Českobudějovické snášení Jednoho světa

Nesnesitelna-znovupritomnost-snehuJeště štěstí, že v posledních dnech napadl sníh a konečně je o čem mluvit! Nevyčerpatelné téma počasí opět obsadilo všechny obchody, chodby různorodých institucí a jsou ho plné kapsy opět vytažených zimních kabátů. Remcání na téma sníh se sype z úst stejně intenzivně jako samotný sníh z výšin nebeských.

Ovšem ještě před znovu se objevivší sněhovou kalamitou se Českými Budějovicemi přehnala bouře jménem Jeden svět. Tedy všem velmi dobře známý festival dokumentárních filmů, promítaných v různých městech České republiky. Tento rok znělo téma: Bojíte se snášet? Byla jsem ve dvou dnech na třech filmech a musím konstatovat, že se pravděpodobně bojíme nejen snášet, ale i chodit do kina. A protože není nad to si takhle ke konci března nejen zabilancovat, ale taky zamoralizovat, směle se na to vrhnu.

Chápu, že lidé mají svých vlastních starostí až nad hlavu a z podstaty nelze čtyřiadvacet hodin denně myslet na všechna utrpení, která co chvíli zaplavují svět, ale přesto se nad nízkou diváckou účastí Jednoho světa každý rok pozastavuji. (Ne)účast samozřejmě není u každého filmu stejná, ale zprůměruji-li všechny ty filmy, na kterých jsem v posledních letech byla, výsledek je tristní. Ano, uvědomuji si, že skutečnost (vícenež)poloprázdného kina nerovná se nezájmu lidí o existenční či existenciální utrpení našich blízkých i vzdálených. Ale když porovnám, kolik lidí je ochotno zaplatit v CineStaru zhruba 150 Kč za zhlédnutí filmu, pro který má ČSFD kolonku „odpad“ a kolik lidí věnuje 60/80 Kč Kotvě za film, který jim skutečně rozšíří obzory, je mi neveselo, je mi truchlivo. Na druhou stranu uznávám, že sezením v kině do světového dění zrovna moc nezasáhnu, takže se utěšuji tím, že spousta lidí dala přednost aktivní pomoci potřebným.

bojite_se_snaset?

Jeden Svět: Bojíte se snášet?

Ať tak či tak, i letos byl výběr filmů více než zajímavý. Já jsem konkrétně navštívila dokument Po zemi, po moři o severokorejských uprchlících, film Je to jen vítr inspirovaný brutálními útoky na Romy v Maďarsku v roce 2008 a dokument Ve vězení se burky nenosí o (ne)svobodě afghánských žen.

Nechci teď psát z pozice filmového kritika, ale z pozice kritičky sebe sama. Ať už jsou ty filmy technicky udělané jakkoli, ať je nám jejich téma bližší či vzdálenější, všechny mají jedno společné – nutí mě k reflektování vlastního postoje k čemukoliv. Uvědomuji si, jakými malichernostmi se člověk zabývá a na co nadává, když vidím, jak se skutečně trpící lidé dokáží radovat z maličkostí, jak statečně bojují se všemi hrůzami svých dní… a jak často zůstávají nevyslyšeni, neakceptováni a opomíjeni.

Zkrátka, povětšinou se máme jak prasata v žitě a až se mi zase příště zachce nadávat na politiku, můžu si nechat v hlavě třeba problikávat ta čtyři písmena K▪L▪D▪R. Alespoň do příštího zasedání sněmovny. Nebo do příští sněhové nadílky… Snášení počasí a snášení se v jednom světě zdar!

Bára Poslušná