Colours of Ostrava 2015? Zatraceně sexy!

mika

Závěrečný koncert Miky.

Každý rok se Ostrava na čtyři dny stává naším hlavním městem a středobodem všeho dění. To, když tisíce lidí zaplní areál Dolních Vítkovic a jeho ocelové stěny se stanou domovem festivalu Colours of Ostrava. Letošní čtrnáctý ročník se znovu mimořádně vydařil a já se s vámi nemůžu nepodělit o svoje zážitky, které na mě po Colours ulpěly. Kdo byl největší senzací festivalu a kdo naopak zklamal?

Psát o Colours of Ostrava není žádná sranda! Stejně jako loni bojuji s tím, že většina z toho, co jsem na Colours zažila, byla naprosto nepopsatelná. 🙂 Navíc každý report je vždycky velice subjektivní záležitost, což se u Colours ještě násobí tím, že 300 bodů programu za čtyři dny prostě nemůže zvládnout žádný smrtelník. Když jsem si četla reportáže z jiných serverů, občas mi připadalo, že jsem byla na jiném festivalu. Přesto se většina v jednom názoru shoduje. Bylo to skvělé!

Euforický začátek

Hned první den se na mě z hromady interpretů vysypalo tolik skvělých jmen, že jsem hned věděla, že nestihnu zajít na všechny. Jedno ale bylo jisté. Na koncertu Björk nesmím chybět. Islandská diva byla jedním z největších taháků letošního ročníku a stejně jako dalších 33 tisíc návštěvníků, kteří na festival dorazili první den, jsem se na její vystoupení moc těšila. Nakonec ale všechno bylo jinak! Hned první koncert mě totiž paralyzoval natolik, že jsem nebyla příliš schopná vstřebávat cokoliv dalšího. V tomhle případě se sem krásně hodí přirovnání festivalu Zlaty Holušové k obrovské hostině, kterou člověk není schopen pozřít celou. Buďto si od různých delikates uždibnete jen kousek anebo se totálně přejíte jen jednou a na zbytek vám už nezbyde místo.

heymoonshaker

Heymoonshaker.

A přesně to druhé se mi stalo s Heymoonshaker. Nesourodá dvojice z Velké Británie kombinující řízný blues zpěváka a kytaristy Andyho Balcona s ohromujícím beatboxem Davea Crowa mi svým vystoupením doslova vyrazila dech. A nebylo to jen jejich neskutečnou hudbou, bylo to i jejich odzbrojujícím šarmem, bylo to i tím, jak svůj pozitivní pohled na svět dokázali propůjčit publiku. A to z nich šílelo. „Tohle je přesně to, kvůli čemu jsme dneska ráno vstali z postele,“ komentoval Crow odezvu nadšených fanoušků a dav se rozjásal ještě hlasitěji. Heymoonshaker byli prostě po všech stránkách sexy! 🙂

Rozpačité pokračování

Hned po tomhle tranzovním zážitku jsme se přesunuli k hlavní stagi, kde měla triumfovat Björk. Nevím, jestli to bylo jen tím, že moje hlava byla zrovna plná Heymoonshaker, nebo se opravdu něco nepovedlo, ale Björk mě neuchvátila. Koncert byl sice výborně technicky zvládnutý a Björk potvrdila, že je famózní zpěvačka, ale nějak jsem z toho necítila žádné emoce. Jejímu vystoupení nejspíš taky trochu ubralo to, že začínalo už v osm hodin, tedy za světla, a člověk se do té její show tak nějak nedokázal ponořit.

gong

Gong v pozadí tribuny před Radegast Czech Stage.

S rozpaky jsme pak opustili její koncert a něco dřív, abychom stihli začátek vystoupení newyorské senzace, která si říká Too Many Zooz. Ani jejich energická show mě ale nedokázala z hlavy vytěsnit myšlenky na Heymoonshaker. Taky jsem se nemohla zbavit pocitu, že si trumpetista Matt Doe před koncertem něco šlehnul. 🙂 Když se snažil komunikovat s publikem, špatně artikuloval a jeho výkon zněl poněkud rozladěně. Ale třeba se mýlím a všechny ty tóny mimo byly jen součástí jazzové improvizace, které já nerozumím.

Na závěr prvního dne si neodpustím ještě jednu malou kritiku. Asi budu mluvit za víc lidí, když řeknu, že koncert kapely Zrní s Janáčkovou filharmonií Ostrava tak docela nenaplnil očekávání. Spojení jedné z nejoblíbenějších současných českých kapel s takovým hudebním tělesem, jako je Janáčkova filharmonie, slibovalo nevšední zážitek. Nakonec se ale ukázalo, že Zrní nejsou kapela, která by měla na velká pódia, a to ani s filharmonií. Té bylo na můj vkus věnováno příliš málo prostoru.

Druhý den přišlo zjevení z vesmíru

Horko nepolevilo po celou dobu festivalu a každý den už od rána rozpalovalo areál, ale pokud člověk dodržoval pitný režim a řádně se zevnitř chladil pivem, nemohlo ho nic zastavit. 🙂 Kromě toho, festival byl i po téhle stránce skvěle připravený a v areálu se dala najít řada chladivých oáz klidu, kde jste mohli načerpat síly. To se nám obzvlášť hodilo, poté co jsme podnikli dobrodružnou výpravu na 80 metrů vysokou Bolt Tower tyčící se nad areálem. Skutečně adrenalinový zážitek! 🙂

areal

Areál z ptačí perspektivy.

