Integrace! … Rozumíte?

kostkyJá jsem si až do teď myslela, že rozumím. A pak jsem si to slovo vyhledala na různých chytrých stránkách a zjistila jsem, že teda nerozumím vůbec. Ftip je f tom, že ať slovo integrace řeknete informatikovi, matematikovi, ekonomovi, geografovi, biologovi, pedagogovi, nebo třeba sociologovi, všichni na vás budou kývat, že chápou.Všichni si ale budou představovat něco jiného. No fakt. Jeden bude myslet na vypočítávání integrálů, další na ekonomickou spolupráci, třetí na spojování softwarů. Já si vybavím práci s lidmi s postižením. To je moje integrace :) O co jde?Jde o to, že na světě žije spousta lidí, kteří mají nějaké postižení. A mají ho buď vrozené, nebo k němu přišli v průběhu života. A věřte tomu nebo ne, tito lidé, kteří mají nějaké zdravotní – budeme teď myslet tělesné – postižení, jsou jinak úplně normální. Respektive nejsou o nic míň normální, než všichni ostatní. A rozhodně nestojí o to, aby je někdo horem dolem litoval, nebo na ně bral nějaké extra ohledy. Chtějí a potřebují žít úplně stejně, jako lidi bez postižení.

Já se v poslední době pohybuju v okruhu lidí, kteří pracují s lidmi s postižením zraku. To jsou lidi, kteří nevidí vůbec, nebo vidí špatně. A je to pro mě až nečekaně inspirativní. Když jsem tak jednou přemýšlela nad tím, jaké postižení je podle mě nejhorší, došla jsem k tomu, že právě ztráta zraku. A z prvního setkání s partou lidí, kteří nevidí, jsem měla velký respekt. Jasně, že spousta věcí se děje jinak, některé věci je potřeba víc promýšlet, ale to je na tom právě to super, dokázat brát lidi s postižením prostě jako lidi, ne jako chudáky. Bohužel, velká část veřejnosti s tím má dost problém a bojí se s takovými lidmi mluvit a vyhýbá se jim. Jiná část lidí se snaží přijít na to, jak se takovým lidem žije a tak si třeba zavážou oči a zkouší se zavázanýma očima dělat různé běžné činnosti, aby pak mohli říct, že teda nevidomí to mají fakt těžký, a že by nikdy nevidomí nechtěli být. Za mě: to je asi tak největší kravina, jakou můžete udělat. Někdo, kdo nikdy nebyl nevidomý, nikdy nemůže pochopit ani poznat, jaké to je. I když si zaváže oči třeba na několik dní. Teď nemluvím jen o mém vlastním názoru, tohle je názor více lidí s oboru, se kterými jsem se o tom bavila, i nevidomých. Lidi, kteří nevidí s tím, jak už jsem zmínila výše, žijí od narození, nebo prostě už nějakou dobu a naučili se věci dělat tak, aby to pro ně bylo O.K..

prstyJednou jsem například byla s jedním nevidomým klukem v restauraci. Dali jsme si jídlo a vzhledem k tomu, že ten kluk je nevidomý od narození, naprosto nemá problém s tím se sám najíst. Paní servírka měla neustále tendence komentovat to, ať mu s tím jídlem pomůžeme, ať mu ten talíř dáme tak a tak atd., atd., atd. Proč?! Jasně, že pro ni by to asi problém byl, ale proč by měl být pro někoho, kdo není nevidomý první den? Takoví lidé naprosto suverénně bydlí sami (do chvíle, než jim před domem začnou kopat plyn), cestují sami po městě (dokud jejich linka MHD nemá výluku kvůli nehodě), cestují po republice, nebo třeba do zahraničí, chodí na vysokou školu, sportují, baví se, čtou knihy, používají internet a všechno ostatní, na co si jen vzpomenete. Některé věci je jen potřeba trochu upravit. Knihu přečte „paní v počítači“, to kde se zrovna člověk nachází, řekne „paní telefonu“ a tak dál. Jednou z věcí, které můžete udělat pro to, abyste se naučili chápat nevidomé, je být s nimi. Bavit se, něco dělat. Ale jak na to, že. Přece nepřijdete jen tak za někým, koho potkáte na chodníku a nedonutíte ho, aby se s vámi od teď začal kamarádit. Na takové věci, tady jsou mj. občanská sdružení, která se takovými aktivitami zabývají. Velké jméno má mezi nimi sdružení, které si říká Život trochu jinak. Několikrát do roka pořádá tzv. zážitkové integrační kurzy organizované právě pro tyto účely. Naposledy to byl kurz silvestrovský (ve dnech kolem Silvestra), jmenoval se Username, nejblíže se chystá kurz velikonoční (překvapivě v době kolem Velikonoc), ten nese název Dokola.

