Černá Hora – opomíjený poklad Balkánu

Cerna_HoraLéto v plném proudu, toulavé boty v pohotovosti, ale kam si to tentokrát namířit, aby to vážně stálo za to? Pro ty, co stále ještě nerozhodně tápou a hledají tu správnou destinaci, tu mám zase jeden vypečený cestovatelský kousek. Nedávno jsem tu pěla chválu na Korsiku díky její různorodosti a relativní neokoukanosti. Dost podobně je to i s nespoutanou zemí jménem Černá Hora. I zde najdete vše od hor až po moře a rozhodně se nestihnete nudit. Za to Vám ručím!

 Ještě poměrně nedávno byla Černá Hora tak trochu ve stínu ostatních hojně navštěvovaných balkánských zemí. Stále více si ale získává srdce cestovatelů a turistů právě díky své pestrosti. Klasičtí „koupači“ znají z Černé Hory asi pouze Budvu nebo Kotor – 2 známá černohorská přímořská letoviska. Obdivovatelé hor a „hltači“ výškových metrů zase jistě mají ve svých cestovatelských denících poznačeno jméno nádherného horského masivu Durmitor. My se na řádcích tohoto článku potouláme všemi zmiňovanými místy a ještě i něčím navíc.

 

Pohori_Bjelasica

pohoří Bjelasica

Ó hory, ó hory…Bjelasica
Naše cyklistické poznávání krás Černé Hory jsme započali v NP Biogradska Gora a pohoří Bjelasica na severovýchodě země. Jako první nás přivítalo Biogradské jezero a k němu přilehlý kemp. Velmi chladné vody nádherného podhorského jezera nám po noci strávené v autobuse přišly náramně vhod. Zmiňovaný kemp je poměrně svérázný, najít zde totiž nějaké slušné rovné místo pro postavení stanu bylo téměř nemožné. Všude samý kámen a hrbolek. A tak jsme to přespání měli i s masážním přídavkem. Druhý den už pak vypukla čistokrevná „kochačka“ panorámaty. Vyrazili jsme si totiž do pohoří Bjelasica, které navazuje na oblast Biogradského národního parku. Bjelasica, to je zvlněná krajina zelenajících se kopečků protkaná nespočtem prašných cest, které se vinou okolo více či méně zachovalých salaší i malých horských jezírek. Kopečky, to je vlastně hodně slabé slovo. Cestou na Zekovu Glavu (2100 m.n.m.) jsme se tenkrát pořádně zapotili. Několikakilometrové stoupání nebylo zrovna za odměnu, ale ty panorámata za to vážně stály. Cestou zpět jsme se pak ještě v jedné salaši nedaleko od našeho kempu zastavili na ochutnávku domácího sýra a něčeho, co nejvíce připomínalo slovenskou žinčicu. A to tedy opět byl zážitek pro gurmána. Na tomto místě, při opěvování mléčných výrobků, však musím podotknouti, že Černá Hora je opravdovým „rájem tureckých“ záchodů. A tam občas přestávala veškerá romantika.

 

Kanon_reky_Tary

kaňon řeky Tary

Ó hory, ó hory…putování Durmitorem
Skutečným černohorským pokladem je ale rozhodně již zmiňované pohoří Durmitor. Tam prostě musíte jet! My jsme si ho prošli pěšky i objeli na kole a pokaždé nás něčím překvapil i uchvátil. Našim výchozím bodem pro výlety do Durmitoru byl velmi příjemný kemp nedaleko městečka Žabljak. Příjemnost spočívala především v tom, že tam, ano, podržte si klobouky, neměli turecké záchody. Takový obdiv k porcelánu, který v nás propukl, si ani nedokážete představit. Ale nejen kvalita sociálního zařízení dělala z tohoto kempu malebné místo. Milý pan majitel a spaní ve stínu stromů bez masážního kamenného přídavku povyšovaly tenhle kemp na 4 hvězdičkový open-air hotel. Dorazili jsme sem v úmorném vedru trasou okolo řeky Tary, jejíž kaňon je vůbec nejhlubším v Evropě. Jeho majestátnost nejlépe doceníte pohledem z velkého železného mostu poblíž osady Djurdjevica Tara, který byl postaven před 2. světovou válkou a je zmiňován snad v každém průvodci Černou Horou pro svou výraznou fotogeničnost. Průzračné vody řeky Tary přímo vybízely ke koupačce a tak jsme tohoto spíš ledového než chladivého osvěžení mile rádi využili.

