Malé divadlo: Kazisvět

kazisvet

Na co šáhne, to pokazí. Prostě Kazisvět…

Od minulého víkendu je česká kultura obohacena o dalšího Kazisvěta – vedle Kazisvěta VI., z boží vůle krále, a doktora Kazisvěta se o své slovo hlásí František, který je hlavním hrdinou nové inscenace Malého divadla v Českých Budějovicích.

Františkovi totiž nikdo neřekne jinak než Kazisvět – na co sáhne, to pokazí, kam šlápne, tam sedm let tráva neroste. Nemá kamarády, myslí si, že je všem na obtíž a že ho nikdo nemá rád. Proto se rozhodne hledat bájnou Kazizemi, kde by mohl spokojeně žít. Na cestu se vydá vyzbrojen komiksem a urnou s dědečkovým popelem (to není výraz morbidity autorky recenze, ale sdělení prostého faktu, že do děje vstupuje dědečkův duch a za svého vnuka se statečně bije) a projde v keckách celou zeměkouli, než stane před dveřmi vymodlené země. František-Kazisvět putuje z jednoho světadílu na druhý a v každém se potkává s jeho typickými obyvateli – v Austrálii tak bojuje proti klokanům, v Africe poráží lidojedy, v Asii na něj čeká nefalšovaná džina z lahve, účastní se bojů mezi Ruskem a USA a v Antarktidě nenuceně konverzuje s ledním medvědem.

            Důležitější než trip kolem světa je Františkovo pochopení sebe samého. Až v momentě, kdy je František coby Kazisvět nucen svými „kazikumpány“ zničit celý svět, uvědomí si, že není důležité, co si o něm myslí ostatní, ale jak o sobě smýšlí on sám. Že to neznamená konec světa, když se člověku něco nepodaří, a že nemusí žít v Kazizemi, ale může si sám zvolit místo, kde bude žít.

            Inscenace Kazisvět je označována jako hravá a zábavná. Do jisté míry tomu tak skutečně je. Už jen samotnou scénou, která působí velmi abstraktně. Bílá podlaha, bílé stěny s okénky, kterými herci přicházejí a prolezají, stěny, které v jednom momentě suplují televizní obrazovku a v druhém představují džina vylézajícího z lahve. Roztomile a svěže působí použití loutek afrických lidojedů, kteří drží v rukou příbory a chystají se připravit si hlavního hrdinu k večeři. Umírající dědeček, který se loučí s diváky za doprovodu pohřební hudby, působí zprvu legračně, ale protože se postava dědečka několikrát vrací a loučení se tak prodlužuje, začne celá scéna působit jako parodie sebe sama.

            Což je otázka sama o sobě. Do jaké míry jsou jednotlivé prvky inscenace parodické? V boji ruských a amerických agentů můžeme spatřovat parodii na známá klišé z akčních filmů, vložená komerční reklama na inscenaci Kronikáři připomíná reklamní pauzu v televizi a nakonec samotný boj džiny a dědečkova ducha lze vidět jako parodii na oblíbené Pokémon GO! Ostatně i samotné opakování schémat ve hře se stává prostředkem komiky – v každém navštíveném světadílu probíhá stejná scéna – konflikt, boj, Františkovo vítězství nad protistranou, pohlednice, který určuje další cestu. Už tenhle princip je ve hře parodován ve chvíli, kdy se František ptá ledního medvěda, jestli mu také nepřišel pohled, který by hrdinu nasměroval dál.

            A možná je to celé jenom legrace a parodie na vnímání sebe sama. Kdo z nás se nikdy necítil být sám, nemilovaný a chtěl být někým jiným někde jinde?

Lenka Krejčová

 

Malé divadlo: Kazisvět
Premiéra
26. 11. 2016 v Malém divadle v Českých Budějovicích
Autorský tandem: Jan Holec, David Košťák
Režie: Jan Holec
Hrají: František Hnilička, Dana Chroustová, Terezie Jelínková, Aleš Surma, Lucie Škodová, Vjačeslav Zubkov