Blízká i vzdálená Zakarpatská Ukrajina (1. část)

Zakarpatská Ukrajina

Zakarpatská Ukrajina

Pošmourné a ospalé počasí za oknem přímo vybízí ke vzpomínkám na léto a plánování nových dobrodružství. Pokud i vás přepadla chorobná potřeba putovat prstem po mapě a spřádat plány, pak právě pro Vás jsou určeny následující cestopisné řádky. Chcete prožít intenzivní dovolenou plnou svérázných situací, krásné přírody, gurmánských zážitků a to vše za co nejméně peněz? Vydejte se poznávat Zakarpatskou Ukrajinu – zemi nekonečných plání polonin, opuštěných hor, dřevěných kolib, zapadlých vesniček, vodky a boršče.

I my jsme se vloni rozhodli poznávat krásy Podkarpatské Rusi, a to ze sedla bicyklu. Naše putování započalo ve městě Mukačevo, což je jakási vstupní brána do Zakarpatí, kam jsme po menších peripetiích na hranicích dorazili 21. července v dopoledních hodinách. Ukrajinci si rádi nechají zaplatit téměř za všechno a jinak tomu není ani mezi celníky. Vždycky se najde důvod pro úplatek. V našem případě to byla kola na palubě autobusu. S nimi nás prý do země nepustí. Po dlouhém smlouvání bylo naše překročení hranic oceněno na 40 euro. V Mukačevu směňujeme eura za hřivny a jdeme poznávat místní kolorit. Nakupujeme první vzorky vyhlášené vodky a poprvé jsou nám místo drobných v krámku vráceny bonbony. S tím se setkáte na Ukrajině skutečně na každém rohu. Prodavačky věčně nemají kopějky na vrácení, ale vždycky mají řešení. Těmi jsou většinou různé bonbony, sušenky nebo žvýkačky. Tohle alternativní směňování ovšem nemá stanovená vůbec žádná pravidla. Takže za stejný počet kopějek dostanete v různých obchodech či hospodách různých počet bonbonů či žvýkaček. Zkrátka tak trochu „Anarchy in the UK(rajina)“. Nicméně ukrajinské karamelky jsou vyhlášené a na výletě přijdou vhod. S dalším ukrajinským svérázem, tentokrát už méně příjemným, se setkáváme cestou na mukačevský hrad Palanok.

hrad Palanok

hrad Palanok

Hemží se to tam více či méně odrzlými cikánkami, které od vás žebrají peníze ať už pro své údajně umírající děti nebo za prodej svatého obrázku. Pokud jim nic nedáte, proklejí vás do horoucích pekel a nutno podotknout, že u toho vypadají vážně děsivě. Hrad Palanok je majestátní stavbou tyčící se nad Mukačevem a jeho návštěva určitě stojí za to. Je zde umístěna expozice o historii města Mukačevo i celé Zakarpatské Ukrajiny. Navíc z vyhlídky se vám nabízí krásný panoramatický pohled na celé město. Po návštěvě Mukačeva přejíždíme do ikonického místa celého Zakarpatí. Tím je bez pochyby vesnice Koločava, proslavená díky románu Ivana Olbrachta. Koločava není žádnou malou dědinou. Domečky této vesnice jsou rozesety v údolí v délce okolo 10 km. Hned po příjezdu se jdeme podívat do místní školy, kde je umístěno muzeum věnované právě Ivanu Olbrachtovi. Provází nás sympatická paní Natálie, jejíž dědeček se zajímal o život a dílo toho českého spisovatele a shromáždil velké množství zajímavých materiálů. Paní Natálie se svým synem teď toto muzeum spravuje a poutavě nám vypráví lámanou češtinou o osudech kontroverzního rebela Nikoly Šuhaje, krásné Eržiky, ale i o velmi pevném

Pozor, krávy na silnici

Pozor, krávy na silnici

vztahu Ivana Olbrachta ke Koločavě. Po návštěvě muzea Koločavu opouštíme a odjíždíme tábořit na fotbalové hřiště poblíž vesničky Siněvir. Během našeho putování se do Koločavy samozřejmě ještě vrátíme, protože je tam spousta dalších zajímavých míst. A o ty jsme rozhodně nechtěli přijít. Po večeři plánujeme trasu na druhý den nad prvními lahvemi vodky. Hned zjišťujeme, že skutečně není vodka jako vodka. A i zarputilý odpůrce tohoto průhledného moku po ochutnání ukrajinského vzorku v něm může najít nejen pravdu, ale i zalíbení. Po tomto opojném plánování pak odcházíme na průzkum blízké koliby. Z nenápadné průzkumné výpravy se vyklubal velký seznamovací večírek, jak mezi účastníky zájezdu, tak s místní kulturou. Kytara, zpěv, pivo a šašlik nás stmelovali až do ranních hodin, kdy jsme se pak s plnými kapsami bonbonů a žvýkaček vraceli za svitu čelovek zpět na tábořiště.

