Bonum aegroti suprema lex

Dobro pacienta nejvyšší zákon. Mezi zdravotníky známá myšlenka, idea, motto, které by, myslím, mělo provázet praxi všech zdravotnických pracovníků. Je tomu ale skutečně tak? Ač sama zdravotnice, či snad možná právě proto, lékařům a užívání jakýchkoli léčivých přípravků se vyhýbám, co jen to jde. Jenže v červnu jsem zcela neplánovaně byla tři dny hospitalizována na infekčním oddělení v Nemocnici České Budějovice.

Tato nemocnice si výše uvedenou větu přeformulovala na: „Na prvním místě je pacient“. Po své osobní zkušenosti bych si tím nebyla úplně tak jistá.

To bylo tak…

První červnový víkend v noci z pátku na sobotu mi bylo dost zle. Těžko říct z čeho, jestli z jídla, nebo z toho, že v pondělí mne čekala poslední státnice, možná kombinace obojího. Nelepšilo se to a ráno to bylo stále stejné, nemohla jsem téměř chodit. Rozhodla jsem se tedy poradit se s odborníky v nemocnici. Přítel mi radil, ať si zavolám sanitku, ale co, říkám, nejsem zas takovej lazar aby pro mne jezdila sanitka, ne, a tak jsem poprosila spolubydlícího, který právě odjížděl autem, zda by mne odvezl do nemocnice. Už brzy jsem měla zjistit, že to nebyl dobrý nápad a že sice v sanitce si holka v mém věku může připadat neschopně, na druhou stranu, má to něco do sebe.

Jediné, co v ČB v nemocnici znám je úrazová ambulance (vůbec jsem netušila, že je výhradně úrazová) a nechala jsem se tak vysadit tam a šourala jsem se ke dveřím. Sestra otevírá a já jí popisuju, co mi je. „Měla jste úraz?“ ptá se. „Ne, to ne.“ odpovídám. „Tak to musíte na chirurgii. Půjdete tudy, pak doprava a hned zase doprava a tam zazvoníte.“ OK, sunu se na chirurgii a zvoním. Opět dveře otevřivší sestře popisuju své potíže a opět dostávám pár otázek typu měla jste ty a ty potíže. Odpovídám a sestra mne instruuje:„Pokud jste měla tyto potíže, tak to musíte na infekční. Půjdete po této chodbě, pak doleva a po schodech dolů, ze dveří půjdete doprava venkem a za gynekologickým pavilonem je infekční.“ Huf, ale co jsem taky čekala, že mě tady v sobotu ráno přivítají s otevřenou náručí? Neschopná klást jakýkoli odpor se ploužím podle instrukcí dál a po jednom nezdařeném pokusu skutečně nacházím ambulanci infekčního oddělení.

Sestře na vrátnici opět popisuji vše, co mi je a není. „Proč si vás nenechali na tý chirurgii?“ ptá se mě. „To nevím, prostě mě poslali sem, tak jsem tady.“ „Tak mi dejte kartu pojišťovny a posaďte se tady za rohem.“ Super, už nikam dál nemusím, tady mi někdo pomůže! Za těch 1080Kč povinného zdravotního pojištění, které poctivě každý měsíc už rok pojišťovně posílám, se přeci jen dočkám pomoci. Sedím na chodbě, stále v bolestech, nemoha nalézt žádnou úlevovou polohu. Po dvaceti minutách přichází sestra a oznamuje mi, že paní doktorka přijde asi za půl hodiny, že je teď tak v půlce vizity. Čekám trpělivě dál. Po dalších deseti minutách přichází opět sestra řkouc: „Stejně nechápu, proč si vás na tý chirurgii nenechali. Já si myslím, že vy jste sem vůbec neměla chodit. Buď si vás měli nechat na tý chíře, nebo jste měla jít na pohotovost.“ Sedíc v předklonu se ptám, kde je ta pohotovost. „V dolním areálu.“ odpovídá sestra. (vzdálenost odhaduju asi na 500m). Nemám sílu na jinou odpověď, než „No to si děláte srandu, tam nedojdu.“ „No, tak tady čekejte dál.“ odpovídá sestra a odchází. Moment prozření je tady – do háje, proč jsem nejela tou sanitkou?!

