Cesta na americký Jih, část III.

Jamestown

Jamestown

A je tu poslední část mé třídílné cestovatelské ságy, kterou se zařadím po bok Padesáti odstínů něčeho, nejnudnější a nejtrapnější trilogie tohoto milénia. Slíbila jsem cestu do Jamestownu, na Ocracoke Island a trochu toho Washingtonu. Největší část těchto výletů se odehrávala ve voze, ale bohužel se nedochovala žádná z nahrávek mého dechberoucího, ušitrhajícího zpěvu, kterým bych mohla doložit příjemnou atmosféru uvnitř auta. Přeskočím tedy k těm margináliím okolo.

Do Jamestownu, kam kolonisté dorazili s loděmi Susan Constant, Godspeed a Discovery na začátku 17. století, jsme my dorazili s truckem značky Chevrolet sice o čtyři století později, ale též na lodi. Na trajektu pofukoval mírný vánek, a tudíž jsem se poprvé od východu z letiště mohla venku nadechnout, aniž by se mi spekly plíce. Každá radost ovšem jednou skončí, a tak jsme brzy byli vyloděni tam, kde bydlívala Pocahontas. Abychom se vyhnuli hádce z hladu, stala se naší první destinací restaurace á la domek na plantáži, nabízející typický jižanský oběd a asi tak kubík jižanského ledového čaje. V přeplněné restauraci jsme byli jediní lidé mladší sedmdesáti let (včetně obsluhy) a já byla myšlenkami na Taře i se Scarlett O’Harovou a Rhettem Butlerem (spíš teda s tím, co ho hrál Timothy Dalton, Clark Gable měl divnej knír).

Poté jsme mohli vyrazit směr původní kolonie, která sestávala z muzea, repliky městečka indiánů Powhatanů, repliky vojenské pevnosti a repliky oněch tří výše zmíněných lodí. V muzeu jsme se zapovídali s pánem z recepce, a ten byl před deseti lety v Praze. Vyjádřil své přání ohledně zmizení ducha komunismu, kterého tam tehdy stále ještě intenzivně cítil. Kdybych byla kněžna Libuše, již tehdy bych mu zjevila tu neradostnou zprávu, že duch komunismu se opět silně zjeví dne 17. listopadu 2015 spolu s naším panem prezidentem, Miloušem Jakešem Zemanem na Albertově. Kněžna ani Libuše ovšem nejsem, a tak jsme se přesunuli do repliky městečka, ve kterém si John Rolfe vyhlídl Pocahontas. Tam mě ovšem zhola nic nepřekvapilo, jelikož jsem na základní škole absolvovala výlet do westernového městečka Šiklův mlýn, kde jsem si též mohla v indiánském týpí stlouct kukuřici. Co nás ale zastihlo naprosto nepřipravené, byla návštěva repliky Susan Constant. V útrobách lodi, kde jsem mohla narovnaná chodit pouze já (mám 154 cm) a kde bylo ještě tak o 20°C víc než venku, jsme byli zotročeni! Bylo zrovna po bitvě, vyvstala tedy nutnost zatáhnout dovnitř děla. Já jsem se jednou fotila se slavným dělem v Římě, ale nikdy jsem žádné dělo nikam nezatahovala. Pokyny v angličtině pro mě byly tedy dost matoucí, neb jsem dělostřeleckou anglickou terminologií poměrně nezasažena. Náš zotročitel zjevně nepochopil, že jsem cizinka, takže si o mně nevyhnutelně musel myslet, že jsem debil. Po uklizení děla jsme tedy byli ze služby vyvázáni, ke spokojenosti obou stran. Další služba nám byla nabídnuta dokonce ještě před branami vojenské pevnosti. V rychlosti jsme si tedy prohlídli sklady s tabákem a střelným prachem a poté se dali na úprk směr domov.