Páteční hudební program byl podle mě nejvydařenější z celého festivalu a gradoval od začátku do konce. Nejprve nás pobavila na celý svět a obzvlášť na chlapy rozzlobená Mucha. A potom nás velice nevšední popis ve festivalovém průvodci nalákal na koncert Kasai Allstars z Konga, kteří prý znějí jako zkroucené zombies, přicházející vás pozabíjet. Riskli jsme to a šli se na ně podívat. Hned jak sympatičtí muzikanti spustili, jsme ale zjistili, že jejich hudba je přirovnání k zombies na hony vzdálená. Africké rytmy rozvibrovaly pozitivní energii a vykouzlily úsměv na rtech. Popisy kapel ve festivalovém průvodci zkrátka nejsou vždycky úplně nejvýstižnější. 🙂 Po roztančené smršti Kasai Allstars následovala jemná hudební poezie Josého Gonzálese.

A pak to přišlo! Dvě nejlepší vystoupení festivalu. Koncert Kasabian byla jistota. Poprvé mě naživo uchvátili před pěti lety na Open Air festivalu v Panenském Týnci. Od té doby Kasabian narostli do hvězdných rozměrů a po celém světě si získali zástupy fanoušků. „Nikdo na nás dnes nemá, jsme fantastická živá kapela,“ prohlašují o sobě sebevědomě. A víte vy co? Mají naprostou pravdu! Ačkoliv nesnáším nafoukané a nabubřelé hvězdy, kapele Kasabian takové výroky odpouštím. Sebejistota, která z nich sršela na pódiu v Ostravě, jim neskutečně svědčila a vedle parádní show stihli Kasabian na pódiu dělat ještě fórky, až z toho zpěvákovi Sergiovi Pizzornovi málem spadly kalhoty. 🙂

stvincent

Přízrak z vesmíru – St.Vincent.

Přestože jsem nečekala, že zážitek z Kasabian někdo dokáže trumfnout, St. Vincent se to podařilo. Její koncert je přesně jeden z těch, které bych zařadila do kategorie nepopsatelných. Ačkoliv jeden popis mě napadá. Znáte ten dialog z Pátého Elementu, kde Bruce Willis říká: „Nechci jich milion. Chci jen jednu. Dokonalou.“ Načež se mu dostane odpovědi: „Taková neexistuje, majore.“? Tak tohle tvrzení St. Vincent vyvrátila! 🙂 Dokonalý zvuk, propracovaná choreografie, neskutečný náboj. To všechno v kombinaci s neuvěřitelně charizmatickou osobností St. Vincent mi přivodilo mrazení v zádech.

A aby toho na pátek nebylo málo, korunu tomu všemu nasadila Cash Savage s kapelou The Last Drinks. V případě téhle australské dračice se s popisem v průvodci nesekli a v jejím hlasu jsme našli pokušení i vykoupení. Drsná Australanka působila jako protiklad křehké krásky St. Vincent, přesto je jedno spojovalo: fantastická hudba, i když zcela jiného žánru.

Slzy na konec

Abyste u mého článku nestrávili mládí, sobotu vezmu jenom letem světem. 🙂 Z kapel se mi líbili například sympatičtí Poláci The Dumpligs, kteří na svůj věk zněli velice vyzrále, Gerda Blank aneb kiwi v šalině, reggae pohupovačka z Francie Dub Inc a nakonec i Rudimental, kteří zaplnili prostor před hlavní stagí snad do posledního místečka. Poslední den jsme se v Ostravě konečně dočkali deště, i když jenom na chvíli, když nebe oplakávalo konec Colours of Ostrava. Jinak celý den opět převládalo parné počasí, se kterým se museli popasovat jak návštěvníci, tak umělci. Nejtěžší to měli asi ti, kteří vystupovali na hlavním pódiu, do kterého se slunce opíralo opravdu nemilosrdně. Bylo obdivuhodné, jak to ale všichni zvládli. Nejprve Sto zvířat, stálice české scény, která snad nikdy nezklame, a po nich fantastické kytarové duo Rodrigo y Gabriela. Přestože jejich kytarový um vzbuzoval úctu a samotná sóla by dokázala roztavit i kov, nejvíc se mi líbily písničky, kde Rodrigo zpíval. Škoda, že jich nebylo víc.

gerda

Rhys Braddock z kapely Gerda Blank.

Za svůj objev letošních Colours považuji The Mispers. Jsou mladí, krásní a ještě ke všemu talentovaní. Indie-rockeři, kteří vědí jak na to, respektive jak na nás, mě dostali chytlavými melodiemi, které podtrhovali podmanivými houslemi i dunivými bubny. Tahle kapela pro mě byla trefa do černého. Po The Mispers vystoupila na Arcelormittal stagi skupina, kterou naopak znám velice dobře, Tata Bojs. Zažila jsem už řadu jejich koncertů, ale tenhle byl opravdu výjimečný. Když Tata Bojs požádali diváky, aby se podíleli na jejich nové desce a tisíce hlasů sborově opakovalo Praha ha ha ha a Čechy chy chy chy, byla to taková síla, že mi to až vehnalo slzy do očí. A nebyla jsem sama. Tata Bojs z toho byli taky pěkně naměkko. 🙂

Festival zakončil barevný pop zpěváka Miky. A i když se ze všech sil snažil předat všem jásavou pozitivní energii, stejně jsem z jeho koncertu odcházela smutná. Smutná z toho, že už to končí a že mě čeká tvrdý pád na zem z výšek, kam mě čtyři dny na Colours vynesly.

Díky! Bylo to super!

Reportáž z minulého ročníku si můžete přečíst zde.

Text: Terka Vlasatá

Foto: Adéla Harcubová