Koncert pro 18 uší a očí aneb Budějovice (ne)kulturní?

HighwayVzpomínáte na jeden z vůbec nejstarších „svrapích“ článků Pavla Hrouzka, kde se zamýšlí nad českobudějovickou klubovou scénou? Použil v něm tenkrát průrazný slogan: „Lidi, choďte do klubů“, které mi nedávno vytanulo na mysl a nasměrovalo mě k napsání tohoto lehce nespokojeného článku s poměrně šťastným koncem, který na Pavlovo hudební polemizování volně navazuje. Jeho podtitulkem by mohlo být klidně něco jako: 2 příběhy z 1 klubu. Jak je to tedy s lidmi a klubovou muzikou v Českých Budějovicích?

Všechno začalo tím, že jsem nedávno vyrazila do klubu Highway 61 na koncert. S chutí někam vyrazit a něco nového objevit jsem ve chvílích prokrastinace prozkoumávala kulturní dění ve městě a narazila na lákavý jazz rockový koncert kapely Rudy Horvat Group z Ostravy. Sice jsem o nich nikdy neslyšela, ale text z propagačního letáčku klubu mě dostatečně přesvědčil, že to bude stát za to. Kapela, na jejíž desce hostují taková jména jako Radek Pastrňák z Buty nebo saxofonista Rudolf Březina, který hrával v orchestru Raye Charlese, určitě přitáhne hodně lidí. No, u nás v Budějicích tedy rozhodně ne. Výborný kytarista Rudy Horvat se svou kapelou zahrál v klubu Highway 61 pro 9 lidí!! Se zvukařem nás tedy bylo krásných 10. To nic neměnilo na tom, že vystoupení téhle ostravské sestavy byl pro mě fascinujícím zážitkem. Chvílemi jsem se přistihla, že fakt jen zírám s otevřenou pusou. To, že ale na koncert přišlo tak málo lidí, zanechávalo v celkovém zážitku trochu hořkou pachuť. Ne, že bych byla fanouškem přeplněných klubů, ale 9 lidí je prostě tak nějak málo. Byla to dech beroucí muzika, o kterou ale ve městě skoro nikdo nestál. Proč vlastně? Poloprázdný sál nás nutil k zamyšlení.

Jsou lidi obecně nedůvěřivý k neznámým kapelám, nebo v čem to vězí? Je možné, že budějčáci prostě jen nejsou jazz rockoví? V tom to asi nebude. Klub Highway 61 je svým zaměřením poměrně specifický a má své publikum, které podobným žánrům holduje. Navíc to možná ani nebude jen těmi Budějcemi. Do brněnského klubu Stará pekárna přišlo prý na kapelu Rudyho Horvata 25 lidí. Tedy potíž bude opravdu asi v té nedůvěře nebo spíše jen nepotřebě objevovat. On je to prostě takový obecný fenomén. Pokud se „lokální“ kapela vydá hrát do nějakého jiného města, nedej bože vzdáleného půl republiky, a pokud si k sobě do tandemu nevezme nějakou místní skupinu, která přitáhne lidi (minimálně svoje kamarády), většinou se s velkými davy pod pódiem nesetkává. Co se týče Highwaye, tam to prý platí i pro méně známé kapely, které váží do Budějic cestu dlouhou tisíce kilometrů. To k nám takhle na jih přijedou muzikanti, kteří hráli i na legendárním bluesovém festivalu v Memphisu, a na jejich koncert přijde 20 lidí. A tak se mi chce trochu povylepšit Pavlovo motto: „Lidi, choďte do klubů a nebojte se objevovat nové věci.“ Nechci, aby to vyznělo tak, že Vás nabádám jen k chození na neznámé jazzové a bluesové kapely. Se stejným problémem se potýkají i kapely jiných žánrů. Zkrátka čas od času si zajít na neoposlouchaný koncert, při kterém si sice nebudete s kapelou prozpěvovat od začátku do konce důvěrně známé texty, ale rozhodně si zařídíte nějaký originální zážitek, který Vás vytrhne ze stereotypu, není vůbec na škodu.

Asi si říkáte, a co ten druhý příběh 1 klubu? No, ten už je o poznání veselejší. O dva týdny později jsem se znovu vydala do mé oblíbené Highwaye. Tentokrát to ale bylo na koncert podstatně známějšího jména – jedné z českých rockových legend Romana Dragouna a jeho kapely. Dorazila jsem až těsně před začátkem s trochu naivní myšlenkou, pravda přiživenou zkušeností z poslední návštěvy klubu, že se hezky usadím na báru se sklenkou vína a budu to všechno hezky zpovzdálí pozorovat a poslouchat. Jenže tohle byl Roman Dragoun, velká ikona české bigbeatové scény. Takže o nějakém poloprázdném sále nemohla být vůbec řeč. Inu, sednout si opravdu nebylo kam, ale jen do té doby než přispěchal jakýsi pán s typickým vzezřením nestárnoucího rockera: “Slečno, vy si nemáte, kam sednout co? To já Vám hned něco seženu!“ A v mžiku jsem měla místo u stolu, které mi bylo uchráněno i ve chvíli, kdy jsem ho na první půli koncertu opustila a odebrala se k pódiu. No, je mi jasný, že když se šestadvacetiletá holka sama objeví v bluesovém klubu na téhle muzice pro starší a pokročilé, musí být tak trochu za exota. Ale za takovéhle exoty já chodím děsně ráda!  Dragounův koncert byl skvělý a jedinečná atmosféra klubu ho dotvářela až téměř k dokonalosti. Takhle to má vypadat! Příjemně naplněný klub, dobrá nálada, skvělá muzika. Všechno to šlo krásně dohromady. A tak mě návštěva tohoto koncertu zase trochu ukonejšila a naznačila, že na tom ty Budějice nejsou zas tak špatně. Lidi tady umí chodit na muziku, jen jí prostě musí dobře znát! A tak budu prostě jen doufat, že až zas někdy vyrazíme na koncert objevovat, nebudeme tam sedět jen se zvukařem a barmanem.

autorka článku: Isa Okřinová
logo pochází z webu klubu Highway 61