Ocracoke

Ocracoke

Jako vrchol mého výletu do USA byla naplánovaná „dovolená u moře“ – konkrétně ve státě sousedícím s Virginií, v Severní Karolíně. Ne, že by ve Virginii nebyly pláže a moře a tak, ale cílem naší cesty se stal ostrov, jehož předností mělo být zejména to, že i mnoho, mnoho a mnoho lidí se na něm rozptýlí do ztracena. A vzhledem k mému postoji k lidem obecně se nám ostrov zdánlivě bez lidí jevil jako nefalšovaný ráj na zemi. Co na tom, že cesta na Ocracoke Island trvala 6 hodin plus hodinu na trajektu. Kde je koneckonců lépe než v klimatizovaném autě, že? Součástí cesty bylo ostatně také muzeum bratří Wrightů, zručných to chlapíků, díky nimž létáme. Neminulo nás ani nejlepší jižanské barbecue (což je něco úplně jiného, než čemu říkáme barbecue my). Bohužel jsem si k tomu dala něco jako kapustu, protože jsem pochopitelně nevěděla, že je to něco jako kapusta a já kapustu nesnáším. Ale nebyla jsem ani trochu rozmrzelá, protože už se blížilo přístaviště, které bylo příslibem kýženého cíle. Škoda jen, že jsme na trajekt museli čekat další hodinu. A nemusím snad ani říkat, že v tu chvíli to kolem nás vypadalo, že na Ocracoke bude hrozně, ale hrozně moc lidí. Na trajektu jsem ani jednou neviděla velrybu, a tak jsem do cíle dorazila lehce posmutnělá.

Centrum městečka proslaveného pirátem Černovousem bylo kouzelné – a lidi se tam podle všech pozorování množili dělením. Večer se ptal můj chlapec servírky na žraločí situaci. Já myslela, že se ptá v konverzačním žertu. Neptal. Servírka nás ovšem uklidnila, že tento rok tam ještě nikdo k úhoně nepřišel, a že když se ona koupe s dětmi a uvidí žraloka, prostě utíkají ven z vody. S touto radou nad zlato jsem ani nemohla dospat rána, až půjdeme hledat tu svou vysněnou plážovou samotu. Když ji pak po nějakém tom čase probrouzdaném vařícím pískem najdete, zjistíte, že být sami na pláži není zas taková hitparáda. Zvláště v případě, že v každém rackovi nad hladinou vidíte žraločí ploutev a z vody se utíká špatně, protože se tam trochu podemílá písek. My jsme tedy na té pláži nebyli tak úplně sami, v ohrazených kouscích tam spinkala želví vajíčka a taky se všude producírovali krabi. Když jsem ve vodě nad hladinou uviděla dalšího ptáka-ploutev a z vody na břehu kraba velikosti panduru, bylo rozhodnuto – jednak že jsem hysterka, jednak že je nutno najít lepší pláž. A tak se stalo. Písek se tam nepodemílal, nebyli tam žádní krabi a dokonce ani žádní ptáci maskující se za žraloky. A nebyli tam tedy ani ti žraloci. Z vody nás pravidelně vyháněli pouze delfíni, kterých se sice taky bojím (protože všichni ví, že to jsou stejný potvory jako žraloci), ale delfíni nehráli hlavní roli v Čelistech, takže jsem k nim tolerantnější. Celu dovolenou u moře zkazilo jen to, že ani na zpáteční cestě jsem z trajektu neviděla velrybu, která by nám laškovně plula po boku, jak je tomu na mnohých videích na YouTube. Zase jen ty delfíny, které už jsem ale viděla tolikrát, že mě moc nebavili, navíc jsem se jich z trajektu nemohla ani bát. Cesta zpět do Virginie pak byla ve znamení majáků lemujících vnější břehy severního pobřeží. Už jsem jednou zmiňovala, že se bojím všeho a všechno pochopitelně zahrnuje i výšky. Takže nahoru na majáky jsme nelezli, ale viděla jsem pěkné video o tom, jak jiní lidé na maják lezou. A to bylo o dost bezpečnější. O tom, že jsem při tom byla o dost méně zpocená ani nemluvím.