balonkyCo se na takovém zážitkovém kurzu děje? Kurz bývá zaměřen na nějaké aktuální téma, které lidé obecně ve svých životech řeší (na silvestrovském to byla média, na velikonočním to budou stereotypy). Na toto téma jsou na kurzu pro účastníky připraveny nejrůznější aktivity, nebo řekněme hry, ať už fyzické, kreativní, týmové, nebo individuální. Prostřednictvím takových aktivit účastníci můžou lépe poznávat sami sebe, ostatní lidi v partě, a díky integračnímu rozměru taky lépe chápat svět nevidomých.

Kdyby vás zajímalo víc, mrkněte na stránky sdružení, a kdybyste to už nemohli vydržet a touha po světě integrace se vás po přečtení tohoto článku nechtěla pustit, koukněte rovnou sem a pojeďte se přes Velikonoce integrovat na Dokola ;-)

Pro zajímavost přikládám dvě reakce na to, jak podle účastníků probíhala integrace na silvestrovském kurzu:

kamasutra„Pro mě to bylo hodně zajímavé, protože jsem se před tím osobně s nikým nevidomým nebo zrakově postiženým nesetkal. Líbilo se mi, jak nebylo potřeba žádného speciálního vysvětlování nebo něčeho takového, všechno probíhalo zcela přirozeně, vždycky když bylo potřeba, tak někdo pomohl a všichni to brali jako samozřejmost. „

„Podle mě prakticky všechny aktivity byly pro nás se zrakovým postižením dostatečně přístupné, vidící vždy ochotně pomohli, takže podle mě takhle si nějak představuji povahu integrace, upravit patřičně podmínky a nechat hlavně zrakově znevýhodněné to zkusit, nebo v případě potřeby si oni sami řeknou o pomoc, což ostatně na kurzu celkem probíhalo, případně se občas nás někdo zeptal, zda s něčím pomoct nepotřebujeme a takhle by to mělo probíhat nejen na podobných akcích.“

Autor: Evi Křenková

  • Dušan Brodský

    Se zájmem jsem se začetl do článku o integraci. Byl jsem spokojen a plýtval uznáním o rozhledu a objektivnosti a to až do chvíle, kdy jsem si přečetl, že: “to je asi tak největší kravina, jakou můžete udělat” – když jsi psala o účastnících, kteří si zaváží oči a pár dní dělají běžné činnosti. Zúčastnil jsem se takové akce (mimochodem jsem si i její uskutečnění vymyslel) a mohu zase psát o pracovnicích ze Speciálního pedagogického centra a oční lékařce, kteří takovou akci podpořily. Opravdu je závěr, že si všichni dáme moc velký pozor na zrak a opravdu to mají nevidomí těžké. Zažít si ovšem bezmoc, když jsme z autobusu vystoupili (mojí vinou) o zastávku dřív a ta odbočka na cestě, kterou jsem několikrát projel tam vlastně neměla být a byla. Nákup v supermarketu, kdy krabičky se sýrem jsou všechny stejné a salám taky nepoznáš. Arogance řidiče MHD a na druhou stranu příjemné chování slečny? pokladní, která při každém vyndání peněz z peněženky oznámí nominální hodnotu bankovky. Jsem přesvědčen, se všichni (zúčastnění) budeme kolem sebe více rozhlížet a budeme ke svému okolí vnímavější. Přál bych všem zažít “stud” ze situace, kdy si hranolky s tatarkou sbíráš okolo talíře i z klína a napínáš veškeré ostatní zbylé smysly k orientaci v prostoru. Jsem moc rád, že jsem prožil těch několik hodin (46) se zalepenýma očima.