Druhý den jsme se probudili do deštivého rána a naše plány se začaly trochu komplikovat. Ta cikánka z Mukačeva nás asi vážně proklela. Nicméně po snídani jsme v méně deštivé chvíli aspoň smontovali a přichystali kola. Na tento den jsme měli naplánován výlet přes několik vesniček až k největšímu ukrajinskému jezeru Siněvir. Trasa naštěstí nebyla příliš dlouhá a měli jsme se vracet na stejné tábořiště, a tak nebyl takový problém vyrazit později. Dlouhou chvíli jsme vyřešili po svém a v zadním prostoru autobusu, kde byla před tím uložena kola, jsme rozjeli herní dopoledne s Unem a lehce provokativním „Prším“. Kolem poledne už přes tu deštivou záclonu začalo být i trochu vidět a tak jsme nahodili velmi slušivé pláštěnkové outfity a směle vyrazili na první výpravu. Zhruba po 2 ujetých kilometrech začíná pršet nanovo. Vzhledem k tomu, že se stejně nemáme kde pořádně schovat, pokračujeme mírným stoupáním stále dál po asfaltové cestě. Ano, ukrajinské silnice jsou dalším příkladem svérázného koloritu této země. Pokud často nadáváte na stav povrchu silnic v České republice, zajeďte se podívat na Ukrajinu a zjistíte, jak skvělé máme silnice. Jízda na kole po ukrajinských silnicích si v ničem nezadaná s jízdou v komplikovaném terénu. Když máte radost, že jste se vyhnuli nějakému výmolu, většinou už dávno visíte v dalším, ještě mnohem hlubším, anebo se brodíte záplavou rozdroleného štěrku. A ve skutečnosti je to místy ještě horší než popisuju. Déšť příliš neustává, ale tupě pokračujeme dál. Brzy by nás měla čekat útulná koliba.

Cestou se stáváme svědky tradičního ukrajinského pohřbu. Nesnažíme se moc okounět, ani nezastavujeme, ale ponurost uplakaného počasí, ženy zahálené do černých šátků, světla svíček a tóny pohřebního šramlu v nás zanechávají silný dojem. Konečně zahlédneme kouř valící se z komína slibované koliby. Zmrzlí a promoklí na kost vstupujeme do nádherné hospůdky s otevřeným ohněm uprostřed. Takhle nějak asi vypadá ráj (aspoň ten momentální)! Příjemná atmosféra z toho místa úplně prýští. Sundáváme zmoklé oblečení, objednáváme teplý čaj, boršč a samozřejmě vodku. Kolem obrovského krbu tvoříme veliké sušící komando. Pan hostinský je sympatický děda, který v nás tuší vidinu velké tržby a tak přikládá o sto šest.

sušící komando v kolibě

sušící komando v kolibě

Po velmi příjemném prohřátí zvenku i zevnitř vyrážíme dál. V pláštěnkách do velmi prudkého stoupání skutečně trpíme. To mikroklima, které se nám pod pláštěnkami vytvořilo, nepatří zrovna k příjemným. Jedno z dalších poučení také zní: Nepít vodku před velkým stoupáním. Jestli jsem někdy měla pocit, že mi srdce vyskočí z těla, bylo to právě při stoupání k Siněvirskému jezeru. Všechno to utrpení však stálo za to. Jezero Siněvir je vážně přírodní skvost. Při návštěvě Zakarpatí ho určitě nevynechejte. Celé jezero objíždíme a vracíme se pomalu zpátky na tábořiště. Cestou potkáváme místní, jak vedou krávy domů z pastvy. Občas je docela kumšt mezi zmatenými krávami na kole prokličkovat. Zdárně dorážíme na fotbalové hřiště, vaříme večeři a promoklé věci věšíme na šňůry mezi sloupky branek. To je velkou atrakcí pro místní potulné krávy, které nelení a hned jdou zjistit, jak naše mokré dresy chutnají. Po večeři stručně probereme trasu, všechna kola pečlivě přivážeme k sobě jako pojistku proti krádeži. Je třeba se mít na pozoru. Místní už o nás vědí a z koliby sem není daleko. Večírek v hospůdce je tentokrát o něco klidnější a tak se spořádaně vracíme do tábořiště, kde na nás pro změnu čeká kůň. Na krávy už jsme zvyklí, ale kůň s námi ještě tábořiště nesdílel.

Typická vesnice

Typická vesnice