Otaku – netradiční životní styl

Deidara - NarutoNa první pohled vypadají normálně. Nepoznáte je, ale žijí mezi námi. Členové této subkultury sami sebe nazývají otaku, což je vlastně japonská obdoba v dnešní době populárního anglického slova geek. A jak si je máme představit? Asi jako hlavní protagonisty seriálu Big Bang Theory, s tím rozdílem, že místo trávení času s Halo, Battlestar Galacticou a komiksy o nejrůznějších superhrdinech, tito otaku zbožňují mangu, anime, dorama a japonskou hudbu.

V původním, japonském smyslu tohoto slova jde vlastně o urážku, používanou vůči osobám, které tráví čas doma se svými koníčky a nemají prakticky žádný společenský či milostný život. Jako mnoho jiných podobných výrazů byl i tento západní kulturou špatně pochopen a nese s sebou mnohdy výrazné pozitivní prvky, jež tyto lidi staví do pozic jakýchsi „Guru“, kteří skrze své volnočasové aktivity poznávají východní kulturu a snaží se pro ni najít místo v kultuře vlastní. A zde narážíme na první problém. Otaku se zajímají pouze o japonskou uměleckou tvorbu. Ten, kdo tíhne k Japonsku jako takovému, snažíc se obsáhnout jeho historii, kulturu, náboženství atd., je japanofil.

Termín „otaku“ byl poprvé představen mnoha západním zemím v parodickém snímku Studia Gainax „Otaku no Video 1985“. Od roku 1989 se jedná už o široce užívaný termín, na nějž se postupně nabalovaly další specifikace, jako lolicon, doujinshi, yaoi… Průlomovým byl pak romantický film, prý podle skutečné události, z roku 2005 Densha Otoko, po němž se veřejnost začala postupně přiznávat, že sbírá akční figurky apod.

Visual kei styl. Zdroj fotografií: Misaki Aiko NaidrováU nás se tato komunita rozšířila v posledních letech hlavně díky nejrůznějším festivalům, o nichž se ještě zmíním později. Začaly u nás vycházet i mangy (příčí se mi srovnání s komiksem, spíše bych volila termín „grafická novela“) v češtině, čímž se stávají přístupnější pro české čtenáře. Díky internetu máme přístup k japonské filmové i hudební tvorbě a v posledních letech naše televizní stanice občas nasadí i některé to anime. Kdo z nás například neviděl Pokémony?

Zde ovšem musím znovu varovně zdvihnout prst, jelikož anime, na rozdíl od toho, jaký obraz nám o něm podávají naše televizní stanice, rozhodně není tvorbou určenou primárně pro dětské publikum. Nepleťte si je s animovanými filmy od Disneyho! Anime i manga zahrnují širokou škálu žánrů určenou pro všechny věkové kategorie. Výjimkou nejsou ani díla s výrazným označením 18+, jako například i u nás známá Černá bible nebo, pro fanoušky, Kirepapa či Okane ga Nai. Ono ani s těmi Pokémony to není tak jednoduché. Věděli jste například, že epizody, na něž jistě občas nostalgicky zavzpomínáte, jsou ve skutečnosti americkou cenzurovanou verzí?

Kapitolou sama pro sebe jsou pak populární cosplaye. To znamená, že se fanoušci navlečou do kostýmů ve snaze co nejvíce se podobat své oblíbené kreslené postavě. Tyto cosplaye si může každý buď sám vyrobit, zakoupit je, většinou ze specializovaných asijských obchodů, nebo si je za nemalé peníze nechat ušít. Záleží samozřejmě na náročnosti kostýmu, kreativitě, schopnostech a také finanční situaci každého jedince. Mnozí se ale rozhodně nebojí do své vášně investovat nemalé sumy, aby si pořídili nejdokonalejší kostým, nejnovější akční figurku či album oblíbeného interpreta, po kterém by samozřejmě v našich obchodech pátrali marně. Nutností je tedy počítat s většími náklady kvůli nákupu přes oceán.