  • Dušan Brodský

    Skupina lidí odmítající solidaritu s lidmi, kteří nevidí, no pardóóón.

    A k subsidiaritě: Zvláštním projevem lásky a vůdčím kritériem bratrské spolupráce věřících s nevěřícími je samozřejmě princip subsidiarity,( Srv. Pius XI., Quadragesimo anno; Jan Pavel II., Centesimus annus, 48; srov. Katechismus katolické církve, 1883) výraz nezcizitelné lidské svobody. Subsidiarita je především pomocí lidské osobě, prostřednictvím autonomie prostředkujících organismů. Tato pomoc se nabízí, když osoba a subjekty ve společnosti nedovedou konat samy, a vždycky v sobě zahrnuje emancipační cíle, protože upřednostňuje svobodu a účast jakožto přebírání odpovědnosti.
    Subsidiarita respektuje důstojnost lidské osoby, v níž spatřuje subjekt, který je vždy schopný dávat něco druhým. Subsidiarita, je uznáním toho, že lidská bytost je konstituována jako niterná vzájemnost, a tak je účinným protilékem proti každé formě paternalistického asistencialismu. Může uplatňovat jak mnohotvárné členění úrovní a tedy pluralismus subjektů, tak i jejich koordinaci. Jde tedy o princip obzvláště vhodný pro řízení globalizace a její orientování směrem k pravému rozvoji člověka. Aby nenastalo nebezpečí nastolení univerzální moci monokratického typu, musí mít řízení globalizace subsidiární charakter a členit se na vícero úrovních různého druhu, které budou vzájemně spolupracovat.
    zdroj: http://www.romanmicka.net/vyuka.html

    A pokud budu někomu chtít vyjádřit spoluúčast na jeho údělu, tak mu tuto skutečnost sdělím. A také mu pomoc nabídnu. Připadá mi to lidské. Hladovějícímu také řeknu je mi líto a podělím se s ním o krajíc chleba a následně ho naučím obdělávat zemi, protože mi jeho další osud není lhostejný. A určitě budu solidární (např. v rámci systému sociálního zabezpečení budu platit daně) se starými spoluobčany, aby bylo na výplatu důchodů, nebo na studium pro děti, a nebo na léčbu pro nemocné spoluobčany.

    Je mi hodně líto člověka, který si např. zlomí nohu, a dozví se, že se vlastně nic neděje, protože princip “subsidiarity” praví, že je plnohodnotný člověk, který má dvě nohy a tudíž………………..

    Přeji všem, kteří mají zdravý zrak, aby se nikdy nepokecali tatarkou a aby nikdy špatně nevystoupili. Já vím, že vždy když uslyším, že v autobuse řidič nechá špatně oznamovat zastávky, tak se už nebudu pobaveně usmívat, ale budu solidární – třeba s turisty a návštěvníky našeho města, a přispěji k tomu, že vystoupí tam kde chtějí a třeba nezmeškají důležitou schůzku!

    • Evča Křenková

      Ahoj a opět díky za konemtáře.
      Dušane, díky také za doslovné zkopírování úryvku z encykliky Caritas in veritate. Hezky tam Benedikt XVI. mluví o emancipačních cílech, vlastní aktivitě a přebírání zodpovědnosti jakožto odpovědném přijetí svobody, připomíná mi to krédo Montessori pedagogiky “Pomoz mi, abych to dokázal sám”.
      Ale nerozumím, kým jiným by měl být člověk se zlomenou nohou, než plnohodnotným člověkem se dvěma nohama.
      Mám pocit, že se nám to tady začíná trochu rozbředávat. Zkusím do diskuze pozvat pár nevidomých, ať nemluvíme o někom bez něj 🙂

