Do divadla na Saturnina II

KLA56a121_saturninDneska se vrátíme ke knize mého srdce – a nejen mého, rovnou k zasloužené vítězce ankety „Kniha mého srdce“. Jsem obvykle k jakýmkoli anketám velmi skeptická, ale zvolení Járy Cimrmana za Největšího Čecha a právě výhru Saturnina bezvýhradně akceptuji (naopak hrubě nesouhlasím s konečnou diskvalifikací prvního jmenovaného). První vydání Jirotkova Saturnina vyšlo v roce 1942. Poslední vydání vyšlo v roce loňském – určitě také jako výsledek zmiňované ankety, s vidinou pěkného zisku. Ale co na tom, hlavně, že je zase na světle božím – nebo tedy pod světlem oči rvoucích zářivek knihkupectví.

Saturnin je bezpochyby knihou oblíbenou všemi generacemi (respektive možná končí tam, kde děti přestaly číst). Jednotlivé protagonisty netřeba moc představovat – rezervovaný a možná trochu úzkoprsý vypravěč, žena s nejkrásnějšími ústy, jaká kdy kdo viděl – slečna Barbora, groteskní a příslovími a rčeními hýřící teta Kateřina, její (s adolescencí se potýkající) syn Milouš, elektřinou posedlý vypravěčův dědeček, bonmoty ze sebe sypající doktor Vlach a samozřejmě Saturnin – sluha, kterého si vypravěč z náhlého popudu najme. Není tam tedy zrovna figur jak na orloji, přesto to bohatě stačí.

Saturnin je humoristický román, a pokud na jeho adresu uslyšíte nějaké výtky, týkají se povětšinou toho, že se autor inspiroval zejména knihami Pelham Grenville Wodehouse, ve kterých je hlavním hrdinou Jeeves – taktéž sluha, který si libuje v řešení všech situací poněkud nestandardním způsobem. Napadat ovšem Jirotkovu (ne)originalitu je poněkud nonsensuální. Jirotka si pravděpodobně nekladl za cíl získat Pulitzerovu cenu. A když se znovu koukneme na rok vydání, není příliš těžké uhodnout, jaký cíl si asi tak autor klást mohl. Wodehouseovi hrdinové nejsou tak sofistikovaní, jako ti Jirotkovi – Jirotka prostě svým románem odlehčuje atmosféru doby a snaží se vrátit k idylické době první republiky (historici, nekamenujte mě, já vím, že to zas taková idyla nebyla). A tak tu máme knihu, u které si odpočinete, zasmějete se a budete chtít odjet na prázdniny do dědečkova plně elektrifikovaného domu.

V roce 1994 byl podle předlohy natočen taktéž film. Už to tak bývá, že filmová zpracování knížek stojí za starou bačkoru. Najdou se ovšem i bílé vrány a Saturnin mezi ně patří – vynikající herecké obsazení je neoddiskutovatelné a i s knižní předlohou se zacházelo s úctou. Možná nejsem dostatečně kritická, možná jsem ke knize (a filmu) našich srdcí přespříliš tolerantní, ale nevidím důvod, proč bych být neměla. Láska je slepá.

A teď se tedy dostávám k meritu věci – k onomu divadelnímu představení, o kterém jsem psala minule. Po dlouhé době jsem se odhodlala do Jihočeského divadla jít, těšila jsem se, ale má očekávání nebyla příliš vysoká. Což se ukázalo jako adekvátní přístup. To, co probíhalo ve foyer, jsem již popsala v minulém článku. S ostatními diváky jsem se zkrátka musela vyrovnat, už to tak bývá, že do divadla nemůžete chodit po jednom či po dvou. Moje společnost byla naštěstí příjemná. A představení samotné bylo fajn. Nebylo hrozné, nebylo skvělé. Bylo to fajn.

Byly chvíle, kdy mi bylo spíš trochu trapně, ale byla i chvíle, kdy jsem smíchy brečela. Ačkoliv ta chvíle byla vlastně velmi nesaturninovská. Jihočeské divadlo má v téhle inscenaci totiž potřebu jít tomu štěstíčku, v našem případě smíchu, tak trochu naproti. Takže využívá prvky, které patří možná spíš do frašek. Například postava srnky, která na sebe strhává pozornost a nutí tak obecenstvo k smíchu na místě, které má být prostě čistým tichem dvou lidí, kteří se sbližují. A proč tam, proboha, dali postavu vodníka, to jsem prostě nepochopila. Asi aby doplnil čerta a Mikuláše. Některé scény byly ale naopak brilantní – zejména ty s tetou Kateřinou, jednak proto, že ona fraškovitost je podstatou postavy, jednak díky skvělému hereckému výkonu představitelky.

Gró Jirotkova románu nespočívá ani tak v samotné dějové lince, jako v jazykových prostředcích, jakými je zachycen. Nebo lépe – v krásné koexistenci epické linky a jazyka. Absurdní, emotivní situace zachycené sofistikovaným jazykem. To, co je opravdu vtipné (vtipné, ne směšné), je právě jakási starosvětská mluva, hra s jazykem, který vedle sebe staví prvorepublikové léto a realitu válečných let. To jazyk by měl být v hlavní roli, ten skvěle napsaný primární text je nosný sám o sobě. Nejenom, že absolutně není nutné jakkoli mu pomáhat, ale ta pomoc, která na scéně Jihočeského divadla přichází, se mi zdá nakonec být spíš danajským darem.http://www.csfd.cz/film/9287-saturnin/galerie/?type=1

Moc nerozumím té motivaci inscenaci gradovat až do oněch fraškovitých rozměrů. Je to proto, že divadlo očekává přihlouplé diváky, kteří musí mít na jevišti, s prominutím, alespoň jednu nahou prdel jinak to nebude zábava? Nebo je zábavou příliš intelektuální, tak tam šoupli něco pro lidové vrstvy? Nechápu.

Přesto jsem ale opičí matka – přes veškeré výhrady je to prostě Saturnin. Takže když se na jevišti odehrává něco, co bych ztrestala, přehrávám si v hlavě text knihy, scény z filmu a všechno je odpuštěno. Každopádně tohle představení bych doporučila pouze těm, kteří četli knihu či viděli film – jinak je to taková průměrná náhražka. Milá, ale náhražka.

Tento článek není divadelní recenzí!