Jak velký je ten konkrétní kruh, ve kterém se točí současná filmová produkce?

zmenšenoJednadvacáté století se ve filmové produkci současného Hollywoodu charakterizuje jedním dominantním slovem, a to slovo zní remake. Když toto z angličtiny převzaté slovo vyslovíte ve společnosti, která se filmem vůbec nezabývá, nebo není takovým velkým filmovým fanouškem jako autor tohoto článku, dostane se Vám maximálně nechápavého výrazu, o čem že je vlastně řeč.

Remake alias předělávka něčeho, co jsme již dříve jednou viděli. Tato vysvětlivka sama o sobě vytváří otázku, která se Vám nechtěně dere z hrdla. Proč? Proč by měl někdo znovu točit něco, co bylo už jednou natočeno? Ke slovu přicházejí filmový teoretici a kritici všeho druhu, a namítnou Vám, že dotyčný filmař, chtěl přidat k již vytvořenému filmu vlastní úhel pohledu, chtěl se na zadané téma podívat z jiné perspektivy.

Zní to jako docela rozumná odpověď, ale je skutečné točit remaky filmů, které měly premiéru před jedním desetiletím a zase se tak velkou měrou nevryly do paměti široké masy diváků? Nebo jiná otázka: má cenu točit předělávku filmu, který byl setsakramentsky divácky úspěšný a posbíral pěknou řádku filmových ocenění? Tahle otázka je ve své podstatě sebevysvětlující. Když to bylo tak úspěšné, proč by se měl někdo pokoušet natočit remake? Tu se pomaličku dobíráme vysvětlení celého našeho problému. Odpověď na poslední otázku zní prostě a jednoduše: peníze. Ty papírové bankovky od té doby co je pár chytrých hlav vynalezlo, skutečně vládnou světem. Námitka ředitelů filmových studií totiž zní: když to bylo úspěšné jednou, dáme tomu nový háv pro současné publikum a bude to úspěšné i podruhé, vydělá nám to pěkných pár kulatých miliónů do naší už tak nabité kasy.

Reakce obyčejného diváka, který se s otevřenými ústy dozvídá, že by měl jít do kina na novou verzi Angeliky: Nikdo přece nemůže překonat Michelle Mercier! Proč bych měl sledovat něco, co už napoprvé bylo tak nezapomenutelné, že se mi to i po třiceti letech nevymazalo z paměti, a televize to stále s železnou pravidelností kvůli divácké oblibě opakuje.

Na druhou stranu názor a paměť obyčejného filmového diváka mi připomíná občas jednu filmovou postavu z filmu 50 krát a stále poprvé, a sice desetisekundového Toma. Muž, jenž měl nehodu a poškodila se mu paměť velice zvláštním způsobem: pamatoval si totiž jen deset sekund. Během těch deseti sekund se Vám představil, utrousil s Vámi pár slov, a za pouhých dalších deset sekund si Vás už nepamatoval, a musel se Vám opět představovat. Kdo by se pak mohl zlobit na ty filmové diváky, kteří si nepamatují jedenáctioscarovou verzi slavného filmu Ben Hur v hlavní roli s Charlton Hestonem z roku 1959, a pamatují se jen dvoudílnou televizní verzi, která byla nedávno v televizi?

Jedním z dalších opravdu zbytečných filmů, které můžou vzniknout, je verze, kdy nový mladý filmař, natočí nějaký opravdu starý a opravdu kvalitativně dobrý černobílý film s novými herci ale v barevné verzi záběr po záběru. Já tomu říkám nestydaté kopírování, vykrádání kvalitního filmu a vydělávání na jednou zfilmované a finančně úspěšné filmové látce.

Jak zní odpověď na otázku z titulku tohoto článku? Vyvstávají nám tu další otázky jako např. můžeme z tohoto kruhu někdy vystoupit? Má cenu zamýšlet se nad tím, jak velký tento kruh popřípadě tento náš problém se současnou filmovou produkcí je? Když se opravdu dobereme nějaké odpovědi, bude tato odpověď pro naše filmová srdce uspokojivá a dokážeme s ní žít?

Toto téma je samo o sobě vhodné jako námět na nějaký artový film v režii Larse Von Triera, který nám stejně klade více znepokojivých otázek než nám přináší uspokojivých odpovědí.

Milan Morvay

Příspěvek byl zaslán v rámci březnové svrapí soutěže O cenu Wency Luky a umístil se těsně pod stupni vítězů. Děkujeme a držíme palce ať to příště vyjde 😉