Céad Mile Fáilte – Vítejte v Irsku

Ovce, čau!

Na SVRAPu se nám poslední dobou roztrhl pytel s cestovatelskými zážitky a já, protože momentálně nemám morál vymýšlet nové téma na příspěvek, půjdu s davem. Ze slunečného rovníkového Gabonu se přesuneme do chladnějších krajů, do země, kde se tráva celý rok zelená a kde se počasí mění i několikrát za den. A také prý zde nejsou hadi, protože je kdysi odsud vyhnal svatý Patrik. Ano, řeč je o Smaragdovém či Zeleném ostrově – o Irsku.

Když se řekne Irsko, asi se každému vybaví některý z atributů, které jsou s touto zemí spojovány. Krom již zmíněného uplakaného počasí a irského patrona to může být třeba irská whiskey, irská káva či tmavé pivo Guinness, které budete usrkávat nejlépe v nějaké útulné hospůdce za doprovodu tradiční irské hudby. Kam taky jinam, než do hospody, když venku prší, že?! 🙂 To potvrzuje i jedno z nejznámějších irských přísloví “It doesn’t rain in the pub”. Na hospody samozřejmě taky došlo, ale do Irska jsem rozhodně nejela kvůli vymetání místních podniků, na takové špásy je studentská peněženka přece jen poměrně omezená. A na to, abych psala o mentalitě místních lidí, poznávání jejich kultury a nátury, je týden moc krátká doba. Můžete se spolu se mnou ale podívat na některá místa, která jsem navštívila.

Pohled na Irsko a na Prahu z ptačí perspektivyVše je jednou poprvé – někdo jede poprvé vlakem, já poprvé letěla. Měla jsem z celého toho humbuku kolem letu docela vítr, ale vše – včetně kontroly zavazadel – dobře dopadlo (jediným podezřelým předmětem se ukázaly být syrečky zabalené v alobalu 🙂 ). O to silnější to pro mě byl zážitek, když jsem během přesunu na palubu letadla zjistila, že stejným letadlem letí i Glen Hansard. Naneštěstí jsem od přírody ostýchavá a tak ze skromného požádání o autogram, které jsem odkládala až na dublinské letiště, nakonec nic nebylo. Zato tam na mě čekal brácha a to bylo stokrát lepší.

Derryclare Lough v mlžném oparuNa výlet jsme vyrazili hned druhý den časně z rána a naše první kroky vedly přes střed Irska na západní pobřeží, do Národního parku Connemara. Drsná krása místní přírody s řadou jezer a rašelinišť však, stejně jako průvodcem opěvovaný ohromující výhled na oceán z kopce Diamond Hill, zůstaly napůl zahaleny mlhou. V první chvíli možná zklamání, na druhou stranu vrtošivé počasí vytvořilo melancholickou atmosféru, která k irské krajině prostě patří a podtrhuje ji. A kdo nezažil Irsko v dešti, jako by tam ani nebyl :-). Kamenné zídky, jezera na úbočí sytě zelených kopců, nad kterými se táhnou tu bílá, tu temně šedá mračna, a samozřejmě ovce všude, kam se podíváš. Série dechberoucích záběrů nebrala konce ani cestou do města Carrick-On-Shannon, kde jsme doslova zakotvili v říčním přístavu a přespali na lodi do druhého dne.

Oba dny jsme projížděli poměrně málo obydlenou částí Irska, a tak jsme cestou, krom ovcí, moc živých duší nepotkali. To, v kombinaci s poměrně strohou architekturou, na člověka občas působilo docela tísnivě. Domy v padesáti odstínech šedi jako by dokreslovaly atmosféru, kterou navozovalo mlhavé počasí. Na venkově jsme často míjeli osamocené domy s obrovskou zahradou, pečlivě posekaným trávníkem, zaparkovaným autem, ale dál nic, žádný náznak toho, že by si na zahradě třeba děti hrály fotbal nebo pani domácí pěstovala letničky a cukety. Občas jsem měla pocit, že jsem se octla v opuštěném městě z poválečného období, kde vládne už jen zub času. Naštěstí tomu tak nebylo všude. Jednoduché domy bez zbytečných přeplácaností často dokázaly rozzářit barevné dveře a výlohy obchodů a hospůdek, a to naopak působilo moc hezky, zvlášť když si to dal člověk do kontrastu se zmíněným vybydleným městem či naopak barevným šílenstvím alá rozsypané pastelky, které známe z našich ulic. Barevné dveře a výlohy jsou obecně vděčným fotografickým objektem, obzvláště ty v Dublinu, ale to bych předbíhala.

Loughcrew Megalithic sitePo celém Irsku se nachází velké množství historických památek. Za zmínění stojí tzv. megalitické památky (slovo pochází z řeckého mega a lithos – velký kámen), což jsou – zjednodušeně řečeno – pravěké stavby s obřích bloků kamene. Nejčastěji se jedná o komorové či portálové hrobky nebo o menhiry. Takových megalithic sites bylo v Irsku požehnaně. My jsme navštívili Loughcrew Megalithic site, mnohem známějším mohylovým monumentem Irska je však lokalita Newgrange ve východním Irsku. Ta je součástí komplexu Brú na Bóinne, který figuruje na seznamu památek UNESCO.

Pahorek Tara - projekt My TaraTypickým rysem jsou rovněž vysoké kříže (high crosses) s bohatě zdobeným reliéfem tvořeným nejrůznějšími propletenci, na které jsme mimo jiné narazili i na hřbitově ve městě Kells. V našem historicko-kulturním putování jsme pokračovali na pahorek Tara, posvátné a rituální místo Irů se zbytky oválného hradiště z doby železné. Na tomto místě se nachází i tzv. Kámen osudu (Lia Fáil), kde byly dle legendy korunováni irští králové. Zajímavým počinem (současným, nikoliv historickým) je projekt My Tara, jehož duchovním otcem je umělec Michael Fortune. Snaží se propojit historickou a mytologickou jedinečnost tohoto místa se současností, s tím, co znamená pro lidi, kteří zde žijí nebo toto místo navštíví. Výsledkem je strom ověšený nejrůznějšími předměty (fotografiemi počínaje, dudlíky a přívěsky konče), které zde lidé zanechali jako vzpomínku na nějaký okamžik v jejich životě, který je spojuje s pahorkem Tara.

Trim castleCestou zpátky do Dublinu jsme navštívili i městečko Trim, kde se to historickými stavbami jen hemží. Kromě působivých zřícenin Newtown Abbey a či Hospital of St. John the Baptist je asi nejznámější památkou hrad Trim Castle, kde se v roce 1996 natáčel film Statečné srdce.

A o tom, kam jsme zavítali v dalších dnech, zase příště.