Durmitor

Durmitor

Ale teď zpátky k Durmitoru. Je to skalnatý horský masiv, který se rozkládá na severozápadě Černé Hory, na jehož nejvyšší vrchol Bobotov Kuk ( 2523 m.n.m.) se dá poměrně dobře dostat. Rozumějte, není to žádná nedělní lázeňská procházka. Nicméně s trochou fyzičky a odhodlání se to dá krásně zvládnout. Část naší skupiny se na nejvyšší bod Černé Hory vypravila, my jsme ale zvolili jinou trasu, a to pod dalším majestátním durmitorským vrcholem Velký Meded a okolo Ledové jeskyně, kterých je v Durmitoru sice hned několik, ale tahle se přímo takhle jmenuje (srbsky: Ledena pečina). Ta majestátnost Durmitoru vážně brala dech. Míjeli jsme obrovské skalnaté vrcholy. Často jsme se horko těžko snažili udržet pohorky na neposedných suťových polích, ale odměnou nám byly i krásně rozkvetlé alpínské louky. Celou naší velmi výživnou trasu jsme pak zakončili koupáním v krásném Černém jezeře, které bylo sice, co by kamenem dohodil od našeho kempu, nicméně jsme se tam dokázali ukázkově ztratit. Ono totiž srbsky pravo není doprava, jak si naivní čecháček-turista pomyslil, ale znamená to rovně. No a veselá historka a návrat po setmění byly na světě. Druhý den jsme si pak užili skutečnou cyklistickou lahůdku. Tou je trasa známá jako Prstenec okolo Durmitoru. A tam si na 80 kilometrech cesty s dvoukilometrovým převýšením zažijete vskutku vše. Od nekonečných stád ovcí, ujíždění před ovčáckými psy, přes vysilující stoupání do prvního sedla (i když už si myslíte, že je to to druhé-poslední, o kterém mluvil průvodce), vrcholky Durmitoru, které na vás vykukují, až po malou hospůdku s jehněčí polévkou, která po té průtrži mračen a bouřce vážně bodne.

 

Citadela_v_Budve

citadela v Budvě

Vzhůru dolů k moři…
A když už jsem vás na to na začátku tak nalákala, podíváme se i k moři. K tomu jsme dojeli s malou zastávkou u Skadarského jezera, které je tak slavné, že o něm snad ani víc psát nemusím. První naší zastávkou u moře bylo město Budva, z kterého mám tak trochu rozporuplné zážitky. Po několika dnech v horách v relativně přívětivém klimatu jsem vyskočila v Budvě na parkovišti z autobusu. Hnusný horký vzduch mě přímo profackoval na místě a já chtěla zpátky na horské louky. Lepší to nebylo ani ve městě a na plážích. Budva je sice opravdu nádherné město se starobylou citadelou tyčící se nad mořem a spoustou úzkých záhadných uliček a zákoutí, ale turistický ruch tady tepe v infarktovém tempu. A ty pláže! Taky škoda mluvit. Jak prohlásil jeden z účastníků našeho zájezdu:“ Tady se plave ve dvou vrstvách“. Pro klasické plážové turisty je Budva asi rájem na světě, ale pro ty, co se přijeli jen na chvíli osvěžit mořem, nějak není místo. Ale za to tohle krásné starobylé město vskutku nemůže. Hold, pokrok nezastavíš!

jedna_z_kotorskych_ulicek

jedna z kotorských uliček

O mnoho víc mi ale učarovalo město Kotor ležící ve slavné Boce Kotorské, což je největší záliv jižního Jadranu. I tady potkáváte davy turistů, ale všechno je tu tak nějak méně uspěchané asi jako všudypřítomně odpočívající toulavé kočky, kterými je Kotor známý. Často je nazýván městem koček. Kotor, to jsou malá stinná náměstíčka s kavárničkami a restauracemi spojená úzkými uličkami, která vás vedou dál a dál do všech koutů města. Nejstarší centrum města, které je zapsáno na seznamu UNESCO, bylo vystavěno do tvaru trojúhelníku, což nejlépe uvidíte, pokud si po setmění vyšlápnete k vyhlídce nad městem u pevnosti sv. Jana, z které se vám naskytne nezapomenutelný pohled na osvětlené město a trojúhelník starého města se vám krásně vyrýsuje.

Ale dost už bylo básnění. Jeďte si ten černohorský poklad objevit sami. Ať z toho taky něco máte! :-)

Autorka článku i fotografií: Isa Okřinová