Cesta na americký Jih

Lincoln Memorial Reflecting Pool, Washington, D.C.

Lincoln Memorial Reflecting Pool, Washington, D.C.

Zhruba do mých deseti let věku bylo mým cestovatelským snem moře (a ani Cimrmanovo Moře v Praze melancholický smutek národů bez moře nezažehnalo). Tento sen byl realizován cestou do italského Bibione, kam jsme vyrazili s celou vesnicí autobusem. Po naplnění této touhy a zjištění, že se bojím zvířat, zejména těch mořských, se mou touhou stala Skandinávie a vůbec země, ve kterých je zima. Nikdy jsem se třeba netoužila podívat ani do jednoho ze států amerických. A tak mě toto léto nemohlo čekat nic jiného, než dovolená v nedýchatelné výhni 10. spojeného státu – ve Virginii.

Více než osmihodinový let z Amsterdamu jsem absolvovala sama (můj chlapec si mě měl vyzvednout ve Washingtonu, D. C.), nadto jsem seděla uprostřed a neuměla si položit sedadlo. Neodvážila jsem se dát si jakýkoliv alkohol, což byla ovšem chyba, protože za mnou seděla slečna, která by možná byla bývala šla raději tu cestu pěšky. Kdykoli se totiž letadlo sebenepatrněji zachvělo, vydávala ze sebe výkřiky hodné filmu Psycho. Pro její strach jsem měla pochopení, ovšem jeho projevy mi nesnesitelně lezly na nervy, protože ve mně vyvolávaly dojem, že nám snad chybí levá filánž. Přistáli jsme ovšem bez problémů a já v sobě mohla začít živit strach z imigrační kontroly.

Pečlivě a hlavně nenápadně jsem si vybírala frontu, na jejímž konci by seděl sympatický úředník, což se mi podařilo. Hned po zaparkování v oné frontě si to všem mým směrem začal štrádovat jiný zaměstnanec letiště, já okamžitě zpanikařila (to, že jsem skutečně jela na dovolenou a nemínila jsem tam emigrovat, ani páchat jakoukoli nelegální činnost nehrálo v daný okamžik roli), ale nebylo kam utéct. Nevím, proč si ten milý pán vybral zrovna mě, ale zeptal se, zda neumím ukrajinsky – u imigrační kontroly byl zrovna manželský pár z Ukrajiny, kterému bylo dohromady asi 203 let a neuměl ani slovo anglicky. Já ukrajinsky shodou náhod a všech různých okolností neumím. Ovšem z nějakého mně dosud nepochopitelného a zvrhlého důvodu jsem se jala oslavovat panslavismus a nabídla své služby absolventky dvousemestrového studia ruštiny a bulharštiny. Úředníky, jakožto i onu Ukrajinku (její manžel byl z debaty zcela vyloučen) jsem pak svou znalostí ruštiny nepochybně ohromila. A tak se stalo, že díky mému „pačemu vy zděs“ a „kolka u vás děngy“ byli stařečci vpuštěni do země, aby navštívili syna (který tam nepochybně emigroval již před léty). Pozn. autorky – věděla jsem sice, jak se řeknou peníze, ale nemohla jsem si vzpomenout, jak se řekne sto (sto) a tisíc (tysjača), naprosto přesně jsem věděla, jak se to řekne polsky, ale to, bohužel, paní Ukrajinku, natož pak úředníka, nezajímalo. Nicméně jsem logicky usoudila, že 45 tisíc dolarů s sebou asi nemají, a tak mé překladatelské renomé zůstalo nepoškozeno.

Maymont Park, Richmond

Maymont Park, Richmond

Takto drobná epizodka mě učinila v rámci mé fronty tak slavnou, že jsem byla přeřazena do fronty pro diplomaty, jejíž jsem byla jedinou členkou. Úředník sedící za touto přepážkou ovšem nejevil jakékoli známky sympatičnosti, o chybějících vráskách od smíchu, které hrají roli v mnoha velkých románech, ani nemluvím. Zároveň se ovšem nezdálo, že by byl s mými odpověďmi nespokojen. Jsem zde na dovolené, nikdy předtím jsem tu nebyla, pracuji na univerzitě. Pak se tedy strhla krátká geografická debata, jejíž vítězkou jsem se, překvapivě, stala já. Zatímco na základní škole (a všude jinde) byly slepé mapy, povodí, pohoří či těžební průmysl mou obnaženou Achillovou patou, za přepážkou na washingtonském letišti jsem excelovala. Jako jediná ze skupiny „já-můj úředník-mým úředníkem dotazovaní úředníci“ jsem věděla, kde je mnou uvedená kontaktní adresa. Po té, co byla tato má geografická teorie potvrzena i praktickým vyhledáním na mapě jsem sice nesklidila potlesk, ale drobnou pochvalu znění „znáte zdejší zeměpis lépe než já“. Vzhledem k tomu, že jako Češi jsme často přesvědčováni, že víme všechno lépe než ostatní, nota bene Američané, pouze jsem se shovívavě usmála a své skutečné zeměpisné znalosti zatajila. Nic jiného k zatajování nebylo, takže jsem byla vpuštěna k výdeji zavazadel.

Cestou tam jsem potkala onoho mužíka, který mě určil překladatelkou do/z ukrajinštiny. Usmíval se, znovu děkoval a přál mi krásný pobyt na území USA. Vzala jsem si tedy své zavazadlo a zařadila se do fronty k celní prohlídce. Zde jsem již byla naprosto klidná, protože jsem jednak skutečně nevezla nic k proclení, jednak už jsem obdržela dvě nová familiární zamávání od mužíka-jazykového zprostředkovatele. Neděsila mě ani představa toho, že otevřou přede všemi můj kufr, protože na cestě TAM je všechno hezké, složené a voňavé. Takže jsem pouze potvrdila úředníkovu domněnku, že jsem v posledních jednadvaceti dnech (jakožto ani nikdy předtím) nebyla v Africe a vydala jsem se směrem, kde jsem tušila svého čekajícího chlapce. Kdybych se bývala nežinýrovala, radostí bych si i povyskočila.

To, že na mě můj chlapec nečekal ani s balónky s potiskem americké vlajky, ani s transparentem „Welcome to America“ a dokonce ani s květinou jsem taktně přešla minutou uražení, pěti minutami monologu výčitek, a tak nám cesta k autu rychle utekla. V autě se za dobu čekání na nás udělalo příjemných asi tak 50 stupňů Celsia, což mi vehnalo do očí slzu stesku po domovině, kde tou dobou bylo o krásných 10 stupňů méně. Pak se mohlo vyrazit z Washingtonu pryč. Kde bylo to pryč a co nudného se tam dělo se dozvíte příště.