Blízká i vzdálená Zakarpatská Ukrajina (2. část)

Zakarpatská Ukrajina

V druhé části našeho vyprávění o putování po svérázném kraji Zakarpatské Ukrajiny se konečné podíváme na proslulé ukrajinské poloniny, důkladněji poznáme legendární Koločavu a setkáme se s dalšími svérázy této nezapomenutelné země.

Ranní probuzení na fotbalovém hřišti poblíž vesnice Siněvir je tentokrát o poznání příjemnější. Obloha slibuje příjemný slunečný den a my se po snídani a rychlém balení všech věcí loučíme za vydíravého bučení se zvědavými krávami, které nám tu 2 dny dělaly více či méně voňavou společnost, a vyrážíme směr Koločava. Po deseti kilometrech výživného ukrajinského asfaltu dojíždíme k magazínu na začátku vesnice.

Zakarpatská Ukrajina

Zakarpatská Ukrajina

Začíná se nám oteplovat a tak na osvěžení vybíráme z široké nabídky nanuků. Nutno říct, že ukrajinské nanuky a zmrzliny patří k dalším gurmánským zážitkům. Obzvláště ruskou zmrzlinu s rozinkami nebo oblíbeného Kaštánka prostě musíte ochutnat. Po zchlazení se přesouváme na prohlídku známého koločavského dřevěného kostelíku sv. Ducha. O historii této památky nám s nadšením vypráví místní správce. Kuriózní je, že za dob komunismu tento řeckokatolický kostel sloužil jako muzeum ateismu. Inu, na Ukrajině je možné ledacos. Druhou štací, kterou není radno v Koločavě minout, je místní česká hospoda Četnická stanice. Pivo se tu pije ze sklenic od Ježka, Radagestu a jiných českých značek a s obsluhou se bez problému domluvíte česky. Lačni po dalších gurmánských zážitcích si objednáváme tradiční pelmeně, což je národní jídlo ve velké části východní Evropy. Měly by to být taštičky z těsta podobného nudlovému, plněné náplní z mletého masa. V koločavské hospůdce jsme se však dočkali zklamání. To, co nám přinesli, asi nejvíc připomínalo klasický český pokus o italské tortellini z mraženého polotovaru. Ale každý žal a zklamání vodka vyhání a tak jsme tuto nepěknou zkušenost rychle zalili (a zase před kopcem). Když jsme opouštěli Četnickou stanici, čekalo nás milé setkání v podobě svérázné skupinky českých turistů, kteří byli na Ukrajině na autobusovém zájezdu. V hospodě jsme potkali jen mužskou část osazenstva, ženy prý vyrazily do hor. Nejpůsobivějším místem Koločavy je beze sporu místní hřbitov, kde je pohřben kontroverzní ukrajinský hrdina Nikola Šuhaj. Nečekejte ovšem žádnou upravovanou

turistickou destinaci. Koločavský hřbitov je rozlehlý pahorek divoce porostlý borůvčím, z něhož vykukují jednotlivé náhrobky a za nímž se majestátně tyčí vrcholky polonin. Právě ta divokost a nedotčenost dodává tomuto místu nezapomenutelnou krásu. Pokud skutečně najdete hrob Nikoly Šuhaje, můžete mluvit o štěstí. Mně se to například