    • Zbyněk Lichka

      No, nemyslel jsem, že nám debata sklouzne do stylu “ctrl+c -> ctr+v” 🙂 Ale budiž.
      (z Tvého textu)”Tato pomoc se nabízí, když osoba a subjekty ve společnosti nedovedou konat samy” – tímhle potvrzuješ mou myšlenku. Jen já jsem to vyjádřil svými slovy, bez použití výše zmíněného systému. Tedy pomáhat jen do té míry, do jaké je to BEZPODMÍNEČNĚ NUTNÉ.
      Ano Dušane, představ si to, najdou se lidi, kteří nevidí lidi se zrakovým postižením jako někoho kdo to má těžké, ale jako někoho, kdo bojuje, kdo je silný. Ohledně spoluúčasti – nechápu, jak chceš nevidomému vyjádřit spoluúčast na jeho handicapu(?!).
      Do solidarity nepatří to, že platíš daně, to je prostě zákon a samozřejmé podílení se na chodu státu 🙂
      A představ si, Dušane, že člověk se zlomenou nohou, je stále tím samým člověkem. Ano, potřebuje mít sádru, ano potřebuje mít hole. Ale nepotřebuje slyšet, jak to má těžké, nepotřebuje něčí pomoc jen proto, že ho ostatní vidí jako chudáčka. A v tom je jádro pudla.

  • Zbyněk Lichka

    Článek pojednává o přístupu, který zastává ŽTJ (viz. stránky). Tedy žádné litování, žádné velké usnadňování, žádné “nevidomí to mají fakt těžké”. Náš přístup je založen na subsidiaritě, nikoliv na solidaritě, tedy pomáhat jen do té míry, do které je to nezbytně nutné. Jedině tak lze brát nevidomého jako plnohodnotného člověka, kterým bezpochyby je.
    Za 46 hodin nemůžeš zjistit, jak to mají nevidomí ztížené tím, že si zavážeš oči. Maximálně se můžeš přiblížit představě o tom, jaké by to bylo, kdybys Ty přišel o zrak. Nevidomí jsou beze zraku několik let, někdo přdtím viděl a někdo nevidí od narození. Tohle nelze simulovat šátkem nebo izolepou.
    A říct že to mají těžké? Proč jim to říkat? Proč je v tom utvrzovat? Není lepší říct že si to dost dobře dávaj? Můj přítel je nevidomý a studuje severské jazyky ve Vídni, kam šel sám a každý týden dojíždí. Nikdy sem si neodvážil mu říct, že to má těžké, protože nemá smysl nikomu to říkat, protože lítost ještě nikdy nikomu nepomohla.
    Nevidomí jsou lidi jako všichni ostatní a to je to důležité si uvědomit a nesnažit se je za každou cenu litovat.
    A nevím proč bych měl zažít pocit, kdy si pokecám tatarkou když mám zalepený oči – oni se totiž nevidomí nepokecávaj na každém rohu a nevysedávaj každý den na špatný zastávce.

  • Evča Křenková

    Ahoj,
    díky za komentáře.
    Dušane, pracovníci SPC a paní oční lékařka akci podpořili v jakém smyslu? Jako že jste společně konzultovali a plánovali cíle akce, celkovou organizaci a vedení, zajistili přítomnost odborníka vzhledem k řízení psychického rizika a ošéfovali to, aby výstup, který si z akce budou účastníci odnášet, odpovídal tomu, co právě lidem ve společnosti chybí, tedy zdravému přístupu k lidem se zrakovým postižením (čili žádné mají to fakt těžký)? Pokud pro pracovníky SPC je výstup “nevidomí jsou chudáci” v pohodě, pak je podle mého názoru někde chyba. Je to jako když rodiče svému dítěti stále opakují, že je k ničemu, hloupé atd., tak na to dítě přistoupí, nebo pokud dítěti řekneme, že má ADHD a tak vlastně jeho zlobení legitimizujeme a ono se pak má na co vymlouvat. Stejně tak, pokud budeme říkat, že to mají nevidomí těžké, komu/čemu tím pomůžeme? Co všechno mají těžké a jak to někdo může říci na základě toho, že si na dva dny zavázal oči a pak si je zase rozvázal? Jasně, že člověk, který z ničeho nic přijde o zrak, nebo si zaváže oči má problémy s orientací, ale věř tomu, že nevidomí dokážou žít a starat se o sebe sami (pokud jim někdo celý život netvrdí, jací jsou to chudáci a nemůžou nic pořádnýho dělat) a taky existují nevidomí, kteří např. dokážou s dost velkou přesností odhadnout velikost místnosti pomocí odrazu zvuku při lusknutí prstů, nebo hodnotu kovových mincí podle zvuku při dopadu na stůl.