Po chvíli dostávám nabídku lehnout si na lůžko do vyšetřovací místnosti. Nabídku přijímám a pokračuji v čekání na službu vykonávající lékařku. Ta nakonec skutečně přichází. Začíná martýrium poslechů, pohmatů, poklepů, měření a samozřejmě otázek. Jsem asi nejnemožnější ze všech dcer, vnuček a sester na světě, ale fakt jsem z rukávu nedokázala vysypat všechny nemoci mé sestry, rodičů, i prarodičů. Paní doktorka mne kárala slovy: „No, studentko, jak to, že to nevíte?“ Pak došlo na mé alergie. Říkám, že nejsem alergická na nic, jen jsem kdysi měla alergii na nějaká antibiotika, ale už opravdu nevím, co to bylo ani jak se to projevovalo. A opět. „No, studentko, jak to, že to nevíte?“ Jak malá školačka volám mamce. Ta nechápe, proč jí v sobotu ráno volám a ptám se, na co že jsem to před dvaceti lety měla alergii. „Pak Ti to, mami, vysvětlím, teď potřebuju vědět, jak to s tou alergií bylo.“ Nicméně odpověď „Jé, Evičko, já si to ale opravdu nepamatuju, to už je hrozně dlouho.“ dovádí doktorku téměř k šílenství. No nic, penicilín to určitě nebyl, tak to snad nějak zvládneme. První fáze mojí nemocniční estrády je u konce a větou „Tak my si vás tady, slečno, necháme.“je můj osud na následující dny zpečetěn. Ještě se svléknout a kromě spodního prádla vše odevzdat do pacientské šatny, dostanu to prý zpátky, až mě budou propouštět, teď si musím obléct nemocniční pyžamo, světlomodrou košili a kalhoty. „Máme už jen velký pánský, snad to nevadí.“ doprovází tuto proceduru sestra a pokračuje: „Teď mi ještě podepište: tady že souhlasíte s tím, abychom Vás tady léčili, tady že nám odevzdáváte to oblečení, tady že nám neutečete“ a kdo ví co ještě, strká přede mě papíry, už se v tom ztrácím. „Stejně bych daleko nedoběhla“ pokouším se o vtip.

moje levá ruka týden po propuštění

Sestra mne doprovází na pokoj. Jedna pacientka tam leží, ještě jsou dvě lůžka volná. Vybírám si to nejblíže oknu. Přichází tam další sestra a ptá se té doprovázející, jak se jmenuju. Ta ji neslyšela a tak se jí ptá znovu, přestože já tam stojím také. Vím, že s těma nemocema mých příbuzných jsem moc nezaválela, ale copak vypadám, jako když nedokážu vyslovit ani své jméno? A začíná další koloběh: odběry všeho možného, zavedení kanyly, připojení kapačky… Sestra mi začala odebírat krev odněkud z předloktí. Zkusila jsem jí navrhnout, že by možná bylo lepší vzít mi krev z loketní jamky. „To ne, tam vám budu zavádět kanylu.“ „Tak z druhé ruky.“ navrhuju.„Ne, udělám to odtud.“ Šoupla tam jehlu, trochu se tam pošťourala, neodebrala ani kapku a modřinu jsem tam měla ještě dva týdny.

Paní doktorka mne instruovala, že mám hodně pít. OK, není problém. Už jsem pila i lepší věci, ale chci domů co nejdříve, tak hold musím sekat latinu. A tak jsem pila a pila. Po čase přišla sestra s tím, že už piju fakt hodně a měla bych zbrzdit, aby mi z toho nebylo zle. Pak přišla paní doktorka a pochválila mne, jak hezky piju a že to stále nestačí a mám v tom pokračovat. Pak přišla zase jiná sestra, že už opravdu nemám tolik pít, tak už jsem to nevydržela a říkám jí, že už teda fakt nevim, že mi každý říká něco jiného a sestra na to, že prý paní doktorka je ujetá na pití, že prý chudák její rodina a jí že jednou léčila taky, že to zná, a tak. A v pondělí prý už přijde zdejší kmenový lékař. No super. A pak mi to, že už nemám tolik pít, pro jistotu jednou řekla ještě paní asistentka, nebo nevím, jak ji správně titulovat, prostě ta, která odnáší nádobí po jídle, vynáší koše a tak. Ta mi to pro jistotu zopakovala dvakrát.

návštěva – vedle propuštění jediný světlý bod :-)

návštěva – vedle propuštění jediný světlý bod 🙂

Naštěstí i na infekční oddělení jsou umožněny návštěvy (díváte se na sebe přes sklo a mluvíte do telefonu), tak jsem mohla dostat i batoh s dalšími osobními věcmi a učením (tou dobou jsem stále ještě doufala, že v pondělí půjdu ke státnicím).

V nemocnici se večeře servíruje v 17:00. Můj příděl byl: dva rohlíky, dvě kostičky marmelády, přesnídávka a jablečné pitíčko. Poslední jídlo, které jsem měla, byla večeře předcházející den, takže bych se na to nejraději vrhla, ale rozum mi radil trochu zbrzdit, jinak budu mít za hodinu zase hlad. Tak jsem si večeři rozdělila na několik fází, ale moc to nezabíralo. Když jsem si v 17 hod dala jeden rohlík, v 18h už mi zas kručelo v břiše. Dala jsem si druhý rohlík, ale v 19h zase kručení. Tak jsem se pustila do přesnídávky, jenže kolem v 19:40 už se žaludek zase ozýval. Pitíčko toho moc nespravilo. Nezbývalo, než to zkusit zaspat a těšit se na snídani. Vzhledem k tomu, že jsem se snažila čas využít naplno k učení, jsem v osm večer jít spát nedokázala. K snídani byly dva rohlíky a kostička marmelády a k tomu něco v hrnku, typuju to na pokus o bílou kávu, meltu, nebo něco v tom stylu.