Zakarpatská Ukrajina

Zakarpatská Ukrajina

nepodařilo. O nějaké směrovce si můžete nechat jen zdát a nutno říct, že pahorek je vskutku rozlehlý a borůvčí opravdu divoké. S opuštěním Koločavy nadešlo i opuštění silnice a tak nás čekalo několik kilometrů vzhůru do sedla Prislip šotolinou, bahnem a kalužemi. S kolegou Jardou se nám navíc podaří zabloudit, lépe řečeno zaostat za zbytkem skupinky a tak máme výjezd nahoru o něco adrenalinovější včetně zmatené navigace místními. Do sedla však nakonec za vydatné posměšné podpory zbytku osazenstva dojíždíme s menším než malým množstvím zpoždění. Skutečný terénní punk nás, ale ještě teprve čeká. Ze sedla Prislip se vydáváme po staré c.k. silnici, co už dávno není silnicí, naopak občas je i korytem řeky, do vesnice Německá Mokrá, kde budeme tábořit. Sjezd byl vskutku výživný a barvitý. Zažila jsem si zde i svůj první fenomenální ukrajinský pád do obří kaluže a má celozájezdová přezdívka Malá katastrofa byla na světě. Punk pokračoval v místě, kde se nám cesta skutečně začala proměňovat v bahnité koryto řeky, takže jsme kola většinu času spíš nesli. Šlapání po kotníky v bahně střídalo chladivé brodění řekou, které jsem rovnou pojala jako pračku bot. Dorážíme do vesnice a navštěvujeme místní magazín. Tady poprvé ochutnáváme další ukrajinskou klasiku a tou je tradiční kvas – ochucený kvašený nápoj z obilí barvy kofoly a téměř bez alkoholu, který skvěle zahání žízeň. Přijíždíme na tábořiště k řece Těresva, kterou hned využíváme ke koupeli. Tedy spíš pro procit koupele. Po celém dni v potu je nám celkem jedno, že je řeka špinavější než my. Pod tou vrstvou bahna je těžko rozeznatelné, jakou barvu dresu jsme pro dnešek zvolili. K večeru pak užíváme zasloužené pohody u táboráku, ochutnáváme další vzorky vodky a všemožných obsahů placatek a lahví, které s námi cestovaly z Čech.

Zakarpatská Ukrajina

Zakarpatská Ukrajina

Další den po snídani jsme probrali opět velmi vydatnou trasu a poučeni z předchozích bloudivých nezdarů si s sebou bereme aspoň mapu. Na programu je přejezd přes několik průsmyků do Kobylecké Poljany. Po několika kilometrech celkem obstojné asfaltové cesty

5

Zakarpatská Ukrajina

zastavujeme u sympatického magazínu a zase tlačíme nanuky, pivo a kvas. I tady jsem dostála své přezdívky Malé katastrofy a při pokusu o vyfocení naší idylky na terásce jsem zahučela jednou nohou do příkopu, kam ústilo cokoliv, co teklo z místa, kde se nacházely kadibudky. S různými intervaly a v různých skupinkách opouštíme magazín a pokračujeme do vesnice Dubové, kde opět i přes veškeré instrukce a sezením nad mapou bloudíme. Nakonec trefujeme správnou kamenitou cestu a ve stále větším horku stoupáme několik kilometrů neznámo kam. Po celkem výživném sjezdu (ano ani sjezdy z kopce tady nebyly za odměnu) dorážíme do vsi Vodica a v dalším magazínu zavlažujeme své zbídačené útroby kvasem, pivem a obědváme. Následně nás nečeká vůbec nic pěkného. Doplňujeme zásoby vody a vyrážíme na nekonečné stoupání až do sedla nad Kobyleckou Poljanou. Cestou potkáváme místní paní, která jde do studny pro vodu a ochotně nám také nabízí doplnění životadárné tekutiny. Odměňujeme jí aspoň sušenkami a pokračujeme dál. V ukrutném stoupání prašnou cestou plnou kamení nálada opadá, ale naštěstí s sebou máme úderné duo Romana s Jardou, které naši dámskou skupinku na chvostu, neúnavně psychicky podporuje. S vypětím všech sil zdoláváme sedlo. Kola i sebe odhazujeme do trávy a kocháme se výhledem. Následující sjezd kameňák byl po celodenním plahočení už vážně třešničkou na dortu, ale nakonec do Kobylecké Poljany skutečné přijíždíme a magazín je opět na obzoru. Zde opět táboříme na plácku vedle fotbalového hřiště. Plácek je to vskutku miniaturní a tak musíme rozmístění stanů trochu uskromnit.Nicméně zakolíkovaný stan v předsíňce vedlejšího stanu nebyl výjimkou. Pro místní malé fotbalisty jsme byli my i naše kola velkým pozdvižením. Nemenšího zájmu se pak mezi místní mládeží těšila i naše koupelová anabáze v nedaleké řece. Hold věděla o nás celá ves a tak jsme pro jistotu opět spoutali kola nejpevněji, jak to šlo. Večer byl tentokrát poněkud poklidnějšího rázu. Jednak už se na nás začala podepisovat únava ze dvou předchozích náročných dnů a také se u některých začaly projevovat první příznaky klasického cestovatelského ukrajinského fenoménu – zažívací potíže. Ale o tom zase příště…