Letní škola italštiny

It1Když je vám tak třináct let, málokterá představa se jeví strašnější, než nutnost učit se o prázdninách. Populární jsou maximálně letní tábory typu přírodovědného, jak nám ukázala redaktorka SVRAPu Isa Okřinová, na kterých se mohou malí intelektuálové vyřádit v Komenského duchu školy hrou. Ale jakmile vám maminka s podezřelým úsměvem dává do ruky zabalené cosi ve tvaru knihy a vy tušíte pod neprůhledným papírem název jako „Opakuji si o prázdninách“, rázem pochopíte, co přesně znamená dostat dar danajský. Po rozbalení se pak dostaví švankmajerovský pocit, že vám onen prázdninový pracovní sešit žere obličej.

Ale když už jste dospělí, tak dospělí, že po večerech pročítáte zákoník práce a stravenky vám dává zaměstnavatel namísto rodičů, v řečovém centru máte slovo „škola“ uloženo jako synonymum „bezstarostnosti“. A tak si jednoho dne vezmete dovolenou, abyste se mohli takové prázdninové školy účastnit. Ta moje byla jazyková.

Jihočeská pobočka Společnosti přátel Itálie (odkaz zde) pořádala Letní školu italštiny tento rok potřetí. První dva ročníky mě minuly, protože jsem shodou okolností byla studijně v Itálii – kde jsem sice vyplodila pár italských vět, ale na rozdíl od mých Pražanů mi mí Římané nerozuměli (zřejmě vinou precizní výslovnosti…), takže o zlepšení jazykové způsobilosti nemohla být řeč, nicméně jsem podnikla jisté sondy kulturní a láska k Itálii začala nabývat konkrétnějších obrysů (značně odlišných od plážového povalování v Bibione, které jsem okusila ve věku devíti let).

Letos jsem tedy konečně měla na pět dní program plný italské konverzace a gramatiky. První jmenované zajišťovala velmi sympatická slečna Angela Bernardi, pocházející z italského městečka, ve kterém se odehrála poslední bitva první světové války, o část gramatickou se staral Václav Grubhoffer, čerstvý doktor z naší jihočeské alma mater. Akademická knihovna JU poskytla zázemí pro výuku, takže alespoň já jsem se mohla cítit jako doma. 15 studentů (z nichž někteří byli opravdu z daleka, takže nejenom jihočeská akce!) bylo rozděleno do dvou skupin – pokročilým začátečníkům patřilo jméno Venezia, pokročilí pokročilí se dostali až do Říma. Já jsem coby velmi nepokročilý začátečník tedy byla ve skupině benátské.It4

Vzhledem k tomu, že hned první blok měla naše skupina konverzační, byla jsem na pokraji srdečního selhání a lovila jsem v paměti slovíčka, kterými se představím. Po té, co jsem si po počátečním návalu paniky vzpomněla nejenom na své křestní jméno, ale i na příjmení, přišlo lehké uvolnění a mám matný dojem, že jsem v medailonku dokonce zmínila i své dva bratry. Při první přestávce na kávu se muselo obligátně hovořit o kávě, abychom všichni dali na srozuměnou, že studujíce italštinu nepožíváme takové zhůvěřilosti jako „dám si jedno piccolo“, natož abychom to pak pili. Tato pauza ovšem přinesla celkové povolení napětí, jelikož si všichni účastníci letní školy z naší skupiny mohli sdělit, že si připadají rovnocenně – tedy jako blbci, kteří nejsou schopní zplodit smysluplnou větu.

Oba vyučující byli naštěstí milí a především trpěliví, takže jsme si všechnu tu gramatiku i povídání užili. Nadto jsme se seznámili třeba s proslulými italskými gesty a zvyky nebo si přiblížili italské regiony a jejich tradiční jídla. Zkrátka to všechno probíhalo ve výše zmíněných výukových metodách Jana Ámose. A koukat se na všechny ty různé dospělácké věkové kategorie hrající hry, vymýšlející šílené příběhy, tajně opisující cvičení a hlásící zapomenuté domácí úkoly bylo velmi zábavné a osvěžující.

It5Jeden večer byl také vyhrazen přípravě tradičního italského jídla – v našem případě to byly gnocchi s omáčkou, jejíž přesné jméno si nepamatuji, ale byla prostě tomatová. Zadělávání těsta by si možná zasloužilo vlastní fejeton. Ale ze substance, která se mi původně jevila jako alternativní hmota k vteřinovému lepidlu a různě po rukách jsem jí objevovala ještě následující den, vzniklo samozřejmě vynikající jídlo (jako by snad Italové jedli něco, co by vynikající nebylo). Po opulentní večeři následoval italský film, kterému jsem dobře rozuměla. A dobře jsem mu rozuměla proto, že jsem zhmotnělá Jessica Fletcherová, tudíž mi žádná souvislost neunikne. Benátský dialekt mi totiž zůstal většinou záhadou a italské titulky též nezachránily situaci vždy.

Další večer byl pak vyhrazen italskému vínu a italské konverzaci. Přiznám se, že si nejsem zcela jistá, zda víno italské bylo, ale každopádně chutnalo znamenitě. Italské konverzace jsem se účastnila pasivně, neboť aktivně mi to bylo žinantní – vzhledem k tomu, že ne každému v dobře se bavící společnosti se chce čekat hodinu, než řeknu holou větu.It6

 

Po skončení kurzu, hned v pátek odpoledne, jsem volala svému kamarádovi z Torina a jala se mluvit jeho mateřským jazykem. Opravoval mi zhruba 90% řečeného, neustále po mně chtěl gramatiku, kterou ještě neumím, pohádali jsme se kvůli passatu remotu, pak jsme se pohádali ještě kvůli kávě a fotbalu, já mu ukázala jedno pěkné italské gesto a bylo mi hezky, úplně italsky.

Takže všem italofilům Letní školu doporučuji a doufám, že se budu schopná zúčastnit ročníku čtvrtého.

(Fotky zapůjčeny od Jihočeské pobočky Společnosti přátel Itálie)