  • Dušan Brodský

    Ahoj a děkuji za poděkování a i já děkuji za písmenka poskládaná do řádků. Rád bych se vrátil na začátek naší diskuze. Nesouhlasím s názorem: je kravina (ať již malá, střední nebo největší) si hrát. Už od dětství si hrajeme – na vojáky, na školu, na skovku, na ……. a každý z nás si z těchto her něco vezme (pro další život). Čím jsme starší, tak naše hry dostávají složitější a složitější pravidla, podmínky a významy. Pokud si tedy zahraju na slepého a tato zkušenost mně obohatí – i třeba tím, že si řeknu: Ty jo mají to těžké! A pokud nejsem úplně …….. a navíc najdu v sobě tolik lidskosti a řeknu kamarádovi nebo známému – zkusil jsem si to a máte to opravdu těžké. Tak jsem HOMO SAPIENS. Proto má jazyk výrazy: milosrdenství, sounáležitost, pochopení, tolerance a…………. Chci prostřednictvím her rozšiřovat své obzory a získávat nové zkušenosti a poznatky.

    • Zbyněk Lichka

      Překrucuješ slova. Nikdo tu netvrdí, že hrát je si špatné. I zavázaní očí může být prostředek (zážitek) vedoucí k cílům. Ale nemůže nikdy vést k tomu, že pochopíš svět lidí se zrakovým handicapem nebo nevidomých. To je základ, který si musíš uvědomit.

  • Roman Štěpánek

    Ahoj,
    dovolím si přispět do této diskuze jako nezávislý pozorovatel. Myslím, že hlavní rozepře se týká následujících otázek:
    1) Je to k něčemu, když si vidící člověk zaváže oči, aby se lépe vžil do situace nevidomých? Zjistí touto cestou, jak se nevidomí cítí?
    Srovnejme dva zdánlivě odlišné cíle:
    a) Chci poznat a pochopit svět nevidomých
    b) Chci poznat japonskou kulturu
    Jaké mám možnosti:
    I.
    a), b) Přečtu si o obojím knihu, něco mi to dá, ale asi tušíte, že to není přesně to, co chceme.
    II.
    a) Zašátkuju si oči a budu dělat všechno, co dělám běžně.
    b) Obléknu si kimono, připravím suši, budu je jíst hůlkami,…
    III.
    a) Setkám se s nevidomými, budu s nimi mluvit, pozorovat, jak žijí, dělat s nimi běžné činnosti,…
    b) Vyrazím do Japonska
    Myslím si, že je dobré vyzkoušet si zavázat oči a dělat běžné věci bez využití zraku, tato zkušenost však dle mého názoru nepovede k poznání světa nevidomých. Možná jen trochu nakouknu pod pokličku.

    2) Mají to nevidomí fakt těžké? Máme je litovat?
    Za sebe si myslím, že to mají většinou těžší, než vidící lidé, o tom nejde pochybovat. Pomůže jim ale, když jim tuhle skutečnost budeme připomínat a říkat, že to mají fakt těžké? Nevidomí, s kterými jsem se setkal, dokážou vést plnohodnotný život a zvládají daleko více věcí než leckterý vidící člověk.
    Proč tomu tak je?
    Soustředí se na své možnosti, na to co můžou udělat, nehledají překážky samotné, ale způsoby, jak překážky překonávat a dělat co nejvíce věcí, které můžou dělat vidící lidé. Pokud bych byl nevidomý a někdo by mi vtloukal do hlavy, jak to mám těžké, tak bych nejspíš uvěřil tomu, jak to mám těžké. A proč bych se měl snažit něco dělat, když to mám těžké?:-) Budu rád, když se nepokecám tatarkou. Radši ani nebudu vycházet z domu, lidé by se mi mohli začít smát, protože jsem se pokecal…
    Lítost skutečně nikomu nepomůže, ba naopak! Ta správná slovo jsou dle mého názoru soucit a empatie. Pokud s někým (v tomto případě nevidomým) soucítíme, tak ho litovat nebudeme, protože víme, že mu to nepomůže. Soucit a empatie ano, lítost ne.

