Nike run 2011 aneb jak zorganizovat vražedný závod

Luboš mne na tento závod upozornil před odjezdem na nádrž Vír, a tak jsem si účast zakoupil hned po návratu. Potvrzení registrace mi však nedošlo ani po čtrnácti dnech, a tak jsem se několika emaily marně domáhal svého zakoupeného závodu. Nakonec jsem zaslal docela agresivní email, po kterém mi ji konečně potvrdili. Zaradoval jsem se.

Jak se však závod přibližoval, stále více jsem si uvědomoval, že se může docela pravděpodobně opakovat půlmaratonská krize způsobená přehřátím. Závod má totiž začít ne zrovna moudře ve 14:00. Týden před závodem byl docela chladný, ovšem na víkend se mělo samozřejmě oteplit.

Speciální předzávodní strava se skládala se samých zdravých pokrmů: snídaně kukuřičné lupínky, med, mléko a oběd dokonce o dvou chodech – španělská paella a sacharidová bomba – indický kheer. Poněkud jsem se přecpal, ale předpokládal jsem, že takhle lehká jídla za hodinu a půl vstřebám. Startovat se mělo od Žlutých lázní. Po příjezdu na Dvorce se začala rozplývat moje představa o nike runu jako o menším závodě. Z můstku nad startem vyřvával Hanák, všude se hrnuly davy lidí – zatím plní síly a humoru před závodem. Převlékl jsem se do běžeckého a mírně jsem se rozklusal. Do startu sice zbývalo ještě půl hodiny, ale doufal jsem, že v tomhle vedru neprochladnu. Taky že ne. Postavil jsem se do relativní blízkosti startu, abych měl výhodnou počáteční pozici a odpočítával jsem minuty do začátku. Slunce nemilosrdně rozehřívalo asfalt a týly nastoupených závodníků. Ačkoliv jsem si namočil půl hodiny před startem hlavu, po chvíli mi začalo být horko a kapky potu stékaly po tváři i při tak pasivní činnosti jako je stání. Upnul jsem veškerou svoji pozornost na láhve s vodou odložené za bariérou a začal vytipovávat, která je už opuštěna. Pro jednu jsem se již skoro nakláněl, když v tom přišel dlouhovlasý závodník a začal se s ní občerstvovat. Jak jsem mu záviděl! Pět minut do startu. Láhev bonaqua odhodil a já tušil, že už se polévat nebude. Počkal jsem, až se vzdálí, a pak jsem láhev chtěl zvednout – když v tom se pro ní ohnul i někdo jiný. Omluvil se mi se slovy, že ta láhev je asi moje, já suverénně přikývl a polil jsem si zátylek. Poté jsem vodu nabídl ostatním a byli velice vděční; inu není nad dobré skutky.

Ačkoliv jsem byl dvacet metrů od startu, dostat se tam mi trvalo asi minutu. V tomto závodě se počítá pouze čistý čas, což mi přišlo jako sympatická volba. Proběhl jsem jím a začal závod o čas. Probíjení se davem na začátku je sice poměrně zábavné, ale také plné změn tempa a tím pádem vysilující. Ve snaze oběhnout pomalé běžce vyskakuji na patník a běžím vedle kolejí. Dávám si pozor, abych nešlápl vedle a nezvrtl si kotník. Běžec přede mnou si asi takový pozor nedává, a tak padá na štěrk mezi koleje. První kilometry ubíhají báječně, předbíhám jednoho člověka za druhým a mne téměř nikdo. Kontroluji si čas – s prvním kilometrem nejsem spokojen (4:30) – rychle přepočítávám na celkový čas 45 minut. Je v tom zahrnuto předbíhání brzdicího davu, tak to snad není tak hrozné. Na čtyřech kilometrech opět porovnávám čas – 17:08 – tedy vzhledem k podmínkám podle plánu, ovšem už začínám pořádně cítit přehřátí organismu. Silou vůle držím tempo, protože očekávám zlepšení na pátém kilometru – plánuji se polít vodou pro občerstvení. Dva kelímky končí na mé hlavě a tělu, dres mi naprosto přilnul k tělu. Běží se sice méně pohodlně, ale zase do toho můžu vložit více energie – tělo se na chvíli vyprostilo z útlumu přehřátí. Předbíhám zase mnoho závodníků. Dva a půl kilometru před koncem přichází závěrečná krize – k přehřátí se přidává i mírné přecpání před závodem, a tak mám chvílemi dojem, že žaludek neudrží svůj obsah. I tak se snažím držet tempo, kontroluji čas a vypočítávám si konečný možný. Závěrečná rovinka je dlouhá. A v tom mě předbíhá holka – tak to ne! Musím se sebrat a udržet tempo. Držím se jí v patách a doufám, že jí je nepozvracím. Asi kilometr před cílem přechází nevolnost žaludku, přehřátí se stupňuje. A oba dva stupňujeme tempo. Posledních čtyři sta metrů přechází ve sprint. Běžíme bok po boku, střídavě vede jeden nebo druhý. Pomalu zvyšuji rychlost. Jsme pár metrů před cílem. Ona se stále drží, tak musím zasprintovat nadoraz. Za cílem si podáváme ruce, oba dva jsme si tímto finišem zlepšili čas.

Záchranka podává asi decilitr vody, pro další si máme zajít do lázní. Všichni pijí vodu z přistavených umyvadel. Najednou se šíří zpráva, že tato voda je vlastně jen přečerpaná z nedaleké Vltavy, a tak od ní jdou všichni dál. Občerstvení v ceně závodu, hlásaly reklamy na tento závod. Jdu s jedním běžcem a nemůžeme žádné občerstvení najít. Žádné banány, ionťák, nic. Jdeme tedy do Žlutých lázní nějaké najít – ale ono prostě není. Je zde pouze automat na vodu, kde se dvě deci natočí za stejný počet minut. Na to, že startovalo 6600 závodníků ve třiceti dvou stupních, je to poměrně slabé zázemí. Dávám si pivo a dva banány, pak vyrážím pečovat o zvířata do zookoutku. Příští sobota = další desítka, tak uvidím, zda počasí sedne lépe. Zúčastnil jsem se již mnoha závodů, ale nike run byl zcela výjimečný. Když jsem sledoval dobíhající závodníky, několik jich zkolabovalo pár desítek metrů před cílem. Celkově se počet lidí, kteří se do cíle nedostali, vyšplhal hodně přes číslo tisíc, což na deseti kilometrech není málo. Je to první ze závodů, kvůli kterému se muselo zmobilizovat speciální vysokokapacitní vozidlo záchranky (dle nepodložených informací z řad kriminalistů bylo toto vozidlo původně pořízené pro případ teroristického útoku).

Autor: Marek Šmejkal