Je čas dospět? Nikoliv!

fotoProtože nás to čeká víceméně a dříve či později všechny, tedy pokud už nejste do pracovního procesu zapojeni během školy, tak jsem se rozhodla podělit se o několik postřehů týkajících se toho, kdy šťastný studentský život vyměníte za ten pracovní, protože představy jsou mnohdy zcela jiné, než pak střet s tvrdou realitou.

Přijdete si jako „dospělý“!

Najednou máte zcela jasnou odpověď na to, co děláte, aniž by následovaly typické otázky: „A co z tebe bude, až to dostuduješ? A co s tím jako budeš dělat, až tu školu doděláš? K čemu to je dobrý? To se taky studuje?“ Pomůže vám to i si vyjasnit otázku, zda právě tímto chci být, až vyrostu a nebo vlastně ne (a třeba se tak vrátit do školy na jiný obor a prodloužit si zase o pár let studentský život, i když po třicítce už vypadá poněkud divně, pokud o sobě říkáte, že jste student).

Ten den má nějak málo hodin!

Největší nevýhoda, i když vás práce baví a trávíte v ní třeba jen 8 hodin denně, stejně najednou máte pocit, že sotva přijdete domu, najíte se a pustíte si oblíbený seriál, je pomalu čas jít zase spát a tak pořád dokola. Nedej bože mít ještě k tomu nějaké koníčky. Škoda, že člověk potřebuje spát…aspoň někdy.

Teď přes léto je to ještě více citelné, sedíte v kanclu, sluníčko vám provokativně svítí do počítače, za oknem lidi utíkající na pláž a říkáte si: „…jo loni touhle dobou..“

Chybí mi studenstké středy aneb s kocovinou se do práce přece nechodí!

Snad každý student občas vyrazil ve středu (nebo jiný den v týdnu, nebo třeba i každý den v týdnu) někam na pivko a z jednoho se to zvrhlo třeba v piv deset. Jenže i když jdete druhý den do školy, většinou si to tam nějak odsedíte, projevíte minimální aktivitu, aby o vás vyučující věděl a za chvíli tradááá domů. V práci však po vás s největší pravděpodobností bude vyžadována aktivita jako jiné dny a i když vypadáte jak zmuchlanej papír od sekaný, tak to stejně nikoho nezajímá. Navíc sklidíte řadu odsuzujících pohledů, což se u spolužáků nestane. Pokud se vám někdy stalo, že jste z hospody zavítali rovnou do školy, tak v práci příliš nedoporučuji, přinejlepším s vámi přijde i nepřekonatelný alkoholový výpar.

Musím jít, i když se mi vážně nechce z postele…

Nebudeme si nalhávat, že každý občas vynechal nějakou tu přednášku v ranních hodinách, kdy se vážně, ale vážně nechtělo vstávat. Jenže v práci to moc dobře nejde, protože vás stále hlídá nějaký ten Velký bratr a pokud si ráno „nepíchnete“ včas, budete s ním mít problém, který vám dá pocítit na výplatní pásce.

Konečně na to mám!

Výhoda číslo jedna, konečně nejste odkázáni na rodiče, brigády a nebo stipendium, což vám dává i dost značnou možnost se osamostatnit, pokud už vám „mamahotel“ úplně nevyhovuje. Skrývá to však i nebezepčí, najednou získáte pocit, že přece máte na všechno a nakonec stejně skončíte na tom rohlíku s tatarkou, jako když nezbylo ve škole na sváču (nebo vám někdo ukradl stravenky :)

Ano, šéfe!

I ve škole jsme měli své nadřízené v podobě profesorů a učitelů celkově, avšak i když jste dostali za něco „sprdnuto“, tak úplně to neohrožovalo vaši existenční situaci a to, zda budete mít příští měsíc na nájem nebo na ten rohlík.

Nová práce – nové tváře!

Ve škole potkáváte nové lidi stále, ale čím jste starší, tím jsou mladší (I když duševně by se o tom dalo polemizovat.)! V práci většinou potkáte své vrstevníky a nebo starší kolegy, přiznejme si, že coffeebreaky jsou na práci stejně to nejlepší…teda až po přestávce na oběd (zajímavé, jak ty přestávky už od základní školy má člověk rád).

Do konce života?

Když nastoupíte do školy a nebo chodíte na brigádu, všechno to má nějaký „konec“, studujete pět let (někteří samozřejmě i více), brigáda trvá pár měsíců a najednou tu máte práci, u které je konec v nedohlednu, pak sedíte u stolu nebo s lopatou u výkopu a říkáte si: „Tak tohle bych měl dělat do konce života?“ (důchod neberu v potaz, je značně nejistý).

Nová pravidla

Každé prostředí, instituce a nebo jiné společenství lidí má určitá svá pravidla, která se musíte naučit znát a jednat podle nich. Asi tak jako jsme na základce nesměli házet houbou na tabuli po ostatních, tak tady zase nesmíte cvrnkat papírové kuličky po šéfovi, pokud tedy není nadmíru v pohodě.

Když to tak shrnuji, zjišťuji, že tak nějak stačí vždy používat vzorce chování, které nám vštěpili už na základní škole a zřejmě si s nimi vystačíme. Netahejte kolegyni za culík, neodmlouvejte šéfovi, občas si jděte stoupnout (obrazně) na hanbu a vše bude klapat…a pak, že škola není základ života!:)

článek sepsala (v čerstvém šoku z nového pracovního úvazku) Markéta Veselá