„Komplikuji si situaci tím, že v normální pracovní době si strašně rád povídám s lidmi“ říká prof. Libor Grubhoffer (2. část)

rektor3Jak zvládá rektor JU moderní „elektrický“ styl života, co si myslí o aktivitě studentů, jak vidí univerzitu za deset let a má při tom všem vůbec nějaký volný čas? Jak navíc odolává 3D informační kalamitě, hraje prof. Grubhoffer squash a co ten zpropadený Klub absolventů? Více se dozvíte v dnešní druhé části rozhovoru s prof. Liborem Grubhofferem, rektorem Jihočeské univerzity.

pokračování včerejšího rozhovoru

SVRAP.cz: Řešili jsme zatím to pozitivní. Vše má ovšem dvě strany. Je něco, co jste před vstupem do funkce chtěl zrealizovat, ale už teď víte, že se to nepodaří?

Libor Grubhoffer: Určitě. Já jsem rád, že v tom týmu, který se podařilo dát dohromady, se celá řada věcí podařila. Pokud to budu konfrontovat se svým vystoupením při volební kampani, spousta věcí se opravdu podařila dotáhnout. Co mne ovšem mrzí, a to se asi nepodaří tak, jak jsem si to představoval, to je Klub absolventů nebo možná spíše systém péče o absolventy. Ukazuje se, že myšlenka celouniverzitního klubu byla asi naivní a hloupá. Při té svrchovanosti a autonomii fakult musí, málo platné, existovat fakultní kluby absolventů. Tam to bohužel není zdaleka v utěšené situaci a tudíž ani centrální klub absolventů není dost dobře uchopitelný. V tom vidím velký problém – a vidím to i u jiných univerzit. Dotáhnout to tak, že absolventi budou s univerzitou kooperovat a že od nich budeme mít potřebnou reflexi a prospěch, to, přiznávám, se nedaří a bylo by naivní si myslet, že se to nějakým významným způsobem podaří posunout. Máme pro tuto agendu vytvořenou prorektorskou pozici, pan prorektor o toto pečuje, ale naplnit to do americké reality, kde univerzity do značné míry závisí na zájmu absolventů, máme daleko.

Šel jsem na to s myšlenkou, jak být v těsnějším vztahu s děkany. Vytvořili jsme klub děkanů, ale ten tak v půlce mého mandátu odezněl a přestali jsme se scházet. Asi hlavním důvodem tohoto neúspěchu je přetížeností lidí, protože každý má spoustu podobných setkání a teď ještě přišel rektor s klubem děkanů. Chvíli, když jsme diskutovali otázku mezifakultního vyrovnávání, jestli nákladově nebo výnosově, jsem měl pocit, že by to mohlo být životaschopné, ale od té doby se to nedaří systematicky zavést do života univerzity. Tím ale nechci říct, že se o to ještě ve zbytku roku nepokusím.

SVRAP: Jako jeden z možných důvodů, proč nefunguje klub děkanů, jste zmínil přetíženost lidí. Jak jste na tom Vy? Zbývá Vám vůbec nějaký čas na relaxaci a koníčky?

LG: Já jsem samozřejmě, abych tak řekl, už pro život odepsaný :). To jsem si uvědomil už v roce 89, když na mne spadly určité povinnosti. Hned jsem věděl, že tenhle záběr, se sledováním vědy a udržením se v práci, vydržet do penze, to nebude žádná legrace. To mně bylo jasné hned na nějakém druhém setkání v listopadu v roce 89, kdy mne to nějak vyneslo. Pokud Vám mám odpovědět na otázku, tak já vlastně věnuji veškerý čas práci. Je to i velká oběť mé rodiny, která mi to toleruje. Já vlastně ani nemůžu říct, že bych někdy vysloveně přestal nebo měl nějakou několikahodinovou pauzu. Já si totiž ještě komplikuji situaci tím, že v té normální pracovní době si strašně rád povídám s lidmi, takže tím se zdržuju a pak všechno doháním, takže, k neradosti mé manželky, končím zpravidla o půlnoci, o půl jedné a vypínám kompjůtr. Druhá věc je, že se snažím, aby mi žádný e-mail nepřetekl, nezůstal nezodpovězený na druhý den, protože jakmile mi to zmizí z obrazovky, zmizí z očí, tak je velká pravděpodobnost, že už na to zapomenu opovědět a mrzí mne to. Toho se snažím vystříhat a to mi jistě komplikuje život, tenhle elektronický styl, jak já říkám elektrický styl, života. Ale to nám všem, protože všichni se nějakým způsobem úkolujeme. To dřív nebylo, když fungovala určitá hierarchie sdílení, resp. předávání informací. Dnes je člověk v nějaké 3D šílené informační kalamitě, kterou musí hrát tak trochu jako squash. Permanentně hrajeme squash a od všech těch zdí odrážíme míčky. Takže abych si mohl číst věci, které mne zajímají z oboru, abych doháněl resty, tak chodím do práce i v sobotu a v neděli ráno. Zatím držím.

SVRAP: Prezentujete se na univerzitě jako rektor velice vstřícný ke studentům. Zavedl jste i novinku „Ptejte se rektora“. Jak jste spokojený s tímhle setkáním a jak vůbec s aktivitou studentů a jejich zájmem o univerzitní dění?

rektor4

prof. RNDr. Libor Grubhoffer, CSc.

