi napsala – já bych doma držela hubu a snažila se být co nejméně nápadnou, abych nedostala dalších pětadvacet. Ale spousta dětí jde dneska domů s vědomím, že to za ně rodiče vyřeší nějakou stížností na vyučující/školu. A tenhle přístup je dost k ničemu…