Ocracoke Lighthouse

Ocracoke Lighthouse

Před odletem zpět do chladnější domoviny nás ještě čekaly dva dny ve Washingtonu, které se nesly obecně ve znamení stresu, protože k mnoha lidem přibylo ještě to, že mnoho lidí sedělo v mnoha autech. První den se ovšem obešel bez jakéhokoli technického poškození vozidla, zejména zásluhou toho, že jsme se rozhodli využít metro. Již v hotelu se nás ujala jiná nadšená ubytovaná a jala se držet přednášku o historii Arlingtonského národního hřbitova, kam jsme se právě chystali. Učitelka dějepisu se šátkem v potisku americké vlajky kolem krku mluvila věru zapáleně a proslov ukončila vášnivým prohlášením, že od té doby, co zná historii svého národa, miluje nejvíc na světě George Washingtona a Ježíše. Snad pro to má její manžel pochopení. Arlingtonský hřbitov, známý ze všech amerických filmů a seriálů jakožto místo nejpatetičtější piety je skutečně okouzlující oázou klidu (zejména po tom, co minete hrob J. F. Kennedyho, kde si tuna lidí dělá selfie s náhrobní deskou). Další nálož turistů už bývá pouze u hrobu neznámého vojína, kde probíhá 24 hodin denně, 365 a čtvrt dne ročně výměna stráží. Jsem si jistá, že jsem v okamžiku výměny zažila nejdelší přehazování zbraně z jedné ruky do druhé, jaké by mě mohlo kdy v životě potkat. Celou dobu jsem čekala, že se čestná stráž zlikviduje (= stane se tekutinou), jak tomu bývá v animovaných seriálech. Vojáci ale zřejmě mají odstraněné potní žlázy. Nebo jsou to ve skutečnosti roboti, nevím. Po této ukázce obdivuhodné disciplíny jsem se dozvěděla, že neznámého vojína v hrobce se podařilo identifikovat. Stal se tudíž vojínem známým a hrobka je nyní, zcela logicky, prázdná. To mě trochu zklamalo, my bychom určitě identifikaci nepřiznali! Ale nedala jsem na sobě nic znát, protože už jsem byla natěšená na vrchol dne – návštěvu Muzea zločinu, které je součástí oblasti tzv. „Federal Triangle“, kde sídlí například také FBI. V muzeu jsme si, na mé naléhání, zakoupili lístky s pátrací misí, což se ukázalo jako velká chyba. Ukradený diamant jsme sice našli, ale neměli jsme moc času na prohlédnutí všech pater, která byla udělaná skvostně. Začalo se středověkými mučidly a končilo se v moderní laboratoři FBI. Prohlídka zahrnovala střílení z pušky, vědomostní kvízy či krádež zlata ze sejfu. Vrcholem byla zmiňovaná forenzní laboratoř, kde bylo místo činu (dvojnásobná vražda) a mrtvola na pitevním stole. Bohužel nám docházel čas, takže jsem tělo už nestihla zrentgenovat a následně určit příčinu smrti. Ale i tak jsem byla úplně jako Jessica Fletcherová!

Museum of Crime

Museum of Crime

Následující den byl ve znamení architektonických památek, muzeí a mého večerního odletu domů. Kvůli posledně jmenovanému jsme jeli do města autem, což byla kardinální chyba. Parkování už rozeštvalo jistě i stmelenější páry. Nakonec se ale neuvěřitelné stalo skutkem, my zaparkovali a mohli jsme vyběhnout vstříc Bílému domu. Ten jsme bez větších obtíží našli. Ale upřímně – kam se hrabe Bílý dům na Pražský hrad! Ani s výletem na Kokořín se to nedá srovnat. Stejně tak Knihovna Kongresu – impozantní, ale kdo kdy viděl Klementinum, láskou nezahoří.

Arlington

Arlington

Jak jsem naznačila už několikrát, muzea Američani tedy udělat umí! V Muzeu holokaustu jsem se sice musela napřed napít své vody, abych ukázala, že není otrávená (což jsem zpočátku vůbec nechápala a asi třikrát jsem ochrance odpověděla, že žízeň nemám), ale pak jsem byla odměněna emotivní expozicí. V posledním patře jsme všichni dostali „občanský průkaz“ nějakého vězně z koncentračního tábora a cestou patry dolů jsme se seznamovali s jeho osudem. Já měla německou Židovku, která byla v Terezíně a přežila. O to víc mě mrzí (ovšem nepřekvapuje), že se nám pak ty kartičky podařilo někde ztratit.

A pak už bylo nutné naši washingtonskou etapu ukončit. Podařilo se nám to odřením našeho maxi auta v mini garážích. Jiná nehoda již nenásledovala, na letiště jsme přijeli včas a já musela nasednout do letadla. Seděla jsem vedle pána, který ve mně probouzel silné podezření, že není tak úplně normální. Nebyl. Pořád se hlásil, takže myslím, že to byl učitel. Ale to už by byl příběh evropský.