(Ne)veřejně na Facebooku

Strejda-Google Na téma Facebook a statistiky „lajkování“ už tu jeden článek byl. Já se dnes připojím s konkrétním problémem, který jsem zaznamenala na facebookových stránkách skupiny Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích. Je dost možné, že to jako problém vnímám jenom já, protože už jsem se to jednou pokoušela na oněch stránkách skupiny řešit, ale bylo mi řečeno něco v tom smyslu, že se mám starat sama o sebe. A protože tuto radu musím uposlechnout a postarat se o své duševní zdraví, otevírám staré rány znovu.

Na úvod se zmíním o další facebookové stránce, která momentálně studentskému životu odehrávajícímu se na Facebooku celkem kraluje – Přiznání. Jedná se o projekt studenta ČVUT Vojtěcha Mikšů. Jsou to stránky, na kterých se studenti mohou anonymně svěřovat se vším, co jim ohledně univerzity leží na srdci. Přiznání má už téměř každá univerzita či vysoká škola – tedy i Jihočeská univerzita. Mně osobně už mnoho těchto přiznání opravdu pobavilo. Problém ovšem je, že někteří studenti zřejmě nemají úplně jasno mezi slovy „vtipný“ a „trapný“. Chápu, že někteří prostě ulevují svému svědomí, ale obávám se, že někteří si myslí, že je velká legrace pochlubit se tím, jak moc se jim podařilo obelstít své pedagogy. Legrační to většinou není ani trochu, ubohé zato dost. Ale každý své vtipnosti strůjcem. Ovšem vzhledem k mému dnešnímu příspěvku je důležité to, že na těchto stránkách si studenti vylévají mozky ANONYMNĚ.

Bohužel se tak neděje na zmiňovaných facebookových stránkách Jihočeské univerzity. Tam už je každý sám za sebe. Mívám ten dojem, že si členové této skupiny buď neuvědomují, že je to skupina otevřená (čili její obsah si může zobrazit kdokoli), nebo je jim prostě jedno, co tam zveřejňují. Druhé zmíněné je přinejmenším… zvláštní.
Příspěvky můžeme zařadit do několika skupin:

1. Dotazy relevantně se vztahující ke studiu (budoucí studenti, kteří mají zájem seznámit se s těmi současnými; ujištění se o změnách; shánění materiálů…) – věcné, nápomocné
2. Pozvánky na kulturní akce, univerzitní akce (kulturní i vzdělávací), nabídky ze zahraničního oddělní, odkazy na zajímavé studentské portály (SVRAP:-))… – osvěžující, rozšiřující obzory, seznamující se zajímavostmi
3. Bydlení, prodej studijního materiálu, spolujízda, policie pátrá – velmi praktické, ekonomicky výhodné, společensky záslužné
4. Dotazy nevztahující se nijak úzce ke studiu (žádost o technickou pomoc, ztráty a nálezy…) – první důležité zejména pro humanitní obory, druhé důležité pro všechny – i pro pedagogy
5. Reklamy, žádost o „like“ podporu v čemkoli – velmi otravné, ale v podstatě nezávadné
6. Dotazy z říše za zrcadlem – ani Alenka se Šklíbou pro to nemají slov

Podrobněji bych se ráda zmínila o bodu č. 6. Studenti/studentky tohoto okruhu s oblibou řeší kvalitu vyučujících, průběh zápočtu či zkoušky (což by nebyl problém, pokud by se dále neřešilo, jak vyučujícího originálně, případně nenápadně obelstít) nebo dotazy na náročnost absolvování předmětů a v komentářích pak uspokojivé kvitování možnosti „dostat to zadarmo“.

Lenochod

Druhou odnoží zazrcadlové sekce jsou takzvaní „lenoši“. Ptají se na věci, které sice mohou nakrásně souviset se studiem, ale zároveň není problém si je vyhledat na jakémkoli internetovém vyhledávači (fiktivní příklad dotazu – Je v Českých Budějovicích nějaký hospic?), což jim zabere přibližně stejnou dobu, jako zeptat se na to na Facebooku. S tím rozdílem, že když si to dotyčný hledá sám, musí se proklikat pár stránkami a zároveň se trochu sebevzdělat. Když ovšem položí otázku na tomto „fóru“, najde se nějaký ochotný trouba (s prominutím), který to udělá za něj.