    PS: Omlouvám se, že jsem nepoužil dost cizích slov a učebnicových definic, snad proto můj “neakademický názor” nezavrhnete

    Pěkný den.

  • Martin Sukaný

    Jsem zastáncem metody zážitkového / zkušenostního učení – to, zjednodušeně, prostřednictvím zažité zkušenosti (zpracovaného zážitku) umožňuje osvojení znalostí, dovedností, postojů …

    Proto se domnívám, že prožití určitého času poslepu může být v tomhle směru rozvíjející. Pokud budu víkend poslepu, dovedu se (já osobně) lépe vyladit na reálnou situaci a potřeby nevidomého člověka. Zároveň s tím se však nemohu ztotožnit se “spasitelským”m přístupem typu “zažil jsem nějakou dobu poslepu, vím jak se cítí člověk s postižením, je to hrozný a právě proto, že je to hrozný a že já znám některé lidi s postižením a “odborníky”, kteří to vidí podobně jako já, tak já teď všechny ty postižené spasím a budu jim pomáhat.” Neměli bychom zaměňovat empatii (vcítění se, naladění na potřeby druhého) s autentickým prožitkem, který žádný seminář a žádný kurz nemůže stoprocentně nasimulovat. A přestože já sám působím jako lektor na integračních kurzech a zároveň s tím mám netriviální postižení zraku, netroufám si tvrdit, že dokážu stoprocentně obsáhnout zkušenost člověka, který nevidí.

    Co se integrace, jako takové týká, má osobní lektorská zkušenost mě čím dál více utvrzuje v pohledu, že než-li mluvit explicitně o integraci a tom, jak to mají lidé s postižením těžké (odlišné), je mnohdy daleko víc, možná přínosnější, ale především přirozenější postavit kurz / akci, kde jsou vedle sebe lidé s postižením i bez něj a ona ta integrace probíhá většinou mimoděk a samovolně.

    Tím však, pochopitelně, Dušane nechci bagatelizovat Vaši zkušenost a z ní plynoucí postoj – věřím, že jste k němu dospěl z nějakého důvodu. Proto to berte pouze jako trochu jiný pohled na problematiku.

