Hrabal? O tom jsem v životě neslyšel

http://www.pivnica.net/nymburk/763/28. března 1914 přišel na svět Bohumil Kilián – a zhruba za dva týdny by mu tedy bylo sto let, kdyby ovšem, už jako Bohumil Hrabal, v roce 1997 tento svět zase neopustil. Jeho nejznámější texty jsou dnes často spojovány s filmy – kdo by si nevybavil jednu z nejerotičtějších scén českého filmu – Josefa Somra razítkujícího zadek výpravčí. Ano – kdo by si to nevybavil? A kdo by mohl neznat Hrabala, už od základní školy povinnou školní četbu. Jméno, které nás otravovalo spolu s Komenským, Němcovou, Jiráskem nebo Werichem. Z Hraboše jsme si snad dělali legraci všichni, ne? Jak je to tedy dneska?

Mě osobně na základní škole Bohumil Hrabal moc nezajímal. Měla jsem ráda maximálně strýce Pepina z Menzlem zfilmovaných Postřižin. Pohlcena vražednými sklony hrdinů Robina Cooka, nedovolila jsem, aby ke mně promlouvaly i texty Hrabalovy. To se změnilo až na dalším stupni našeho vzdělávacího systému. Moje češtinářka (a s největší pravděpodobností i proces fyzických a duševních změn nazývaný puberta) mi pomohla trochu se vcítit do toho, čemu se dnes říká „hrabalovské pábitelství“ (i když je toto pábitelství spojeno původně s Františkem Hrubínem), a tedy s jeho specifickou formou vyprávění. Tato forma je zároveň důvodem, proč je pro mě Hrabal autorem na jedné straně autorem oblíbeným, na straně druhé se mu trochu vyhýbám. Některé jeho texty pohltí svou bezprostředností, tím, jak postavy outsiderů řeší velké filozofické otázky, tím, že se jediné gesto postavy může rovnat erotické literatuře od starověku po dvacáté století. Zároveň mě jiné texty dokážou oním „hledáním perličky na dně“ nevýslovně nudit, zdánlivě nekonečné věty bez interpunkce otravovat a zvyšovat touhu počítat strany, které zbývají do konce.http://tricet.cz/akce/kino/minikino/filmovy-festival-ostrava-kamera-oko-ostre-sledovane-vlaky/

Samozřejmě, že neexistuje nikdo, tím spíše ne žádný spisovatel, kdo by se zavděčil všem. A je naprosto pochopitelné, že Bohumila Hrabala jedni milují, zatímco druzí se tak maximálně kouknou na ty Postřižiny (a i tam jim poleze uřvaný Pepin na nervy). Ale aby někdo starší 15 let nikdy v životě jméno Bohumil Hrabal nezaslechl?! Někdo starší 15 let, kdo studuje gymnázium v Nymburce? Před nějakým časem se tam totiž vedení gymnázia rozhodlo po Hrabalovi onu instituci pojmenovat a to vzbudilo neočekávané vášně. Hrabal se totiž podle žáků (a jejich velectěných rodičů) neučil dost dobře a nežil dost příkladně na to, aby si takovou poctu zasloužil. Daleko lépe to ale vystihl předseda tamějšího studentského parlamentu: „Studuji na této škole šest let a dosud jsem o Bohumilu Hrabalovi nic neslyšel.“ Tak. Gymnázia – předpokládaná hnízda budoucí elity národa. Ale toto samozřejmě není pouze problém gymnázií.

V posledních dnech se v médiích odehrává taková malá bitva generací. Řeší se (ne)vzdělanost omladiny – příslušníci starší generace kritizují hloupost, nevychovanost či sebestřednost teenagerů, teenageři se brání proměnou prostředí, poukazují na tlak, který je na ně vyvíjen atd., atd. Relevantní odpověď na tenhle problém leží tak někde uprostřed.

Musíme si ale přiznat, že se vzdělaností to jde z kopce. V tomto případě totiž nemluvíme o teorii černých strun, problematice klonování či názoru na trest smrti. Mluvíme o znalosti jména jednoho z nejpřekládanějších českých spisovatelů 20. století. Jména. O četbě jeho knih vůbec nemluvím. A nemůžeme se přece vymlouvat na preference, zájmy či nehumanitní mozky. Dost lidí umí malou (někdo dokonce i velkou) násobilku, i když učí 40 let češtinu. Jde o základní neznalosti. A problém není jen v žácích a studentech samotných, problém je v jejich rodičích, problém je u učitelů. Kolik pedagogů dělá svou práci s láskou (a ano – vím, že za mizerný plat)? Kolik pedagogů věnuje energii na to, aby seznámili studenty se všemi těmi „základními“ znalostmi zajímavě a poutavě?

Přiznejme si to – chyba není jenom v „té“ generaci. Chyba je ve školství samotném. No – bodejť by ne, když se koukneme na to, co vymýšlí MŠMT. A vypadá to, že není úniku…

Hrabal už to sice nezachrání, ale oslavy výročí jeho narození, které zahrnují spoustu akcí – od předčítání po probouzení svého Pepina – by mohly… probudit naše Pepiny!

  • Evča Křenková

    Baru, díky moc, že jsi věnovala článek spisovateli, který je pro mne jakousi srdeční záležitostí (z mnoha různých důvodů). Z našich rozhovorů jsem právě získala dojem, že ho moc nemusíš. Ze vzpomínek na Hrabala, mám ráda jeho pamětní desku v pivovaru, a taky tu zeď v Praze na Palmovce. A říkám si, co by tomu gymnazistovi řekl asi Hrabal, ta představa mě baví 🙂

    • Barbora

      Evi,
      jsem moc ráda, že jsem se zavděčila 🙂 I když jem Hrabalovi zas takový prostor nedala. K tomu, že ho moc nemusím – já k němu mám právě takový rozporuplný vztah, některé knížky mám moc ráda, jiné mě hrozně nebaví. Hrabal by možná onoho gymnazistu pozval k Tygrovi a tam by se vidělo 😉