O liteře a duchu zákona aneb Akademický senát Zemědělské fakulty zvolil kandidáta na děkana

zemedelka_svrapVeni Vidi Vici. Tři slova, která by mohla současný stav poměrně výstižně charakterizovat. Prof. Šoch, současný děkan Zemědělské fakulty, potřetí za sebou uspěl před Akademickým senátem a stal se kandidátem na děkana ZF. Dostal 14 hlasů z 15-ti možných. Faktem je, že jeho opozice se nezmohla k odporu a situaci mu částečně ulehčila. Ve volbě neměl protikandidáta, a tak mohl s naprostým přehledem opět slavit. Potřetí v řadě. Nikoliv však bezprostředně v řadě. A to je podstatné. Abychom se dobrali toho jak podstatné, musíme se vrátit do roku 2011…

V srpnu tohoto roku totiž navždy opouští tento svět prof. Magdalena Hrabánková, tehdejší rektorka Jihočeské univerzity. Univerzita se rázem ocitá bez vedení a situace je dočasně řešena pověřením jednoho ze stávajících prorektorů vedením univerzity. Tím prorektorem je prof. Tomáš Polívka. Nedlouho poté, 31. října, se schází Akademický senát Zemědělské fakulty, aby řádně zvolil děkana, neboť se kvapem blíží konec prvního funkčního období prof. Šocha. Ten funkci obhajuje, v prvním kole poráží svého protikandidáta a je tak opět zvolen kandidátem na děkana ZF. Jenže tohoto kandidáta musí do funkce děkana oficiálně uvést rektor. A rektor není. Ať je to z osobní averze vůči prof. Šochovi, z důvodů nejasnosti kompetencí prorektora pověřeného vedením JU či kombinací obojího, prof. Polívka děkana jmenovat odmítá. Místo toho pouze dočasně pověřuje vedením Zemědělské fakulty jednoho z jejích proděkanů. Profesor Šoch, byť zcela legitimně zvolen senátem, upadá do nejistoty a neví se, co bude dál.

Situaci řeší až 12. leden a druhá volba rektora, ve které vítězí prof. Libor Grubhoffer. Ten se 1. dubna, po jmenování prezidentem republiky Václavem Klausem, ujímá funkce a následně do funkce děkana jmenuje i prof. Šocha, kterého shodou okolností v boji o rektorský úřad porazil. Prof. Šoch se tak stává opět děkanem a pro něj nejisté období může skončit. Jak se později ukáže, všechno zlé je k něčemu dobré.

ZFKaždý zákon má nějaký účel, smysl, záměr, kvůli kterému byl napsán. Tento vyšší princip je vyjádřen výrazem duch zákona. Forma, tedy písemný projev, jakou je to vyjádřeno se označuje jako litera zákona. A konkrétně vysokoškolský zákon je napsán tak, že v §28 odstavci čtvrtém je formulace: „[…] Funkci děkana může tatáž osoba vykonávat na téže fakultě nejvýše dvě po sobě bezprostředně jdoucí funkční období“. V zásadě je to princip totožný s funkcí prezidenta republiky. Reprezentuje základní demokratické principy položené již ve starověkém Římě a zaručuje pravidelnou „obměnu“ tváří a často i myšlenkových pochodů a postupů. Už v tomto starém Římě, všeobecně uznávaném za kolébku demokracie, platila zásada annuity, tj. že konzulové, nejvyšší civilní a vojenští úředníci, byli voleni na dobu jednoho roku. Aby docházelo k obměně, platilo též, že po skončení tohoto období se nesměli opětovně znovu ucházet o tento úřad dříve, než po deseti letech.

Avšak nežijeme ve starém Římě, nýbrž v České republice, kde co jde obejít, je obejito a právě slůvko bezprostředně je narušeno krátkým obdobím, kdy ZF řídil proděkan pověřený řízením. Podobný princip byl medializovaný poměrně nedávno, když tisíce pracujících důchodců obcházely smysl zákona, který říkal, že ti, kteří k 1. lednu zdaňovacího období pobírají starobní důchod, nemají nárok na základní slevu na poplatníka (to mohlo představovat až téměř 25 tisíc korun ročně). Šedivé, avšak stále chytré, české hlavičky si tak odhlašovaly pobírání důchodu k prvnímu lednu, zatímco druhého se již běžely opět přihlásit.

Ještě mnohem větší paralelu lze nalézt na sklonku první dekády 21. století, kdy komentátorské sloupky světových médií zaplavovaly úvahy a teorie o možných variantách udržení Vladimíra Putina ve funkci prezidenta Ruské federace i přesto, že její ústava, tak jako řada jiných, umožňuje pouze dvě funkční období za sebou. Tehdy to dopadlo tak, že i Vladimír Vladimirovič Putin, který rozhodně není proslaven díky své neochvějné podpoře demokratických principů, nakonec od všech možných variant ustoupil a přepustil svůj úřad na celé jedno funkční období Dmitriji Medveděvovi tak, aby byla nejen respektována litera ústavy, ale i její smysl.

Je ovšem paradoxní, že zrovna kandidát na rektora, který se v rámci svého kandidátského vystoupení na shromáždění akademické obce ohrazuje proti domnělé „klesající úrovni demokracie“ při řízení univerzity jako celku, technokraticky využívá skulinek vyplývajících z formulace Vysokoškolského zákona k obejití vlastního demokratického smyslu tohoto zákona a účelu, ke kterému byl napsán. A zarážející je to tím více, že podobný přístup k duchu a liteře zákona se realizuje ve vysokoškolském prostředí, které se samo rádo považuje za reprezentanta a podhoubí vyšších principů, hodnot a nezávislosti. Bohužel se tato nezávislost pravděpodobně vztahuje i na smysl zákona.

A tak je liteře zákona velkoryse vyhověno a nehmotný a vznešený duch zákona, postávajíc za trest v koutě, dostává virtuálně na prdel. Avšak dějiny píší vítězové…

Existuje samozřejmě i možnost, že prof. Šoch potřetí děkanem jmenován nebude. Ta by nastala v případě, že bude příští týden zvolen kandidátem na funkci rektora, o kterou se také uchází. Před akademickým senátem univerzity se o ní 8. prosince utká se současným rektorem, prof. Liborem Grubhofferem.

Kuba Vondruška

PS: a ještě malé odlehčení na závěr, když už se naše povídání neslo v duchu číslovky “tři”. Minulou sobotu proběhl na prvním kanále České televize opravdu povedený charitativní díl StarDance ve prospěch Centra Paraple. V závěru vystoupil Marek Eben se svojí písničkou v níž se mj. zpívá…

Mám prostě pech, tidl lidl lidl li,
na nohou třech, tidl lidl lidl li,
těžký je pochod “raz, dva, tři”,
třetí tam prostě nepatří.

takže asi tak… třetí tam prostě nepatří 😉