Do divadla na Saturnina

DSCN5913V letošním roce to bylo 10 let od prvního uvedení Saturnina na scénu Jihočeského divadla. Což značí nejenom oblíbenost této hry, ale také to, že jsem měla dostatek možností inscenaci navštívit. Jenomže když máte hodně rádi knihu a moc rádi film, bojíte se zkazit tuhle pěknou (ne tolik často viděnou) souhru knižní předlohy a adaptace tím, že budete pokoušet štěstí s adaptací další. Ale jak vidno podle článku, který bych jinak pochopitelně nepsala, nakonec jsem podlehla a společensky oděna jsem usedla do českobudějovického modrého plyše.

Jak jsem již v úvodu naznačila – představení, které jsem navštívila, bylo to výroční, desetileté. Kromě „saturninovských“ koblih nám byl ve foyer divadla nabídnut také sekt. Koblihy jsme s kamarádkou odmítly – já z ryze praktických důvodů, kamarádka z ideologických (shlédnutí dokumentárního filmu Sugar Blues). Se sektem jsme se jaly ovšem dokorzovat až k uvaděčce. Při prohlížení programu si jednu z nás manželský pár spletl s onou uvaděčkou, takže jsme zase s prázdnou sklenkou odkorzovaly do foyer. Cestou jsme byly procházejícím hostesem osočeny z toho, že si „deme pro další“, nebyla to pravda – jedna sklenička bohatě stačila. Nutno ovšem dodat, že jsem za sekt byla ráda, s trochou alkoholu v krvi se dobře překonává nutnost pobývat v divadle s cizími lidmi, v tomto případě i s adolescenty.

Adolescenti v divadle indikují několik věcí: spousta komentářů jednotlivých scén (zejména ve snaze pobavit druhé pohlaví), hihňání při milostných scénách, případně hurónské výbuchy smíchu padne-li nějaké vulgární slovo, džíny proklatě nízko u chlapců a sukně/šaty proklatě vysoko u dívek. Vzhledem k tomu, že jsem seděla převážně mezi dospělými jedinci, první ze jmenovaných nemohu potvrdit, ani vyvrátit – u adolescentů. Naštěstí nudné vody „kultůry“ rozvíří i ti dospělí. Jejich libůstkou je zase komentovat to, co se stane – zvláště pak v případě, kdy se jedná o tak notoricky známou věc, jakou je právě Saturnin. Ačkoliv je samozřejmě možné (jakkoli nepravděpodobné pro mě osobně), že se najdou jedinci-Češi, kteří o tomto literárním skvostu ještě neslyšeli a film/seriál neznají. Jinak si totiž nedokážu vysvětlit zhruba dvouminutový rozhovor opodál sedícího páru, kdy se ona jala vysvětlovat jemu, jak že se to má s těmi ulámanými sirkami.

Vulgárních slov a v podstatě i milostných scén je Saturnin prost, takže se dostávám k poslednímu bodu své lamentace – k oblečení. Ano, někdo prostě řeší důležitější věci než je společenský oděv, ale v triku a teplákách můžu sedět doma u televize, ne? Jak podotkl můj doprovod, jít do divadla není totéž, jako jít si koupit rohlíky do sámošky. Jít do divadla je svého druhu výjimečný zážitek, slavnostní příležitost k naondulování lokny, sladění kravaty či kapesníčku se střevíčky své dámy či vytažení Chanelu No. 5, který si na takovéto příležitosti šetříme (zatímco nám v šuplíku úspěšně vysychá). Není právě tohle to hezké? Že na chvíli mohu být elegantní dámou, i když do práce si to zase budu ráno štrádovat v teniskách. Obléct se do divadla adekvátně přece neznamená, že si půjdu do půjčovny pro velkou večerní! Ale taky to neznamená, že přijdu v orvaných džínách (jejichž roztrhanost je již součástí módního trendu) a triku, ve kterém jsem předchozí den smažila řízky.

Před začátkem představení jsem potkávala ty výše zmíněné adolescenty v oblecích a šatech – ano smáli se sami sobě, ale byli oblečení moc hezky (až na tu skupinku slečen, která jako by vypadla ze sitcomu 90. let). Dospělí tentokrát dopadli daleko hůř. Bohužel mi tedy nemohlo oko spočinout pouze na manželských párech, evokujících filmy 30. let, ale byla jsem nucena dívat se i na zadky – ano, je to tak – v ELASŤÁKÁCH!!! Obávám se, že ono základní „elasťáky nenahrazují kalhoty“ ani tuto sezónu dámy v ulicích neosvítí. A omluvou není ani studentská středa, vím moc dobře, že takhle oblečení chodí i jindy.

Samozřejmě, že v prvé řadě by měl každý nosit to, co je mu pohodlné a neohlížet se na ostatní. Na druhou stranu i vhodným výběrem z šatníku o sobě dost vypovídáme. Do divadla v elasťákách, na promoci v šatech „dobrý den, k..y ven“ atd. Nejde pochopitelně jenom o oblečení jako takové, jde o sociální inteligenci, která nám pomáhá chovat se adekvátně určité situaci, jednat adekvátně s určitými lidmi. Ale jak můžeme chtít po puberťácích, aby se chovali slušně, když vedle sebe mají dospělé, kteří to sami neumí?

Nicméně stalo se něco, co se mi nestalo léta – pod celou dobu představení nikomu nezazvonil mobil! A tak to stejně nakonec bylo krásné – a jak krásné bylo nebo nebylo představení samotné, si přečtěte příště.