A zde se znovu dostávám k tématu festivalů, na kterých otaku předvádí své oblíbené postavy v lepších či méně vydařených cosplayích, nakupují mangy a vyměňují si své zkušenosti z oblasti svých zájmů. U nás největší takový festival je Animefest, konající se každoročně od roku 2004 v Brně. Dále jsou tu pak Advík a Akicon, oba pražské. Zavítat můžeme také na Slovensko do Bratislavy na Comics Salon, který ovšem není čistě „japonský“, ale kromě mangy se hodně věnuje i klasickým západním komixům, například těm od Marvelu. V Paříži se pak koná Japan Expo, jehož popularita neustále roste. Od roku 1999, kdy se zde sešlo cca 3200 lidí, jich loni bylo už kolem 208 000! Nejslavnějším je pak Comiket v samotném srdci mateřské země tohoto fandomu, v Tokiu, kde se účastníci mohou setkat se svými oblíbenými mangaka (tvůrci mangy).

Beyond Birthday - Death Note. Zdroj fotografií: Misaki Aiko NaidrováCo se týče hudby, u nás se, tedy mezi fanoušky, těší velké polaritě j-rock a j-pop, především pak žánr visual kei. Hudebníci této sorty, včetně jejich fanoušků, kromě specifického zvuku kladou velký důraz také na extravagantní účesy, kostýmy a líčení.  Občas se dokonce objevují i prvky transvestitismu, pro který se zde používá speciálního názvu „androgynous aesthetics“, jež lze překládat jako „estetika oboupohlavnosti“, kdy některý člen kapely vystupuje převážně, nebo dokonce výhradně, v ženských šatech. Za všechny mohu jmenovat pro Manua, jenž byl členem skupiny Malice Mizer, kde jej bylo zcela běžně možné vidět v šatičkách lolitky, či Hizakiho ze skupiny Versailles – Philharmonic Quintet. Asi už nikoho nepřekvapí, že každý správný otaku má alespoň jednoho hudebníka, jehož platonicky zbožňuje.

Otaku se také velmi vyžívají v kyberprostoru, kde je, na rozdíl od běžného života, můžeme docela snadno poznat. Nejenže vystupují pod japonskými přezdívkami, ale často také do svých statusů vkládají pro nezasvěcené nesrozumitelné citáty a vtipy, podivné, často erotické či hororově vypadající obrázky. Na svůj profil přidávají množství fotek podivně vypadajících lidí s popisky typu: „Nosebleed, Misaki-kun!“ a videoklipy širší veřejnosti neznámých umělců.

Na závěr bychom si mohli položit otázku, čím se pro ně tyto prvky náležející k diametrálně odlišné a pro nás v mnohém nesrozumitelné kultuře staly tak atraktivními? Těžko říct. Snad tím nádherným specifickým stylem kresby, novými tématy a pohledy na svět, východní filozofií, jejich zdvořilostí a přístupem k životu. Je toho tolik, co je přitažlivé a zároveň svou nesrozumitelností pro nás „zápaďany“ opředené lákavou rouškou tajemství. Dle mého zde obzvlášť platí, že tento fandom můžete buď milovat, nebo nenávidět, ale nic mezi tím.

Autorem článku je PETRA KAMLACHOVÁ

Zdroj fotografií: Misaki Aiko Naidrová

vyšlo v časopisu MOST číslo 5. 12/2013

  • Fanda Špoutil

    Sice by se dalo s některými věcmi v článku polemizovat a možná se i tvářit znale, ale to nechme být.
    Určitě by se ale mělo poznamenat, že prapočátky českého “otakingu” sahají i na PřF (BF) JU. A když budete hodní, tak vám i napráskám, komu ze současných již akademiků jsem co pouštěl.

  • Vojta Študent

    Fando, to bych nás jako redakci svrapu nevídaně zajímalo, kam přesně kořeny sahají:)?

    • Fanda Špoutil

      A budete si to přát stručně, obsáhle, do diskuze a nebo poštou?

    • Vojta Študent

      poštou, ať je to na článek

    • Vojta Študent

      zdar jaxviňa,
      no mejlem, ať je to na článek 🙂
      Když to zpracuješ sám, můžeš vyhrát let na jižními Čechami