Cesta na americký Jih, část II.

Foucaultovo kyvadlo, Science Museum of Virginia

Foucaultovo kyvadlo, Science Museum of Virginia, Richmond, VA

V minulém článku jsem se rozloučila z auta před Washington Dulles International Airport v 16.00 hod. – a z téhož místa Vás nyní zase vítám. Podle plánu mého chlapce jsme se zhruba za 2 –2,5 hodiny měli dostat do Petersburgu, naší cílové destinace. Můj chlapec se pravidelně umisťoval na předních příčkách soutěže „Mistr špatného plánu“ v juniorské kategorii a úspěchy nyní sklízí i ve své kategorii seniorské. Do Petersburgu jsme tedy úspěšně dorazili v deset hodin večer. Ano, připletli jsme se samozřejmě do odpolední špičky. Takže se střídaly chvíle mrzutého popojíždění 0,05 km/h se zběsilou snahou zazipovat se do správného exitu. Což se nám sice ne vždy podařilo, ale zato jsem si některé části Washingtonského předměstí užila hned několikrát. Nakonec se nám ale přece jenom podařilo město opustit.

Šestihodinová cesta byla vhodnou příležitostí pro mého chlapce, který se jal obeznamovat mě s přírodními a architektonickými skvosty staré dobré Virginie. Těžko říct, co mi ve skutečnosti povídal. V autě jsme totiž nebyli sami – jela s námi i paní Navigace, která pro jistotu byla zesílena na maximum, abychom nebyli svedeni z cesty. S paní Navigací pak tvrdě soupeřili Nightwish. Do mojí hlavy se tudíž přestěhoval Homerův opičák s činely, a já tedy mohu s jistotou potvrdit jen to, že můj průvodce skutečně hýbal ústy. Já jsem se sem tam zasmála, sem tak pochvalně pokývala hlavou, když jsem si všimla, že nějakým směrem kyne svou levicí a celkově jsem dávala najevo své zaujetí. Tuto svou pozici příjemné spolujezdkyně jsem upevnila zhruba ve dvou třetinách naší cesty, kdy jsem usnula. Z auta jsem se pak částečně silou vůle, částečně silou paží mého chlapce dopravila do postele, kde jsem prospala notný kus svého již notně opotřebovaného mládí. Jetlag zaútočil nemilosrdně, ale já se nedala a za tři dny už mé tělo časovou změnu akceptovalo a učinilo mě oproti domácímu času o šest hodin zpožděnou. Fyzicky i mentálně jsem si tedy připadla tak nějak nastejno. Po tomto znovunabytí energie jsem již byla plně připravena na jižanské plantáže, muzea zadarmo a vůbec všelijaké ty americké věci.

Maymont Park, Richmond

Maymont Park, Richmond, VA

Při rodinných návštěvách jsem se nejdříve obávala rodiny samotné, jelikož jsem introvert a obecně se mi přihodí, že nemám ráda lidi. Když se tato obava ukázala lichou, přišly na řadu obavy z jazykové bariéry, jižanský přízvuk je přece jenom jižanský přízvuk. Nicméně se ukázalo, že tatínkova babička předala české dědictví v podobě vět „Děti, je svačinka.“ a „Dostaneš na prdel!“. A kdo by si nakonec nevystačil se slovy svačina a prdel, že. Teta později dokonce přidala „koláč“ a spolu s gulášem bylo založeno na hezkou konverzaci. Ani jazyk se tedy neukázal být tím největším strašákem. Tím, co mě naprosto vyloučilo ze společnosti, byl strach z horských drah. Já se tedy bojím tak nějak všeho, ale strach z horských drah je skutečně panický. Prodělávám několikanásobnou zástavu srdce už při koukání na video s touto zhůvěřilostí. Když jsem před dávnou dobou svému chlapci oznámila, že do zábavního parku plného horských drah mě nedostane ani párem volů, málem to znamenalo fatální rozkol v našem příležitostně harmonickém vztahu. Plné důsledky jsem ovšem nesla až před garáží u grilování. Stala jsem se naprostým rozhovorovým outsiderem, protože odkudkoli se odvíjela debata, skončila vždy u onoho zábavního parku a nadšené diskusi o délce visení hlavou dolů. Měla jsem pocit, že právě tam (a nikoli do Říma, jak se traduje) vedou všechny cesty. Když se schylovalo k rodinné rozepři v hlasování o nejhorší dráhu, už mě braly mrákoty. Naštěstí bylo asi po dvou hodinách většinou hlasů rozhodnuto, že nejhorší je Vulkán (v němž cestující supluje lávu) a rozhovor byl odveden do bezpečnějších vod mezinárodní politické situace.

Virginia Museum of Fine Arts, Richmond, VA

Virginia Museum of Fine Arts, Richmond, VA

Bylo neodvratitelně potvrzeno, že jsem spíše typ muzejní. A muzea, která jsme navštívili, opravdu stála za to a jediné, co bych oželela, byli ostatní lidé, kteří tam také z nějakého důvodu chtěli být. V Americe je tak nějak všechno velké a muzea, galerie a kelímky s nápoji jsou obrovské. V Science Museum of Virginia jsme sice, kromě učitelů a rodičů, byli jediní dospělí, ale užili jsme si to náramně. Spolu s dětmi ze třetí třídy jsme se dozvěděli, proč naše tělo potřebuje luštěniny a v průběhu přednášky paní uvařila dva recepty z cizrny (nebylo by od věci implementovat tento způsob přednášení i na naši univerzitu), ale bohužel se na nás v ochutnávce nedostalo. Také jsme si změřili tlak, v kreativním kroužku jsme vyrobili něco jako veverku (tedy – konkrétně tu veverku jsme vyrobili jenom v naší hlavě, protože tam jednak bylo přeplněno a jednak jsme oba výjimečně manuálně nešikovní), a postavili Titův oblouk z dřevěných kostek. V soutěži v rozpoznávání pachů jsem vůni kávy ucítila ještě dříve, než byla vypuštěna. Vrcholem ovšem bylo pátrání po vrahovi, při němž jsem se stala forenzním vědcem. Od DNA po sloní trus jsem všechno identifikovala, a tak jsem si při odchodu mohla na recepci vyzvednout výhru – vybrala jsem si z asi dvou set hopíků neomylně ten nejhnusnější a den už nemohl být slunečnější (v podstatě doslova – teplota se neustále pohybovala okolo asi miliardy stupňů Fahrenheita).

Muzeum vědy a hledání vraha v Richmondu byl ovšem pouze předstupeň k tomu, co nás čekalo na zpáteční cestě ve Washingtonu – Museum of Crime, eden všech detektivů-amatérů. Já jsem něco jako Jessica Fletcher – ne, že by se odehrávaly vraždy po mém příchodu či příjezdu kamkoli, ale taky jsem dost všímavá a vlezlá a v duchu jsem napsala už dva velké romány, které byly jednočlennou porotou ve složení Já, oceněny prestižní Man Bookerovou cenou, která je udělována dílům napsaným původně v angličtině.

A tak se v závěrečném díle mé cestovatelské trilogie (ve které jste se doposud nic zajímavého nedozvěděli a nebude tomu jinak ani do budoucna) budu věnovat nejenom Muzeu zločinu a celé návratové washingtonské anabázi, ale ještě si odskočím do Jamestownu, první anglické kolonie v Americe, a na Ocracoke Island, kde jsme nepotkali ani jednoho piráta.