Exkurze na Papuu 1 Jak to všechno začalo

letiste_shoraStudium na vysoké škole nejsou jen přednášky, cvičení, semináře prokládané obědem v menze, kafíčkem v knihovně, psaním protokolů a esejí či dlouhými probdělými nocemi (ať již s přáteli a půllitrem piva ve víru města nebo s půllitrem kafe ve víru zoufalství pár hodin před zkouškou). V rámci řady kurzů se můžete podívat i daleko za hranice a krom poznání nových krajů, mravů a nabytí mnoha zážitků se i něco nového naučit přímo „in situ“. Dozvědět jste se již mohli o Mezioborové exkurzi k ekologii biomů, která běží každoročně na PřF JU. Dalším velkým lákadlem pro studenty současné i pro ty, kteří teprve svou přihlášku na VŠ zvažují, je bezesporu kurz Terénní cvičení z tropické ekologie, v jehož rámci jednou za dva roky vyjede desítka studentů PřF JU do tropického lesa ostrova Papua Nová Guinea (PNG) zkoumat různé skupiny organismů, jejich ekologické nároky a vazby na jedinečný biom tropického lesa. 21. listopadu 2013 si letošní účastníci připravili povídání o svých zážitcích a absolvovaných projektech na půdě své fakulty a v návaznosti na to vám SVRAP nyní přináší sérii příspěvků, kde se na pobyt na PNG podíváme očima letošní účastnice Elišky Kalčíkové.

Sedím v přeplněné učebně, v pološeru se mi nad krásnými fotografiemi tají dech a s vytřeštěnýma očima poslouchám vyprávění studentů. Píše se rok 2008 a přijely jsme se s dvěma kámoškama podívat na Den otevřených dveří Přírodovědecké fakulty JU (naši přítomnost na DOD, i když jsme nebyly maturitní ročník, přisuzuji příslibu naší třídní, že návštěvy takových akcí bude omlouvat. A posuďte sami – výlet do Českých Budějovic, kde by chtěl žít každý…:-)). I když byl tehdy (alespoň si matně pamatuju) program nabitý, přednášku o exkurzi na Papuu si pamatuji (bohužel jako jedinou) s obdivuhodnými detaily. Pamatuji si fotky, artefakty, jednotlivé historky i tehdejší účastníky. To, že bych jednou mohla být na jejich místech, mě ani ve snu nenapadlo. Že nás to všechny zaujalo, bylo vidět na kamarádce hned po skončení. „Chápeš to, oni jezdí na Papuu,“ bylo to jediné, co ze sebe byla schopná ještě hodiny poté vypravit. Rok na to jsme si všechny tři podávaly přihlášku na PřF JU. Kamarádka, do té doby poměrně humanitní typ, na udivené výrazy třídní, rodičů, spolužáků i ostatních učitelů odpovídala slovy: „No, jezdí přeci na tu Papuu“.

O tom, že je exkurze pro budoucí studenty velkým lákadlem, není snad pochyb. O to víc je zarážející, že se nás k přijímacímu pohovoru, který probíhá jen jednou za dva roky, přihlásilo méně než dvacet uchazečů.

Přihlášku jsem podávala v předstátnicovém stresu s utkvělou myšlenkou, že když to nezkusím, budu si to vyčítat. Se stejným pocitem a odhodláním, že pro to udělám maximum, jsem se vydala k pohovoru. Co se za zavřenými dveřmi místnosti pracovní skupiny zabývající se tropickou ekologií událo, vědí jen oni. Já ne. Z toho dne si pamatuji jen mail, který jsem obdržela vzápětí po ústním pohovoru, a který jsem pro jistotu nechala přečíst všem z okolí, aby mi řekli svůj osobní názor a případně mi vysvětlili, co tou větou „byla jste přijata na exkurzi na Papuu – Novou Guineu“ vlastně myslí.

obalovani_batohuKdyž jsem se probrala z mrákot, začala se moje radost pomalu, ale poměrně silně měnit ve strach. Přeci jenom mé toulavé boty nikdy nepřekročily hranice Evropy a nebyla jsem si jistá, že cestovatelské zkušenosti z dovolené v Chorvatsku při pobytu v tropické zemi využiji. Udivené výrazy, ze kterých se dalo vyčíst, jenom „blázne, ty si teda nevážíš života“ na oddělení cestovatelské medicíny (a já myslela, že tam jsou zvyklí!!), starostlivé rady kamarádek a poznámka mé humanitně založené kamarádky, že už by teda nejela, že už není takový blázen jako na gymplu, mi na klidu ani trochu nepřidaly. To se naštěstí změnilo hned při první schůzce celé naší skupiny a já se začala těšit a nemohla se dočkat odletu. Měsíce letěly jak o závod, škola, očkování, antimalarika, víza, kurz první pomoci, výměna peněz, shánění všeho potřebného, balení neuvěřitelného množství věcí do batohu, který obsahoval od plavek (k moři) po zimní čepici a rukavice (do hor) taky asi 25 litrů vzduchu pečlivě zabaleného do malých sterilních nepoužitých zkumavek, které se na Papuu vezly jako vybavení stanice. Kvůli zkumavkám můj batoh skoro nic nevážil, ale málem praskal ve švech.

batuzkarPřípravy na cestu mi poměrně značně komplikovalo očkování proti žloutence. Na PNG se doporučuje očkování proti žloutence, břišnímu tyfu a meningokokům. Vždy, když jsem dorazila na očkování, zjistilo se, že mi prochází jiné, méně nutné, ale přeci jen důležité. Místo požadované žloutenky jsem dostala nejdříve vakcínu proti tetanu, poté proti klíšťové encefalitidě. S očkováním jsem začala poměrně pozdě a téměř měsíční zpoždění (rozestup mezi jednotlivými očkováními musí být dva týdny) mi docela kazilo plány. Další očkování jsem tedy absolvovala stůj co stůj, i s nachlazením (což lékaři nedoporučují a vědí proč). Kvůli tomuto nerozumu jsem prakticky celé předodjezdové přípravy prodělala s nastupující, probíhající, nebo ustupující chřipkou a to v opakujících se cyklech, které začínaly a končily vždy v termínu očkování (ostatní ale očkování prodělali bez komplikací, takže žádný strach…Smile). Ani jsem se nestačila rozkoukat (a vyležet) a byl tu den odjezdu. „Den odjezdu“ není překlep, opravdu jsme se na Papuu vydali vlakem, ale o tom až zase příště…..

Autorem příspěvku je Eliška Kalčíková

Foto: Eliška Kalčíková a spol.