Festival Colours of Ostrava (za)hrál všemi barvami

Robert Plant and the Sensational Space Shifters

Robert Plant and the Sensational Space Shifters

Areál bývalých hutí, dolů a železáren v Dolních Vítkovicích se minulý víkend proměnil v areál pestrobarevného festivalu Colours of Ostrava. Mezi těžebními věžemi a vysokými pecemi vyrostlo 15 hudebních stagí, na kterých vystoupilo nepočítaně skvělých umělců. Největšími hvězdami letošního 13. ročníku Colours byli navrátilci ZAZ a Robert Plant. Nejen oni přitáhli do ostravského areálu v Dolních Vítkovicích rekordní počet návštěvníků. Dorazilo neuvěřitelných 40.700 lidí.

Každá druhá upoutávka na festival a vůbec cokoliv, co vyžaduje nějakou reklamu, která by přitáhla pozornost potenciálních návštěvníků, se honosí slovy jako unikátní, výjimečný, neotřelý, jedinečný a podobně. Vzhledem k tomu, že už jsem nějakou řádku hudebních festivalů zažila a že se to takovými hyperbolami v médiích jen hemží, už je beru s rezervou. Colours ovšem zbortili všechny moje mylné představy o tom, že už mě nic nepřekvapí. Superlativy jako unikátní, výjimečný, neotřelý, jedinečný totiž tomuhle festivalu náleží se vším všudy.

Kde začít? O čem vůbec napsat? A hlavně jak? Na Colours se člověk dostane do jiné dimenze, která je těžko pochopitelná pro lidi „zvenčí“. Mám takový dojem, že jsem si ukousla příliš velké sousto, když jsem se rozhodla o Colours of Ostrava napsat. Mám takových zážitků, ale všechny jsou naprosto nepopsatelné 🙂 . Pokusím se vám tedy alespoň přiblížit, jak to všechno bylo báječné.

Areál Colours of Ostrava

Areál Colours of Ostrava

Jak to všechno začalo

S vytištěnou vstupenkou v kapse a plna očekávání jsem se ve čtvrtek dopoledne vydala na cestu napříč republikou, cílová stanice: Ostrava! Nekonečnou cestu mi v Praze zpříjemnila paní u prodeje jízdenek. Když jsem si vyžádala lístek do Ostravy, prohlídla si mě a zeptala se: „Jedete na koncert?“ Pochopila jsem, že tím myslí Colours, a přitakala jsem, čímž jsem si vysloužila slevu na zpáteční jízdenku. Jak milé 🙂 . Když jsem přišla na nástupiště, pochopila jsem taky, jak to že mě prokoukla. Na perónu se tlačila horda dalších lidí, všichni měli krosny na zádech, v okatějších případech i slamáky na hlavě a všichni mířili na festival, který je měl na další čtyři dny oddělit od reality.

V Ostravě nás už zcela pohltila festivalová nálada. Po vítězoslavném vmáčknutí našeho stanu do přeplněného stanového městečka jsme konečně mohli odhodit těžkou bagáž a všechny starosti a bezhlavě se vrhnout do víru dění. A díky skvělé organizaci to šlo nečekaně hladce a bezbolestně. Bez dlouhého čekání před branami areálu jsme zapadli do ozubených koleček ocelového stroje jménem Colours of Ostrava jako štamgasti do oblíbené putyky 🙂 .

Čtvrteční barevná psychedelie MGMT

Nějaký čas a pivo v ruce jsme potřebovali na to, abychom se v obrovském areálu zorientovali. První pohled ovšem stačil na to, abychom si ho naprosto zamilovali. Industriální prostředí apokalyptického vzezření protkané barvami festivalu vytvářelo neuvěřitelně působivou kombinaci, která sama o sobě stála za vidění. Když jsme se rozhodli, že se nám v areálu líbí, přišla na řadu hudba.

Jako první nás roztančili Gipsy.cz. Hip hop v jakékoliv podobě skutečně není styl, který bych běžně poslouchala. Chytlavé melodie spolu s nakažlivým optimismem Gipsy.cz mě ale nedokázaly nechat v klidu. Když spustil nejznámější hit kapely, Romano Hip Hop, tančil už před Agrofert Fresh Stage každý. Patnáct minut po půlnoci pak přišla na řadu největší hvězda čtvrtečního programu. Psychedelický dream pop americké kapely MGMT odnesl už tak vzdálenou realitu do nejvzdálenějších končin a dal ochutnat halucinogenním melodiím své nejlepší tvorby. Přestože jsou hity jako Kids a Electric Feel masovou záležitostí, koncert MGMT pro mě byl velice niterným zážitkem. Skvělý začátek hudebních orgií, které ještě měly přijít.

Nejlepší dárek k narozeninám

MØ

Druhý den patřil severským kapelám a silným ženským hlasům. Všechno to na rozpáleném hlavním pódiu odstartovala blonďatá víla Mette Lindberg, zpěvačka dánské kapely Asteroids Galaxy Tour. Bez dechových nástrojů sice kapele chybělo něco z jejího pověstného šmrncu, přesto mohu hodnotit tohle vystoupení víc než pozitivně. Mette Lindberg mi zkrátka vždycky dokáže vykouzlit úsměv na rtech. Stejně se to mělo s francouzskou střelou ZAZ. Její okouzlující francouzština, nezaměnitelný chraplák a také roztomilé pokusy o češtinu si podmanily davy. Pozorovat všechno to nadšení vycházející z pódia i zpod něj bylo neskutečně dobíjející. Zábavu ze zcela jiného soudku si pro nás po ZAZ připravila dánská dračice MØ. Temný elektro pop kořeněný špetkou melancholie a umocňovaný černobílými projekcemi a neuvěřitelně živelnou performancí dánské zpěvačky pro mě byl vrcholem celého dne (možná i festivalu). Dánské popové bad girl, jak ji média často označují, jsem zkrátka zobala z ruky jako hladová sýkorka.