  • Apollo

    Ahoj,

    od narození nevidím, ale tady vidím, že vaše diskuse je ale úplně strašně vyhrocená a v podstatě zbytečná, protože každý mluví tak nějak o něčem jiném. Je tu pár roznětek, ke kterým bych si dovolil se vyjádřit:
    1. Eva ve svém článku píše, že je kravina si zavazovat oči, aby člověk poznal, jaké to je být nevidomý. No tak je určitě kravina myslet si, že když jsem x hodin nosil zašátkované oči, že pak naprosto DO DETAILU A PŘESNĚ vím, jak těžké nebo lehké to nevidomí skutečně mají a jak se cítí. Ale nemůžu v Dušanově bezprostředním komentáři najít nic, z čeho bych nabyl dojmu, že on si tohle myslí, přestože mám dojem, že se mu to tu trochu předhazuje. A je potřeba říct, že asi není lepší způsob, jak si na vlastní kůži vyzkoušet nejrůznější situace, které zažívají nevidomí, než právě ten, že si člověk nasadí klapky na oči a zkouší a zkouší. Je to i naprosto běžná praxe, pokud se někdo chce stát např. instruktorem prostorové orientace nevidomých, sportovním trasérem či jinak s nevidomými pracovat. A samozřejmě, že se při tom pokecá tatarkou asi s větší pravděpodobností než já, který má v jezení poslepu přecejen už nějakou tu praxi. 😉 Ale třeba si díky této zkušenosti uvědomí, že není od věci, pokud svého případného nevidomého spolustolovníka informuje, jestli má tatarku přímo někde na talíři či v nějaké separátní mističce. To totiž bývá občas přesně ten případ, kdy bych se mohl tatarkou buď pokecat, případně se o její existenci vůbec nedozvědět. Samozřejmě, že i na tohle už mám nějaký fígl, ale informace nezaškodí. I ostatní Dušanovy příklady mi připadají dost výstižné. Jestliže je hlášení v autobuse špatné a já kvůli tomu vystoupím na jiné zastávce, než nejen chci, ale dokonce než si myslím, pak bych neřekl, že to mám těžké, ale neváhal bych použít ostřejšího výraziva. 🙂 Rozhodně se nijak nestydím přiznat, že to v tu chvíli mám mnohem těžší než někdo vidomý. Vidící člověk se rozhlédne a obvykle poměrně snadno určí, kde je a kam tedy jít – zahlédne známou budovu, název ulice atd. Já si tyhle všechny informace budu dohledávat o dost pracněji, pravděpodobně se budu muset ptát kolemjdoucích, pokud mě autobus zaveze někam, kde to vůbec neznám, bude mě to stát opravdu hodně času, než se vrátím na správnou trasu. Rozhodně xkrát víc, než když se to samé stane někomu vidomému. A opět – pokud někoho díky tomuto zážitku se zavázanýma očima napadne nad tím přemýšlet a v důsledku této zkušenosti v MHD upozorní případného nevidomého, pokud hlášení nebude odpovídat, myslím, že to určitě ocení. A to mluvím z vlastní zkušenosti, protože vystoupit jinde je fakt oser. A člověk to ne vždy uhlídá, to stačí chvilka nepozornosti, nevšimnout si, že zastávky nesedí. A párkrát se mi právě stalo, že mi někdo řekl, ať ještě nevystupuju, že to mají blbě. A musím teda říct, že jsem to fakt ocenil a určitě jsem si nepřipadal, že tím ze mě někdo dělá chudáčka. Rozhodně jsem to ocenil víc, než kdyby si dotyčný řekl – ále co, je šikovnej, on to zvládne, nebudu z něj dělat neschopného. Samozřejmě, že to zvládnu a nepos**u se z toho, kolikrát už jsem to řešil, ale přijít třeba místo v jedenáct večer domů až po půlnoci, je fakt rozdíl. Někomu to třeba dojde samo, aniž by si kvůli tomu musel zavazovat oči a přejíždět na špatnou zastávku, ale myslím, že je víc lidí, kteří se spíš orientují pohledem ven z autobusu, aby zjistili, kde jsou, a tak jim vůbec nedocvakne, že by někdo mohl být na hlášení v podstatě závislý. Takže pokud si, Dušane, účastníci zmíněného kurzu odnesli poznatek, že hlášení v MHD není pro srandu králíkům, je to celkem cenné.
    No a právě tou druhou roznětkou je, mám dojem, ten výstup z onoho kurzu. Dušan tady píše:
    (…) “že si všichni dáme moc velký pozor na zrak a opravdu to mají nevidomí těžké”. Pravda, kdybyste byl býval napsal, že to mají nevidomí TĚŽŠÍ než vidomí, asi by se tahle celá diskuse neodehrála, nicméně, jak už jsem psal, během vašich 46 hodin se vám podařilo “vyzobat” skutečně několik perliček, které dokážou život nevidomým když ne ztížit, tak určitě znepříjemnit. Máte pravdu – Veselou krávu se šunkou od Veselé krávy s klobásou jen podle krabičky skutečně hmatem nepoznáte. Určitě to není tragédie, projistotu mám rád obě 😉 , ale pokud třeba chci zabránit tomu, abych nesáhl po krávě s pažitkou, kterou fakt nerad, musím se někoho zeptat. A je pravda, že s pomocnými silami v supermarketech to vážně bývá občas hodně těžké, nechci se jich nijak dotknout, ale málokdy to bývají zrovna Einsteinové a obvykle o nevidomých vědí úplnou pi*u. Čili vaše tvrzení, že to nevidomí občas mají těžké, docela sdílím. Samozřejmě, pokud z toho poté vyvozujete nějakou lítost a nemístný soucit, tak to je špatně, ale při nejmenším ve vašich komentářích jsem na nic takového nenarazil. A vycházím jen z této diskuse, a to jen ještě asi z prvních tří komentářů, ostatní jsou pak už většinou trochu mimo. Tolik můj soukromý názor, jinak přeju odborníkům na nevidomé příjemnou zábavu, je to docela legrace to sledovat… 😀 Kdyby se někde rozjela diskuse o vhodném složení potravy nevidomých, vhodné době rozmnožování či rituálech při páření, určitě se rád přidám. 😉
    Zdravím
    Apollo