způsob servírování snídaní

způsob servírování snídaní

Ještě něco málo k servírování jídla. Snídaně a studené večeře se servírují na pěnových táccích obalených ve fólii. Dokážete si jen představit, co je to každý den odpadků, když toto obdrží každý jídla schopný pacient? Po první večeři jsem učinila pokus o třídění odpadu, aby to pak paní asistentka měla jednodušší. Na stůl v pokoji jsem vyskládala sklo (od přesnídávky), hliník (víčka od marmelád) a plast (tácek, fólie, mističky na marmelády). Paní asistentka však ráno přišla a všechno to shrnula do odpadkového koše na pokoji. Tak nic, no.

Nebudu vás, milí čtenáři, zavalovat dalšími mnoha informacemi a historkami, které jsem tam za ty necelé tři dny stihla prožít. Ve zkratce: věřte tomu, že na všechno existuje prášek a to jako v podstatě jediné a správné řešení problémů všeho druhu. Prdíte málo? Dostanete prášek, abyste prděli více. Prdíte moc? Dostanete prášek, abyste prděli méně. Spíte moc? Dostanete prášek, abyste spali méně. Spíte málo? Dostanete prášek, abyste spali více. Atd., atd., atd. Ještě jednu věc si však podrobněji popsat neodpustím, a to je závěr mého pobytu v nemocnici, tedy mé propouštění.

V pondělí, třetí den mého pobytu v nemocnici za mnou přišla paní doktorka, kterou jsem do té doby neviděla. Rozhovor probíhal asi následovně: „Vy byste chtěla jít domů?“ „No, to bych chtěla.“ „Nechcete tady s námi být ještě jeden den?“ “No, to asi ne.“ „Tak jo, tak běžte domů.“Tento rozhovor proběhl někdy ráno, myslím, že tak kolem 9 hodin (v nemocnici mají pacienti budíček v 6:00, sice vám oproti běžnému pracovnímu dni nic nezačne drnčet u hlavy, zato se nad vámi nemilosrdně rozsvítí dvě zářivky … a jedéém). Ale abych mohla odejít, je potřeba ještě mnoho věcí zařídit. Třeba mi vyndat kanylu (kterou jsem měla už více než 24 hodin zcela zbytečně), předat mi propouštěcí zprávu, fakturu na zaplacení regulačního poplatku, výzvu, že se do třech dnů budu hlásit u svého praktického lékaře… Když mi sestra předávala propouštěcí zprávu, požádala jsem ji, zda by mi mohl někdo napsat něco jako omluvenku do školy, jelikož jsem ten den měla mít státnice. Vykulila na mne oči, a že se zeptá. Zpátky přišla s tím, že nic takového oni nedávají a že mám přeci tu propouštěcí zprávu. Chápejte, dva papíry popsané informacemi o tom, co mi bylo, jak probíhala moje všemožná vyšetření a tak vůbec. Tohle mám donést na fakultu jako potvrzení toho, že jsem se nemohla na státnice dostavit v řádném termínu? No, než se handrkovat s od pohledu „velice příjemnou“ sestrou, to to radši na tom studijním nějak skoulím. :-) V propouštěcí zprávě bylo taky mimo jiné napsáno, že mi byl předán leták o dietě. Já bych si tím tak jistá nebyla, ještě že jsem na střední škole dělala dietní sestru. Při tom všem jsem ještě stihla nemocniční oběd, teplou vodu se sušenou petrželkou, pár mrkviček tam bylo, to uznávám a jako hlavní chod rýži se sušenou petrželkou. A asi čtyři hodiny po propuštění lékařkou (bez diagnózy, závěru ani ničeho) jsem si mohla počkat na své oblečení a vydat se na MHD směr privát.

Ta státnice, která mě čekala, byla z etiky. Etika je moc hezká a zajímavá věda, když se jí správně otevřete. Bylo velice příhodné, že jsem měla před sebou právě etiku v době, kdy jsem byla v nemocnici, kde to probíhalo tak, jak to probíhalo. Jedna z věcí, které se k tomu všemu dobře hodily, bylo tzv. zlaté pravidlo: Nečiň jiným to, co nechceš, aby jiní činili tobě. Pomiňme to, že alopatii beru až jako krajní variantu řešení zdravotních obtíží. Myslím si, že by pro zdravotnický personál občas nebylo od věci postavit se na druhou stranu a nechat se „opečovávat“ tak, jako ostatní pacienti. Třeba by pak byli více vnímaví. Četla jsem jednu hezkou knihu k tomuto tématu od E. Rosenbauma, Doktor – jak chutná vlastní medicína. Vřele doporučuji.

Evča Křenková

P. S. Na studijním mi propouštěcí zprávu uznali a umožnili mi jít na státnice o dva dny později.

zdroj titulního obrázku: http://i.iinfo.cz/images/21/bulovka-1.jpg