Dar dávání

dar_davaniDostala se mi do ruky kniha „ K Filosofii výchovy“ Radima Palouše.
Po přečtení celé knihy jsem si uvědomil, že největší myšlenku jsem objevil na úplném začátku. Chci se tedy věnovat pasáži z předmluvy a věnování. Zde popisuje situaci v tehdejším disentu. Tuto knihu psal v roce 1987 jako samizdat a nikdy si nepředstavoval, že by byla oficiálně vytištěna. V současné době je jednou z knih pro studenty pedagogiky.

„ Toto „bytí na okraji“ je pozice jaksi labilní, a tak si účastníci této „paralelní“ kultury podávají ruce. Když se přiblíží životní jubileum, místo více či méně nákladných dárků, na něž zpravidla nemají, si připisují studie, básně, články, knížky. Co jiného mohou věnovat než veškerý svůj um a píli?“ (1)
Opět jsem si uvědomil, že celý lidský život je o dávání a přijímání. Mohu se nad tímto aktem zamýšlet z mnoha směrů a přidávat nové úvahy. Jsem si jist, že stejně nevyčerpám možnosti a každý další člověk přinese další a další životní pohledy a názory.
Jako první přinesu pohled na vznik a narození lidského jedince. Předpokladem pro zrození dítěte a vlastně první darování je v případě uzavření manželství rodičů. V případě církevního sňatku je doporučena následují formulace a postup:

„Vzájemný slib”
Kněz vyzve ženicha a nevěstu: Potvrďte toto své rozhodnutí podáním ruky a slavným slibem:
Já, N. odevzdávám se tobě, N. a přijímám tě za manželku. Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že tě nikdy neopustím a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti. K tomu ať mi pomáhá Bůh. Amen.
Já, N. odevzdávám se tobě, N. a přijímám tě za manžela. Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že tě nikdy neopustím a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti. K tomu ať mi pomáhá Bůh. Amen.“ (2)

Zde tímto aktem dochází k prvnímu darování – sebe sama druhému a přijetí prvého a naopak. Série vzájemného darování pokračuje a v této chvíli se scházejí i cesty párů, které nezvolily oficiální formu uzavření manželství. Tato fáze běžně obsahuje slova: Chci Tě! Dej mi to nejcennější co máš! Vzal jí panenská jablíčka! – atd. Je velmi mnoho způsobů, jak se připravit na společný život. Ještě na jednu „veselou příhodu z natáčení“ si vzpomenu, kdy v jednom filmu z trilogie O básnících – cituje profesor: Pohlavní akt je vlastně jenom o výměně tělních tekutin. Dost již těchto myšlenek, zpátky k tématu.

Prvním darem, který jedinec dostává je dar života. Dva lidé spojí své úsilí a počnou svého potomka. Od chvíle narození je odstartován dlouhotrvající kolotoč darů. Maličký človíček dostává a dostává. Od sudiček, ještě v kolébce, začátek jimi utkané nitky života, od prarodičů některé vlastnosti (prý se dědí přes generaci) a od rodičů – mimo spousty věcí – třeba i sociální status. Největším darem je samozřejmě láska. Podle vývojové psychologie, by koncem prvního roku života, si měl jedinec osvojit i další klíčovou schopnost: získal – dal. Člověk se učí dávat. Musí se naučit, rozdělit se a smířit se ztrátou. Stále ještě dostává více, než dává. Dává totiž, jaksi mimoděk. První úsměv, první slovo, první krůček. Přicházejí i první – rozlitá kaše, rozbitá hračka a…. – to je také dar – pro rodiče – výchovný, nebo vzdělávací. I rodiče dávají (vlastně nepřestanou dávat až do konce svého života) svou pozornost a lásku.

