O Jeníkovi a lípě

aneb jedna krátká realistická pohádka, ve které hraje lípa malou a jak se později ukáže i bezvýznamnou roli. Takže jak už to tak bývá, Bylo nebylo jedno malé království… (PS: inspirace K.H. Borovským je čistě náhodná :) )

Za devatero horami a devatero kopci žila v krásném hradu jedna královská rodina. A nebyla to ledajaká královská rodina, to mi věřte. Asi se teď ptáte, v čem byla tahle rodina zvláštní. Tak tedy, zatímco jiné královské rodiny mají obvykle obrovský majetek, krásnou dceru nebo alespoň sedm sličných princů či veliké a úrodné území, tak tato měla něco mnohem stálejšího. Uznejte sami, v království těch, co mají velký majetek se objeví velká inflace nebo Viktor Kožený, krásnou dceru sežere drak dvanáctihlavák, sedm sličných princů se nakazí morem, královský rod vymře, načež se vlády chopí lid a založí si směšnou „republiku“, no a na obrovské území si může udělat z čista jasna nárok sousední král, který má najednou mnohem větší a vycvičenější armádu, než se všeobecně předpokládalo. Kdepak. Naše královská rodina měla skutečně něco, co se dědilo z generace na generaci. Byla to genetická vada. Všichni mužští členové této rodiny měli totiž oslí uši. Tedy jak nedávno zesnulý král Lávra, budiž mu země lehká, tak i jeho syn, z boží vůle král, král Bávra. Monarcha Bávra usedl na trůn po smrti svého otce a držel se ho zuby nehty už skoro rok. Asi teď očekáváte, že hbitě dodám, že vládl moudře a spravedlivě. Ne. Nevládl moudře, natož pak spravedlivě. Prvním veřejným prohlášením, poté co usedl na trůn, bylo, že nový král bude prosazovat politiku plné zaměstnanosti. Lidé na to jako při každé nové korunovaci zase skočili. Král Bávra se tak stal na čas velmi populární. Prvním konkrétním činem, který nechal král po své korunovaci provést, však bylo postříkání břehů rybníků v království bílým práškem, po kterém všechny vrby záhadně a náhle uschly. Z toho měli nevýslovnou radost hlavně košíkáři. A tak, aby král dodržel své slovo, dal všechny nespokojené košíkáře zavřít do hladomorny. Chudáci košíkáři nepřežili první tři dny, protože jednak byla jejich imunita silně oslabena akutní otravou inkriminovaným herbicidem (a místní sklepní mikrofauna i mikroflóra je velmi rychle a úspěšně začala kolonizovat) a jednak nechal král hladomornu v rámci státních úspor flexibilně přestavět na žížňomornu. No a zaměstnanost byla zase plná. A tak to šlo od desíti k pěti dál a dál.

Nu a tento král Bávra měl, jak jinak, svého osobního holiče. Jeník se jmenoval. Byl to chlapec z růže květ – radost pohledět. Jeho děd i otec byli holiči a tak když rodiče za Jeníka v šesti letech rozhodovali co s ním dál, holičina byla pro něj jasná volba. „Jasně,“ říkávali „člověk se musí otáčet, ale když děláte věci pořádně, lidé to ocení.“

Jeník tedy navštěvoval krále každý měsíc, stříhal mu vlasy a holil vous. Mimo to mu ještě často doléval číši, protože vladař byl alkoholik, a dělal manikúru, pedikúru a podvojné účetnictví, neboť vrtošivý panovník jednoho střízlivého dne prohlásil, že nebude někoho platit jen za stříhání vlasů a dodal: „Snad si nemyslíte, že kradu?!“ Všichni přítomní ministři, včetně jednoho mlynáře, který se tam omylem připletl, tehdy okamžitě začali servilně pokyvovat, jako že s králem souhlasí. Ten si to ovšem vyložil jinak a žížňomorna byla opět plná.