Pátečnímu programu sice dominovaly ženy, je tu ale jedna klučičí kapela, kterou si ve svém výčtu pochval nemůžu dovolit vynechat. Budějovický trojlístek Vees vystoupil v půl sedmé na Radegast Czech Stage, kam se za tóny jejich chytlavého rock’n’rollu nahrnulo nečekané množství lidí. Pro mě klasika, pro většinu ostatních ovšem jedna z neznámých kapel, na které se příliš nechodí. Přesto Vees bodovali. Jako fanynku mě extrémně pozitivní odezva vážně potěšila. Mezi nadšeným reakcemi se mi obzvlášť líbil výrok jedné návštěvnice: „Nejlepší český koncert, na kterém jsem byla!“

A protože bylo v pátek 18. července, všechny ty skvělé kapely, aniž by to věděly, mi hrály k narozeninám 🙂

Robert Plant

Robert Plant

Robert Plant dojal k slzám

Opravdu jediné, co mi pokazilo letošní Colours, jsou fyzikální zákony, které mi nedovolily rozpůlit se a vidět koncert Roberta Planta i Tribe Called Red. Časy jejich vystoupení se naneštěstí kryly, a tak mi nezbývalo než oželet jedno z nich. Přednost jsem dala rockové legendě jménem Plant. Přestože to pro mě byl zážitek naprosto neopakovatelný, povolanější osobou, která by o tomhle koncertu měla napsat, je moje kamarádka a naše redaktorka Isa Okřinová:

„Robert Plant, pětašedesátiletá legenda rockové hudby a dle mého názoru chlap s nejkrásnějším hlasem na světě, dokázal těm, kteří by ho snad chtěli házet do nějakého starého hudebního železa, že se šeredně mýlí. Není to totiž ani náhodou nějaký vysloužilý rocker žijící ze slávy kultovních Led Zeppelin. Neustále na sobě pracuje a se svou novou kapelou se ve své tvorbě nebojí experimentovat s elektronikou ani s tradičními lidovými motivy či dokonce s prvky africké hudby. Ve své dřívější sólové tvorbě se pak nebál zabrousit ani do vod klasického country. Vidět Roberta Planta naživo byl můj velký hudební sen. Ten se mi na Colours splnil a dojal mě až k slzám. On i muzikanti z jeho kapely předvedli neskutečně magický mix hudby, která jednoduše fascinovala od začátku do konce. Představili písně z jejich společného alba, které by mělo vyjít letos v září, ale i klasické zeppelínovské pecky převlečené do nového kabátu. Plantův hlas je i po těch letech stále stejně uhrančivý, silný i plný citu zároveň. Neztratil nic ze svých kvalit, pro které ho hudební svět obdivuje už více jak 40 let. Dojal mě při klasických baladách Going to California a Babe I´m gonna leave you, ale i velmi vyvedenou novou písní Little Maggie. Když na úplný závěr zaburácela slavná Whole Lotta Love a poté jako přídavek Rock and roll, bylo moje dojetí nad úžasným koncertem dokonáno!“

Závěrečné rozpaky

Poslední den na Colours vyždímal poslední zbytky mých sil, ale stálo to za to. Kvůli horku a bolavým zádům už jsem se sotva držela na nohou (čtyři festivalové dny jsou fakt nálož 🙂 ). John Butler Trio mě na ně ale znovu postavil. Neskutečný kytarista z Austrálie odpálil takovou nálož hudební euforie, že šlo všechno ostatní stranou. Horko, vyčerpání, nevyspání, to všechno jsem nechala ležet ve stínu na trávě a šla skotačit přímo před sluncem zalité hlavní pódium. Jeho vystoupení bylo opravdu to nejlepší, co závěrečný den nabídl. Nejzářivějšími jmény nedělního programu byly The National a John Newman. Ani unylí američtí indie rockeři The National, ani pozér John Newman už ale velké nadšení nepřinesli. Přestože koncert Newmana pro mě nebyl to pravé ořechové, jeho vystoupení nelze upřít ohromnou chytlavost. Newman vypadal, že se na pódiu snad narodil, a svým hitem Love me again pobláznil i ty, kteří o to nestáli.

Na závěr můžu říct už jen jedno. Díky Colours!!! A omlouvám se za tak dlouhý článek 🙂

Text: Terka Vlasatá a Isa Okřinová

Foto: Lenka Henzlová

  • Veledes

    Terka je nejlepší!!!!

    • Kuba Vondruška

      I když je Terka výborná, nemohu bohužel souhlasit… každý ví, že nejlepší je Wenca Luka. Již popáté za sebou vyhrál cenu pro nejlepšího redaktora SVRAP.cz a jeho absolutní nadvláda v této interní soutěži je srovnatelná s kralováním Karla Gotta v Českém slavíkovi. Jeho články jsou však bohužel tak dobré, že se je zdráháme na SVRAPu publikovat, neb naše výtvory by proti nim pak vypadaly jak slohové práce z mateřské školky. Vivat Wenca Luka! 😀 🙂