LG: Já se snažím nemít zbytečná očekávání a nečekat na vděk. Jsem rád za to, že se dnes ustanovila taková skupina, takový fanklub „Ptejte se rektora“. Nejsou to vždy stejní lidé, to jádro ano, ale pak je tam pokaždé někdo jiný a určitě to má pro některé kolegy význam. Pro mne to má veliký význam, protože to je přesně to pojítko, ten kontakt se studenty. Ono to může znít trochu pateticky, ale věřte, že to myslím naprosto smrtelně vážně. Je to to krásné na té univerzitě, co je naprosto jedinečné a my máme ten dar, že to můžeme zažívat a že můžeme těm studentům sloužit. Já se proto strašně divím, kdykoliv se setkám s nějakým náznakem nebo svědectvím, že se učitel chová arogantně. Já to vůbec nechápu. Nechápu, jak se učitel může chovat arogantně, protože tu pokoru, to, že neznám všechno jak bych chtěl a že ten student to ze mě musí cítit, že já tu budu stát na pozici, že není přese mě, mi přijde naprosto absurdní a strašně hloupé. Bohužel to ale asi na univerzitě existuje, protože skutečně za mnou čas od času studenti přicházejí, zaťukají tady na dveře a obracejí se na mne s konkrétními případy. A zase, strašně těžko se do toho jde a něco se s tím z pozice rektora dělá. To si znovu vždycky uvědomím, jak je to absurdní a jak neprofesionální. Pro nás pro kantory to je dar být na univerzitě ve společnosti mladé generace. A je to oboustranné. V naší laboratoři je úžasné, jak studenti, mladé kolegyně a kolegové, to berou za docela přirozené, že člověk je jeden z nich a jsou za to vděčné a vděční, což přirozeně vytváří na pracovišti pozitivní vztahy. Ať už je to v posluchárně, v laboratoři, učebně nebo při práci na projektu, kde se kantoři setkávají se studenty. Zase se to vrací k tomu mnou oblíbenému bonmotu, že pracovití lidé mají chodit rádi do práce, resp. studenti do školy. A ne se staženým žaludkem. To jsou ty mé pohnutky. Možná je to dané také tím, vám to ještě můžu vykládat (narážka na věk dotazovatele, pozn. redakce 🙂 ), ale mladším kolegům a studentům už ne, že my jsme byli vychováváni v době, kdy měl člověk naprosto jasné, co nesmí a co nebude moct. Má nastavené určité hodnoty, za ty nechce jít, takže si snadno odečte, co bude moct a co ne. A jedna z věcí, které jsem věděl, že nebudu nikdy moct, je učit na škole. To byl pocit hodně velké křivdy, nebo spíš újmy a beznaděje. Naštěstí tu byly různé výzkumáky, takže člověk věděl, že se někde uplatní, že tam skončí a bude si v tichosti cosi dělat, ale to nebylo to pravé, co by člověk od života chtěl.

SVRAP: A na závěr, jak si představujete univerzitu za nějakých 10 let – a stejně tak i společnost, která na ni bude působit? V poslední době se do určitých významných státních funkcí dostávají lidé, kteří asi nejsou úplně morálními autoritami. Vy můžete ovlivňovat náladu, minimálně tady na univerzitě. Jak byste si představoval, aby se tu k sobě lidé chovali?

LG: Zcela určitě bych si přál a přát si to budu, aby pracovití lidé rádi chodili do práce a studenti do školy. Jak si představuji univerzitu? Z toho rozvojového hlediska se zase posune o kus dále. Určitě se udělá obrovský kus práce a patrně tu vzniknou i jiné, nové pavilony. Jsem optimista, nepřipouštím si, že se dostáváme do nějaké populační deprese. Vše ale také záleží od toho, jestli ta naše vzdělávací politika najde nějaký modus vivendi v té situaci, ve které je. Jestli se podaří politickými rozhodnutími dojít k nějakému lepšímu modelu financování. Já pevně doufám, že jo. Pokud ne, tak se může snadno stát, že to co nás teď velmi rozlaďuje, neuspokojuje, ten princip financování podle počtu studentů, ten důraz na kvantitu, ačkoliv víme, že je neudržitelný a chceme ho zvrátit, ale nevíme jak, a naši politici nejsou schopni udělat taková rozhodnutí, tak to se velmi snadno v následujících pěti, deseti letech může držet v takové chronické situaci, která odpovídá víceméně dnešnímu stavu. To bych si skutečně nepřál a přál bych si, aby se v návaznosti na nový zákon našlo dobré řešení na financování vysokých škol a abychom měli rozumnou politickou reprezentaci v dalších letech. Takovou, aby dělala správná rozhodnutí a nešetřila na vědě a na vysokoškolském vzdělávání. Pak si myslím, že je velká naděje. Ta naděje je zase v mladých lidech, v generacích mladých lidí, kteří tu teď už na univerzitě jsou. A ve skutečnosti, že ty staré generace, přežívající, už tady nebudou. Bohužel, v mnoha případech si myslím, že už jsou skutečně delší dobu v mnoha případech příčinou určité stagnace, zakonzervování situace a neschopnosti řešit progresivně některé akutní věci. Myslím, že většina fakult ve svazku naší univerzity dobře ví, kde mají v tomhle ohledu Achillovu patu a bez řešení těchto generačních záležitostí se v příštích letech také nepohneme.

SVRAP: A nemyslíte, že v některých záležitostech by bylo třeba asi aplikovat tvrdší a radikálnější postup, právě s ohledem na tyto konzervativní skupiny, které se vyhýbají jakékoliv změně?

LG: Bylo a k tomu je potřeba velká odvaha. Ale je to definitivně v zájmu nastupujících generací.

SVRAP: Moc děkujeme za rozhovor a přejeme hodně odvahy do posledního roku Vašeho prvního funkčního období.

Za SVRAP.cz se ptal Kuba Vondruška