Maraton psaní dopisů – nezavírejme oči před porušováním lidských práv

maraton Po celém světě existuje spousta neziskových organizací a humanitárních společností, které pomáhají nemocným lidem, dětem bez domovů, starají se o toulavá a hladová zvířata a podporují je v jejich tíživých situacích. Ano, naštěstí tady tyto organizace jsou, a to znamená, že ještě existují lidé, kteří mají schopnost vcítit se do potřeb toho druhého a jsou schopni pro to obětovat svůj čas, peníze a síly… Když se řekne Červený kříž – každý ví, o co jde. Ovšem je velká škoda, že už jen málo lidí ví, co je Amnesty International. Není to jen humanitární pomoc, na kterou jsme všichni zvyklí a někdy na ni i přispíváme. Je to něco, čeho je podle mě na světě strašně málo a nedostává se toho – spravedlnost. Celé fungování naší společnosti je bohužel postaveno na pilířích, které nejsou fér pro všechny a často nutí trpět lidi, kteří za nic nemohou, místo toho, aby byli potrestáni ti, které je třeba potrestat. Je jen málo takových organizací, které opravdu něco pro spravedlnost a zadostiučinění ve světě dělají. A jednou z nich je právě Amnesty.

speakVždy jsem byla šokovaná nelítostným zacházením s lidmi, kteří se nemohou bránit. Ženy v islámu, vojáci, žurnalisté, lidé, kteří žijí v totalitách a snaží se vyjádřit svůj nesouhlas, jít na protest proti vládě, která dává okovy národu… Svoboda slova by přece měla být samozřejmostí, ale bohužel to tak nefunguje v mnoha zemích. Za tuto svobodu slova (a často i vůbec za nic!), jsou lidé vězněni, odděleni od svých blízkých, mučeni, biti a je s nimi zacházeno jako s největší špínou, která nemá žádnou hodnotu. Přitom lidský život je ta nejvyšší hodnota nejen pro člověka samotného, ale i pro společnost jako takovou, protože když o něco jde, tak nakonec o život. Otázkou je, proč všichni na zemi nemají život důstojný a svobodný tak jako my. Jestli je spravedlivé, aby ti, kteří žijí na úkor jiných, byli šťastní i nadále a ti, kterým zabili rodinu či je mučili (ať už fyzicky či psychicky či oboje najednou), museli nadále uboze přežívat. Je to tak jak to má být? Možná že z našeho pohledu se nám to zdá být vzdálené a vlastně jsme měli to štěstí, že se nás to “netýká”. Ale věřte mi, může se to stát úplně každému. Pocházím z Ruska a bolí mě to, co vím o věcech, které se tam dějí, bolí mě a štve, když slyším, že Pussy Riot jsou jen obyčejné… (tak, jak to řekl český prezident, který nahrává Putinovi). Položte si otázku: Šla by matka dítěte dobrovolně protestovat proti vládě, když ví, že ji za to mohou i zabít? Co některé lidi donutí jít na protest a obětovat svůj život jen aby mohli “dýchat”, dýchat ve společnosti, ve které žijí? Nejspíš již nemají na výběr, protože to tak cítí, cítí, že již takto dále nezvládají žít. Co to musí být za podmínky, aby šli lidé dobrovolně na smrt??? Co to musí být za život, aby se desetiletá znásilněná dívka bála své rodiny, protože ji mohou zabít za to, že byla znásilněná?! A je úplně jedno, že v ostatních zemích mají jiné zvyky, jestliže tyto zvyky lidi trápí a nenechají je svobodně žít, tedy pokud tato společenská pravidla omezují základní lidská práva, tak asi není něco v pořádku a musí se s tím něco dělat.

do_something“A co můžeme udělat?”, ptáme se. Na první pohled se může zdát, že skoro nic. Že jsme taktéž bezmocné figurky tohoto uspořádání a nemůžeme zasahovat do chodu dějin, ani do rozhodujících událostí. Omyl. Můžeme! Každý z nás má právo se vyjádřit a každý z nás má hlavně možnost se vyjádřit a nesouhlasit s tím, co se ve světě děje, takže dokud tu možnost máme, tak ji využijme! Nebuďme líní a pokusme se alespoň něco ve svém životě změnit či se o tu změnu pokusit. Protože když se snažíme o změnu k lepšímu (je jedno kde), vždy máme před sebou vidinu budoucnosti, nejen pro nás, ale i pro další generace, pro lidstvo jako takové. Je těžké si představit život bez budoucnosti, ale bohužel ho hodně lidí na planetě právě takový má… My máme tu šanci na spravedlivější svět, a to, že nejsme politikové či vrcholní představitelé států, neznamená, že nemůžeme nic změnit. Často tomu jenom nevěříme nebo to tak moc nechceme, ale představte si, že by člověk vám blízký byl někde daleko a trápil se, hrozila by mu smrt či vězení – seděli byste se složenýma rukama? Asi těžko… Proto není zas tak těžké vcítit se do obdobné situace lidí, kterým se to zrovna a zcela reálně děje a pomoci jim můžeme jenom my – lidé s otevřeným srdcem, schopným prosadit své zásady, které by neměly být pouhými slovy. A o to tady jde – o vyjádření podpory pro spravedlivější svět a svobodu pro každého!

fashionPodpořte Maraton psaní dopisů od Amnesty International a vykročte dopředu, z nečinnosti a pochybnosti do konání a pevné víry v lepší svět.

Maraton psaní dopisů na JU proběhne 17. 12. 2014. Více o akci zde

Antonie

foto: Amnesty International