Pak jsou to otázky typu – Kde jsou na fakultě x dveře č. xxx, ve kterých by se měl nacházet kabinet pedagoga XY? Za mých starých časů, kdy ještě tráva byla zelenější a nebe modřejší, jsme prostě šli na onu fakultu, zeptali se na vrátnici nebo -! procházeli jednotlivá patra, dokud jsme ty dveře prostě nenašli. Ale časy se, jak vidno, mění. Za jeden z vrcholů lenošárny pak považuji to, když nějaký student na půl facebookové strany remcá o nespokojenosti s výukou, přičemž se mu pletou pravomoce a rozpočty fakult, stěžuje si na neinformovanost, aby se z toho posléze vyklubalo zjištění, že onen jedinec se ani nepokusil otevřít stránky fakulty (!!!) a informaci najít. Zato napsat, že je informace nedostupná, zvládl zhruba během pěti vteřin.
Abych se vrátila na začátek a konstatování, že se mají všichni starat sami o sebe – ano, ale naposled si dovolím starat se i o jiné – a věřte nebo ne, myslím to dobře. Malé shrnutí: 1. Stránky fakulty jsou veřejně přístupné a komentáře o kvalitě pedagogů si může přečíst kdokoli – vzpomenu-li si na Murphyho zákony, s největší pravděpodobností bude jeden z prvních čtenářů onen pedagog, popřípadě jeho příbuzní či přátelé. 2. Svými statusy studenti/studentky ukazují (ať se nám to líbí nebo ne) jednak na míru svého intelektu, jednak na míru své lenosti. Ona míra obojího se zpravidla projevuje při zkouškách tak jako tak, ovšem veřejnými příspěvky na internetu je riziko zkouškového selhání značně podpořeno. Připojím tedy novodobou transformaci známého „přemýšlej, pak mluv“ – Přemýšlejte, pak publikujte statusy!

Barbora Poslušná – alergik na „já o tom nevěděl/a, nikde to nešlo zjistit“

  • Evča Křenková

    Ahoj, Baru,
    super, v tomhle jsme si vždycky notovaly 😉
    Jeden z TOP příspěvků z oblasti “to je pro běžné studenty nedostupná informace” byl nedávno na FB a týkal se akademického senátu. To bych šla do kolen, ještě že jsem u toho seděla 🙂 (Převeliké díky Kubovi za jeho včerejší článek, doufejme, že padne na úrodnou půdu.)
    Velké období výtek, výčitek, stížností a naštvaností o “žádných informacích” jsem zažila loni v období Týdne neklidu. Vrchol pro mne asi představoval názor studenta, který za mnou přišel s tím, že nikde nejsou žádné informace. Nezbývalo než souhlasit, pokud jsem zapomněla na poměrně velké množství letáků na fakultách, kolejích, knihovně, menze, na FB stránky a příspěvky, FB událost, web Týdne neklidu, weby všech fakult i JU, noviny, rádio a kdo ví co ještě. Tento student mě udolal a “přesvědčil” o tom, že tyto naše pokusy o propagaci jsou jaksi totálně mimo, že kdo by se jako díval na web svojí univerzity, že jediné místo na internetu, kam všichni studenti chodí, je STAG. Dobře, napsala jsem na CIT a poprosila je o vyvěšení informací o TN na titulní straně STAG. Vyhověli mi (což jsem ani nečekala 🙂 a nakonec vše dobře dopadlo. Zřejmě navždy nezodpovězenou otázkou zůstává, kolik lidí získalo informace až na STAG! a ne nikde jinde. Snad to ani vědět nechci…

  • Barbora

    Evi,
    přesně na ten TOP příspěvek jsem narážela. Loňskou situaci z Týdne neklidu si také velmi dobře pamatuji. Jsem velmi ráda, že nejsem jediná, kdo je z toho na větvi

  • Sabina P.

