Kniha psaná formou deníku – O Caveovi, zvratkách a knírech

V rámci Čtenářské výzvy jsem slíbila publikovat jednou až dvakrát měsíčně článek spojený s mou aktivní četbou – a jak jsem slíbila, tak neplním. Napjatě jsem očekávala rozhořčené komentáře a toužebná zvolání – kde že ta moje doporučení na četbu jsou?! Když to ovšem spočítám na prstech obou rukou, přišlo jich všeho všudy ani jedno. Já jsem ovšem k neúspěchu ve svém životě předurčena a ráda se znovu podělím se svým čtenářským zážitkem s těmi, které to nezajímá. Máte, co jste nechtěli – Píseň z pytlíku na zvratky!

Vůbec nejsem hudební znalec, nevím, na kterém koncertě kdo ukousnul hlavu netopejrovi, nevím, jak se čí hudba proměňovala v čase a koho ovlivnila a nemám problém s tím, šoupnout nějakej ten rock do pěknýho popíku. Co ale vím zcela jistě je, že Freddie Mercury, David Bowie a Nick Cave jsou na planetě Bára králové muzikálních emocí.  Nick Cave je ještě ke všemu spisovatel, což znamená, že za rohem čeká Láska. K Písni z pytlíku na zvratky [The Sick Bag Song, 2017] jsem přistoupila s předrozuměním v podobě jeho předchozích textů A uzřela oslice anděla [And the Ass Saw the Angel, 1989], Smrt Zajdy Munroa [The Death of Bunny Munro, 2009] a samozřejmě jeho písňových textů. Smrt Zajdy Munroa zaujala, ale rozhodně ve mně nezanechala tak hluboký otisk, jako prvně jmenovaná kniha. A uzřela oslice anděla je jeden z těch textů, ke kterým se asi už nikdy nevrátím, chci-li zůstat (v rámci možností) duševně normální, ale zato si pamatuju, kdy jsem ji četla, na kterých místech a které pasáže jsem musela tak trochu přeskočit, abych se k nim vrátila až následující den. Je pro mě jako takovou tou láskou, kterou už nevídáte, ale jakákoli zmínka o ní ve vás probouzí mírné rozechvění a stesk.

Písňové texty (z nichž některé JSOU „Můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co se proti tomu dá dělat“ poezií) jsou asi Písni z pytlíku na zvratky nejblíž, zejména pak proto, že „Píseň z pytlíku na zvratky je uměleckou kronikou Nickova turné s kapelou Bad Seeds po dvaadvaceti severoamerických městech během léta 2014.“, jak praví anotace. Ať už si ale Cave vybere jakýkoli žánr, jakoukoli formu zpracování, ve mně to probouzí velmi podobné emoce – deprese, smích, znechucení. Takový tradiční Caveovský koktejl. Deprese daná nihilismem, který v sobě ale tak trochu nese i jiskru naděje. Já vím, že nihilismus a naděje má dost oxymorónní charakter, ale tak se to ve mně odehrává, neptejte se proč. Je to naděje, která je na počátku téměř neviditelná, pak velká a zářivá jako slunce samo, ale když se to nadějné snad blíží naplnění, pociťujete spíš úzkost a pochybnost. No, zkrátka – proto se mě neptejte proč. Podobně je to i se smíchem a znechucením – Bergsonův úzkostný smích, groteskní emoce na hraně radosti a hlubokého černého smutku. Znechucení nad expresivními obrazy, ze kterých se vám chce tak trochu zvracet a tak trochu jste k nim vábeni. Vulgarity (zejména často pak ty spojené s pohlavními orgány) z jejichž pomyslného vyslovení toužím (já, Po-slušná dívka) po vysvěcení dutiny ústní, ale které jsou zároveň tak patřičné a snad i něžné.

Je moc fajn, že jsem si opět vybrala knihu, o které se mi hodně chce, ale taky hodně nechce něco říkat. Hodně nechce proto, že je to ve velké míře poezie – sžíravá, ironizující, niterná. Poezie je subjektivní, těžko se ten prožitek sděluje. Zároveň jsem se ale o tuhle četbu chtěla podělit právě proto, že je tak vrstevnatá, plná smrti, lásky, černého humoru a přátelství.

kníry

Taky jsem se o ni chtěla podělit proto, že ji napsal Nick Cave, nositel kníra! Kdo mě zná, ví, že knír toleruji pouze u třech mužů, jedné ženy a jedné fiktivní postavy (v listopadu jej pak toleruji u všech). A kdo se dívá na Forensic Files ví, že kdo má kníra, ten je vrah – a čím divnější knír, tím divnější vrah! Vzhledem k tomu, že Cave nikoho nezavraždil (nebo mu na to alespoň nikdo nepřišel), znamená to, že je Cave skvělý spisovatel, hudebník a chlap, který mi stojí za toleranci kníra! A to ani nemluvím o tom, jak nesnáším zvratky a hlavně slovo „blinkání“, které je ale naštěstí nahrazeno právě tím prvně zmíněným. Nevím, jestli je to to správné vysvětlení, ale je to zkrátka tak, jak jsem řekla a už nechci slyšet ani slovo!

 

„Z nitra pytlíku na zvratky slyším zvláštní, nelibozvučný zpěv. Otevřu ho a spatřím hlouček miniaturních božstev, obklopených svými zbožně se klanícími akolyty.“

Cave, Nick. Píseň z pytlíku na zvratky. Praha: Argo, 2017. s. 69.