Nu, ale zpátky k hlavní dějové lince. Jeník, který nepatřil mezi nejbystřejší, sice vycítil na vladaři určité nesrovnalosti, které mu nedávaly spát, ale nemohl přijít na nic konkrétního. Prostě se mu stále zdálo na králi něco divného, ale nemohl přijít na to co. I proto se vždy po práci rád procházel po okolních lučinách a skalinách, které oplývali strdím a strakami, přemýšlel a na čerstvém vzduchu tak vyplavoval z těla ten divný mrazivý pocit z krále.

Jednou, když zašel mimo svoji obvyklou trasu, byl tak zamyšlen, že málem vrazil do mohutné lípy.

„Nazdar Jeníku,“ řekla mu tehdy lípa

„Nazdar lípo,“ odpověděl ji klidně Jeník, který popravdě nepatřil ani mezi ty méně bystré.

„Asi se mě teď chceš zeptat, jak to, že mluvím“ snažila se po kratší trapné pauze rozproudit konverzaci lípa.

„Ani ne,“ zasadil však smrtelný úder Jeník.

Lípa, která si už dlouho s nikým nepopovídala, však nehodlala dát svou kůru lacino a pokračovala: „Nu, já ti to přeci jen řeknu. Jsem totiž kouzelná lípa. Koukám, že jsi unaven. Posaď se nyní do mého stínu a opři se o můj kmen.“

Jeník se tedy posadil a lípa ho začala pomalu ovívat svými listy. Jeník se uvolnil a najednou, najednou se cítil jako znovuzrozený. Všechny starosti byly ta tam.

A tak se z Jeníka a lípy stali nejlepší přátelé. Jeník chodil za lípou v každé volné chvilce, sedával v zákrytu jejích větví a ona ho pak chlácholila jemným vánkem i stínem svých listů. Často takto vydrželi pospolu až do hluboké noci.

Jak dny plynuly, pouto mezi Jeníkem a lípou bylo stále pevnější a pevnější. Skoro by se zdálo, že je nic nemůže rozdělit.

Jednoho dne se však Jeník lípě svěřil, že má jisté problémy v účetnictví a požádal ji o radu. Lípa byla samozřejmě ochotná pomoci, jak jen bude v jejích silách a tak sebou Jeník tedy od toho dne nosíval k lípě účetní knihy, pomalu v nich listoval a předčítal lípě sporné položky. Ta pak pečlivě poslouchala a přemýšlela.

Touto prací strávili několik dalších dní, až jednoho dne lípa řekla: „Jeníku, mám vážné podezření na podvody, finanční machinace a prapodivné pozemkové spekulace, kterých se dopouští váš pan král a to považ, Jeníku, tady podle těchto čísel to vypadá, že se tomu tak děje za peníze vás, porobených nevolníků. Ještě si ale nejsem jistá a musím si to tedy promyslet. Přijď zítra a projednáme to spolu.“

Jeník na to řekl svoje obvyklé: „Ahoj zítra, lípo“ a odešel.

krajina

Kraj to byl krásný, to jo. Akorát se tam drobet lhalo a kradlo…

Když se však druhého dne vrátil, lípa tam nebyla. Jeník tím byl udiven a nevěřícně se rozhlížel kolem. Jak ho jen mohla lípa opustit a odejít bez rozloučení? Ta proradná lípa a on jí tak věřil! Až mu z toho najednou bylo ouzko a do breku. Sedl si tedy na pařez a plakal, plakal a plakal. Když se vyplakal, rozhlédl se ještě jednou kolem a smutně se vydal na cestu k Hradu, ve kterém měl malou komůrku, která svými rozměry rozhodně neodpovídala předpisům Evropské unie ani pro chov vepřů, natožpak pro ubytování lidí.

Když byl až u jeho brány, ještě jednou nešťastně pohlédl na vzdálenou louku, na které stávala jeho kamarádka lípa a teprve poté vešel. V tom žalu si ani nevšiml zbrusu nového nápisu na bráně, zhotoveného z voňavého lipového dřeva, který hlásal, že Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí…

…a aby to nebyl úplný konec téhle pohádky, musíme dodat: Lidi, proboha, jděte v pátek k volbám! ;)

Kuba Vondruška