    Někdy mám chuť pod podobné výlevy těm lidem napsat, ať vrátí index a jdou zpátky na střední, nebo lépe na základní školu.

    • Barbora

      Já mám právě tu chuť taky, ale nikdy jsem to neudělala, a proto vznikl tenhle článek 😉

  • Míša Šl.

    Vzhledem k tomu, že matně pamatuju ještě dobu prehistorickou, kdy jediný způsob, jak se o něčem dozvědět, bylo prostě se zeptat, nebo se kouknout na nástěnku na fakultě, mě docela děsí pomyšlení, že ještě existují tací, kteří mají pocit, že je nikdo o ničem neinformuje. Posun od doby, kdy se zapisování na zkoušku provádělo ručně na papír píchlý u dveří kabinetu vyučujícího (a člověk se potom klepal, aby ho někdo třeba nepřeškrtl a termín mu neukradl), je markantní, ale zřejmě to nestačí.
    Student je tu od toho, aby nadával, to je jasná věc, ale posouvání hranic, za které se postupem času pronadával, je šílené. Aktivita, kterou studenti vrážejí do stěžování si a bolestínství, je nepřímo uměrná schopnosti aktivně se po nějaké informaci pídit. Ono totiž pofoukat si bebíčko je jednodušší, než dát si bacha, aby k němu člověk vůbec nepřišel.
    Začínám se bát, Baruš, že upozornění na to, že komenty o vyučujících si mohou právě ti v nich zmínění přečíst, je úplně zbytečné. Nejde o to, že student by byl zabedněný a tuhle věc nevěděl nebo si ji neuvědomoval, ale o to, že je mu to prostě fuk. Dnešní student má totiž potřebu se VYJÁDŘIT, a je mu úplně jedno, co plká, nebo koho se tím dotýká. Škoda jenom, že tuhle bezvadnou vlastnost nechává za dveřma učebny, kde potom na semináři sedí většinou jako pěna. 😀

    • Barbora

      Přesně tak, Míšo! Ono je jim to NAPROSTO UKRADENÝ! Což mě právě děsí… Taky tu dobu prehistorickou pamatuju – ty časy, kdy se pro informace chodilo do knihoven… jojo. Ale vyprávěj to dneska někomu 😉

  • Vendy M.

    Už jsem si začínala myslet, že jsem jediná na světě, komu stránka “Přiznání JČU” nepřipadá nijak extra vtipná…a hle!
    Jinak děkuji za článek, je skvělý a nelze než souhlasit (i přes to, že já už zapisování na zkoušky na dveřích učitelova kabinetu nepamatuji) 🙂
    V.

    • Míša Šl.

      …No jo, Vendy, to jenom my staří, kteří autority ještě hodnotíme podle jiných měřítek, než podle toho, kolik statusů na FB nabíšou a kolik “vtipných” komentů přidají k cizím 😀 Je fajn, že i o nějaký ten ročník níž se najde někdo normální 😉

    • Barbora

      Děkuju, Vendy! přiznám se, že jsem měla z reakcí trochu obavu. Přece jenom se navážím do studentů…
      Ale jinak bych, dámy, nebyla tak pesimistická. Oni se ti normální studenti najdou v hojném počtu, ale nenarážíme na ně, protože nezaplavují Facebook sami sebou a svými nejapnostmi 😉

    • Vendy M.

      Nejsmutnější je, že ti studenti, do kterých se navážíš (a kteří by si to tedy nejvíc měli přečíst), tenhle článek nejspíš ani neotevřou, popř. ho otevřou a skončí v půlce, protože je to nezajímá a “ty se máš přece starat sama o sebe, ne?!” 😉

  • Evča Křenková

    Doporučuji pěkné počtení k tomuto tématu v aktuálním ČILICHILI, v el. podobě dostupné zde: http://www.cilichili.cz/temata/?month=duben2013