Čtení pro silné povahy II.

VLUU L210  / Samsung L210Nejedná se sice o zcela žhavou novinku knižního trhu, ale mně to stejně nedá, abych se s vámi nepodělila o své dojmy. Při čtení knihy Strašidla od Chucka Palahniuka totiž zažívám to, co doposud u žádné knihy. Divím se, že jsem ji znechuceně neodložila po prvních pár stranách, ale místo toho, abych tak opravdu učinila, jí hltám a čtu při každé možné chvíli: v metru, v tramvaji a pomalu i za chůze.

Není to první dílo tohoto autora, co mám v ruce, kniha Prokletí (mimochodem v Levných knihách za pouhých 19 Kč…jinak vážně moc nechápu, kdo tam dělá ceny) však byla jen slabým odvarem proti Strašidlům.

Kniha je zvláštně koncipována, jedná se o podobnou strukturu jako je tomu například u Dekameronu. Sejde se partička lidí na podivném místě a stěžejní dějová linie se prolíná řadou příběhů, které se vážou k jednotlivým postavám. Každý takovýto dílčí příběh je navíc uveden zvláštní básní o dané postavě. Musím přiznat, že občas mi dělalo problém se vyznat v tom, kdo je kdo a pamatovat si vše. Je to totiž dáno i jmény jednotlivých postav. Ze začátku je tak trochu matoucí, kdo je to Svatý Nestřeva, Chybějící článek, Baronka z Omrzlin, Baron von Drb a nebo třeba Matka příroda. I když musím říct, že mě jména i dost pobavila! Navíc se v průběhu vyprávění dozvíte, proč se jim říká právě takhle a proč se ocitli na tom podivném místě, kde jsou.

Rozhodně nechci prozrazovat děj knihy, takže si nechám pro sebe, kde se postavy ocitly a z jakého důvodu tam jsou a jaksi neodejdou (nebo alespoň ne živí). Spíš bych se zaměřila na to, proč mě tato kniha na jednu stranu znechucuje a na druhou tak fascinuje.

Už v Prokletí si všimnete, že se autor tak trochu vyžívá ve všech možných absurditách a nechutnostech, asi jako je Moře spermatu a nebo dokonce poušť z ostříhaných nehtů, kudy se brodí hlavní hrdinka knihy (záměrně neuvádím to „nejchutnější“, abych vás neodradila od četby). V knize Strašidla jde však autor snad až za samou hranici „vkusu“, nebo jak vůbec pojmenovat ten rozdíl mezi tím, kdy se nad něčím jen zašklebíte a kdy se vám tak trochu zvedne žaludek. Jsem zvyklá u čtení dost často něco pojídat, avšak u Strašidel jsem to radši nedělala. I přestože postavy v knize spořádají takřka vše, co se jim mihne před očima.

strasidlaJe však otázkou, proč si autor vybírá takováto extrémní témata? Nemyslím si, že by jeho primárním cílem bylo čtenáře šokovat a stavět příběh pouze na zvrácenostech a potocích krve. Je totiž zajímavé, že postavy v této knize si za své utrpení mohou samy, přesněji řečeno, samy sebe trápí, řežou se a ubližují si. Důvod je prostý, snaží se být ti, co jsou na tom hůř, než všichni ostatní a jsou tedy „větší“ obětí. Palahniuk poukazuje i na to, že každý z nás potřebuje mít nějakého strašáka, na kterého se dá případně vše svést, všechny nezdary a výmluvy, proč něco nejde.

Moc se mi líbí slova, které ve své doslovu k této knize použil její překladatel Richard Podaný: „Právě v nich (ve Strašidlech) totiž našla krystalicky čirý výraz autorova snaha popisovat tu velkou, chlupatou masařku okolního světa na střípcích bizarních odlesků v jejích mnohafasetových složených očích, a tím více pak jeho virtuozita, s jakou nás dokáže přesvědčit, že právě tyhle na první pohled snad bizarní střípky mohou o našem světě a o našich bližních odhalit nejvíc.“( str. 381)

Podaný dále poukazuje i na fakt, že Palahniuk ukazuje svět takový, jaký opravdu je. Dnešní člověk náhle neví, jak si poradit se svobodou (západní svět) a celkem spokojeným životem.

Někdo se s tím vypořádává tak, že si do penisu zasune uválený kus vosku ze svíčky. Někdo bohužel i tím, že vezme pušku a jde postřílet spolužáky. Chuck Palahniuk mimo jiné tím, že mluví s lidmi a píše o tom knížky. Já mimo jiné tím, že ty knížky pak předkládám. Co vy?“ (Richard Podaný, in: Strašidla, str. 383)

Mno…co vy?

S přáním příjemné četby Markéta Veselá

 

Zroje:
Palahniuk, Ch. Strašidla. Praha: Odeon, 2007
Palahniuk, Ch. Prokletí. Praha: Odeon, 2012