Království Alba – ve Skotsku se krásně žije (II. část)

Tak jsem pomalu dávala sbohem Skotsku, ale pořád mi ještě zbýval jeden den v Edinburghu. Už do Glasgow si pro mě přijela kamarádka, aby mi byla psychickou oporou při loučení a aby mi pomohla ve svém lodním kufru odvézt všechnu tu veteš, která se mi v bytě záhadně nashromáždila

Píseň (Poštovní holub)
Jaroslav Seifert
Bílým šátkem mává,
kdo se loučí,
každého dne se něco končí,
něco překrásného se končí.

Poštovní holub křídly o vzduch bije,
vraceje se domů,
s nadějí i bez naděje
věčně se vracíme domů.

Setři si slzy
a usměj se uplakanýma očima,
každého dne se něco počíná,
něco překrásného se počíná

V sobotu jsem zamávala (bez bílého šátku) na autobusovém nádraží v Glasgow svému spolubydlícímu (na rozloučenou jsem od něj dostala kabelku, která zapříčinila následující den překročení váhového limitu zavazadla, protože svým tvarem i hmotností se vyrovná kvalitní pálené cihle) a vyrazily jsme přenocovat do Edinburghu, odkud nám v neděli letělo letadlo do domoviny.

Glasgow je srdcem studentského života obdařeného tachykardickým syndromem, studentské srdce Edinburgh má spíše tepovou frekvenci klidovou, ale tuto skutečnost nahrazuje svou, o něco krásnější, vizuální podobu. Hrad vystavěný na skále, Královská míle,
krásné budovy, z nichž každá je hodna být reprezentativním sídlem parlamentu a bonusem pak může být pár kilometrů rozkopaná hlavní třída i s pár přilehlými uličkami – takže Vás zaplaví příjemný pocit domáckosti. A když si dáte stošedesátpětkrát destilovanou skotskou whisky s krémovou vůní vanilky, višně, a kdo ví, čeho všeho ještě, stávají se pro vás chladné ulice Edi labyrintem světa a lusthauzem onoho tepajícího srdce.

Kousek od zastávky Einburgh Park, naproti hotelu, ve kterém jsme bydlely, je jakási kavárna. Už když jsme se přicházely ubytovat, zaznamenaly jsme kilometrové fronty lidí čekajících venku ve dvou zástupech, kilometrové fronty aut ucpávající silnice a davy pěších proudící tamtéž. Jako správné Češky jsme usoudily, že tam asi dávají něco zadarmo nebo je nějaká super akce. Takže jsme si šly stoupnout do fronty, nevědouce na co. Ujal se nás brigádník – rozřazovač do front. Postavil nás do té delší, která seskupovala lidi „bez objednání“. Přes hlavy davu jsme stále ještě neviděly ani na výlohy kavárny, takže nabízený produkt byl záhadou. Jediné, co jsme věděly bylo, že je to Krispy a Kreme, jak hlásal název. Lidi kolem nás chodili s dvěma až třemi krabicemi čehosi. Když jsme postoupily přibližně doprostřed fronty, bystře jsme si přečetly i poslední část názvu usazeného pod Krispy Kreme – Doughnuts. Kdybychom to zaregistrovaly rovnou, ušetřilo by nám to asi půlhodinové stání ve frontě, protože lidi si skutečně nosili koblihy. My, neznakoblihové, jsme šílenství (a docela drahé šílenství) neocenily a přenechaly svá místa žádostivějším koblihářům. Když jsme se docela pozdě večer vracely z centra města, fronty už byly menší. Asi tak o deset lidí menší…
Z koblihového rozčarování jsme se vyspaly a pak už nás čekal jen let do Prahy. A tak se skončil můj Erasmus pobyt ve Skotsku a počal se překrásný návrat do reality všedních dní.

Krispy Kreme Doughnouts důkaz ;-) , pro více informací ke koblihovému šílenství čtěte zde

Koblihy!!!   Kredit: Manchester Evening News

Koblihy!!!
Kredit: Manchester Evening News

  • Barbora

    Přesně tak, Evi! Slova “akce” nebo “sleva” jsou zaklínadlem v mnoha státech A děkuji – užila jsem si to víc než moc!

  • Evča Křenková

    Krásné, Baru, doufám, že sis to moc užila.
    Je to příjemné vidět, že nejen Češi jsou ochotni stát kilometrové fronty kvůli ničemu. )