Pohled historický
Pokud přeskočíme dobu dávnou, kdy se dary jevily spíše jako obětiny a úlitby bohům, za úrodu a vítězství. Pak můžeme zaznamenat situaci, kdy dary znamenaly něco víc. Tři králové přinesli do Betléma dary, které byly vlastně symboly – zlato, které je symbolem čistoty, kadidlo, které je symbolem vyjímečné chvíle (v mnoha náboženstvích) a myrhu, která je symbolem věčného trvání těla (balzamovací látka). Pak už opět následuje několik né-příliš hezkých darů. Danajský dar, kdy řečtí bojovníci u města Tróje, předali dřevěného koně obráncům, jako dar smíření. V noci ukrytí bojovníci (řekové – danaové) otevřeli bránu města a za pomocí obléhatelů vyplenili Tróju. Celou tuto situaci popisuje Homér ve své Odysseji (VIII. 493-515). Římské dějiny zaznamenaly úlohu daru takto: Pro získání loajality armády, udělovali císař vojákům dary. Výše těchto darů neustále stoupaly. Situaci změnil císař Septimus Severus, který zrušil dary vojákům a zvýšil výplaty. Toto zvýšení sebou přineslo neúměrné zvýšení výdajů rozpočtu a tím vyšší daně a další potíže. Dary měly samozřejmě i smysl zavazující a kupující. Mocní světa si vzájemně posílali poselství a obdarovávali se vzácnými dary a vlastně si kupovali přátelství. Na dvůr císaře Rudolfy II. prý přijelo poselstvo od velkoknížete Fjodora, který v té době čelil nebezpečí od Turků. Daroval levharty a bílé rarohy – oba tyto dary patřily ke špičce v darovacím hodnocení.

Dary kulinářské
V nedávné době jsem sledoval televizní pořad, kde známý kuchař Jamie Oliver, při jednom vaření zmínil historii koření. Prohlásil, že v době, kdy koření putovalo ze zámořských kolonií, běžným vzácným darem pro ženu byl hřebíček nebo šafrán. Dokážu si sice představit přijít za milovanou ženou s pytlíčkem koření koupeným v supermarketu, ale radost jako před staletími bych asi nezpůsobil. Chci vyjádřit, že se nemění hodnota darů, nýbrž jejich předmět. Dar by se měl dávat pro potěšení a pro radost

Komercionalizace darů současnosti
V současnosti vidím velkou degradaci smyslu darování. Mám samozřejmě na mysli velké svátky – například Vánoce. Ze svátků klidu a míru, kdy se přerušovaly války a alespoň na chvíli měl člověk chvíli na své blízké. Nyní se předkládá filozofie předvádění a pompéznosti. Vánoce jsou modré a zlaté a příští rok jsou zase stříbrné a červené. Lidé si půjčují na dárky a pak celý rok žehrají na splátky. Lidé se nestýkají v rodinách, stěží napíší pohled a jak si letos „stěžovali“ operátoři mobilních sítí – už ani ty SMS-ky neposílají. A přitom jsem objevil jednu knihu, kde vedoucí křesťanského kroužku radí dětem, jak obdarovat své nejbližší. Dát dárek, který nestojí peníze – například – pomoc rodičům při práci na zahrádce – formou dárkového certifikátu. Toto je přesně symbol vánoc – pomoc bližním, nejenom ten jeden den, ale po celý rok. Do našich životů se dostávají importované svátky – například Valentýn. Otevřeně se ví, že tento svátek vznikl, jako komerční akt. Přistoupili jsme na fakt, kdy jeden den v roce se máme rádi. Osobně nesouhlasím s láskou „na povel“, ale pak se ptám? Nebojí se lidi už říkat těm, co mají rádi, že je mají rádi? A tak je možná dobře, že nám někdo připomene, že je chvíle na dárek, pro někoho koho mám rád. Bude dobře, když budeme slavit nějaký svátek každý den, alespoň budeme moci častěji vyjadřovat své já.

Jak sem na tom já? Raději dávám, než dostávám. Rád vidím rozzářené oči a údiv ve tváři. Přiznám i dobrý pocit z poděkování od obdarovaného. Je také pravda, že někdy přeháním a až následně si uvědomím, že dar mohl být jiný, jinak podaný, nebo úplně jinde předaný. Nicméně, velké přemýšlení o daru? Nesouhlasím – v mých očích by se změnil v něco jiného. Raději se třikrát omluvím a budu doufat, že obdarovaný pochopí upřímnost a srdečnost aktu obdarování. Věřím, že se do života většiny lidí, vrátí darování bez přídavných jmen a následků a očekávání. Přeji si, tak jak bylo napsáno v úvodu, abychom si dávali um a píli. Je mým životním přesvědčením, že malý polní kvítek darovaný z lásky (ze všech druhů lásky) je darem, který nevyváží hrouda zlata.

Autor: Dušan Brodský

Literatura:

1)PALOUŠ, Radim. K filosofii výchovy: východiska fundamentální agogiky. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakl., 1991, 119 p. ISBN 80-042-5390-3. Str. 5

2)http://www.katedralaplzen.org/svatost-manzelstvi.p21.html