Papua Nová Guinea 3 – vesnická idylka

Papua-Nová Guinea je ostrov obývaný více než 800 kmeny, a dá se říct, že co kmen, to jazyk. Spojující jazyk těchto kmenů je jazyk pidgin (pidgin se v pidgin řekne tok pisin, neboli velmi poeticky zpěv ptáků), zkomolená angličtina, která vznikla pro komunikaci s anglicky mluvícími kolonizátory. Každý papuánský kmen má nejen svůj jazyk, ale také úplně jinou kulturu a zvyky. V čele takového kmene je, jak taky jinak, náčelník. Náčelník je hybnou silou téměř všeho. Je-li náčelník líný, je líný i jeho kmen. Vesnici dobrého náčelníka poznáte na první pohled podle upravenosti „veřejného“ prostranství ve vesnici.
Po našem pobytu na stanici Wanang III jsme došli do vesnice Wanang, ve které se náčelník rozhodně nepředře. Pokud si pod pojmem vesnice představíte náves, kostel, hospodu, školu, rybník a hasičskou stanici, tak byste Wanang ani nenašli, a v domnění, že se jedná jen o předměstí, byste ho přešli. Wanangu vévodilo při našem příchodu fotbalové hřiště s až překvapivě precizně vysekaným anglickým trávníčkem, na jehož vysekání padla tříměsíční zásoba benzínu, a řeka. Do této řeky se soustředí veškerá „hygiena“. V pořadí po proudu se zde myjí muži, nádobí, děti, psy a ženy.
Mytí má na Papue svá pravidla. Žena je (podobně jako v jiných kulturách) považovaná za něco nečistého, co nemá nic jiného na práci, než muže připravovat o mužnou sílu. Právě o tuto sílu muži samozřejmě neradi přicházejí, a proto se ženy musí koupat odděleně a zásadně po proudu, aby ani voda, která se jich dotkla, nemohla muže o nic připravit.
Za hřištěm se rozprostírá zbytek vesnice Wanang, tedy pár domečků roztroušených v řídkém lesíku palem. Ve Wanangu byla pro nás připraveno, objednáno a tučně zaplaceno nocování, noční slavnost sing-sing a zabijačka. Papuánská zabijačka se té naší podobá snad jen v tom, že je při ní prase, pak mrtvé prase a nakonec maso. Jinak je to úplně jiná událost. Prase, malé černé a štětinaté, se sváže, odekoruje květinami a umlátí kameny. Zábavu, pro Středoevropana znalého welfare dost šokující, si nejvíce užívají děti. Poté se maso naseká na díly, umyje v řece (pevně věřím, že to bylo někde mezi muži a hrnci) a nechá se vesele půl den na sluníčku, aby i mouchy z toho něco měly, a pak se podá turistům jako místní specialita…Z naší hostiny tedy měli největší radost místní psi, kteří viděli ten měsíc jen banán a to nejspíš jenom jeden.
Po večeři začal sing-sing. Ze začátku jsme viděli z účastníků jen obrysy těl a slyšeli zpěv a zvuk bubnů. Po chvilce se ale skupinka přesunula k zářivce, kterou tam vesničané nainstalovali, abychom lépe celou slavnost viděli. Získali jsme tak možnost vidět, že místní muži a ženy se oblékly do barevných sukýnek a za zvuků bubnů tančí do kruhu tanec, při kterém překládají nohu před nohu tak, jako to dělali hoši, co spolu chodili v seriálu „Bylo náš pět“. Některé tanečnice měly ve vlasech vpletený igelitový pytlík, kus cédéčka, nebo stříbrný vánoční řetěz. Co naplat, to, co nám může nám připadat jako kýč, je holt jinde krásný. Nepřirozeně namodralé světlo zářivky, řev generátoru a „západní“ doplňky atmosféru celého sing-singu kazily jen malinko a my byli za chvíli tak unešení, že jsme si chtěli tanec také vyzkoušet. Správný sing-sing trvá celou noc a není radno z něho v průběhu odcházet. To jsme trochu nedomysleli a vrhli se do víru tance. Za chvíli mi došly síly a já pomalu začala zjišťovat, jak se asi cítili tanečníci ve filmu „Koně se také střílejí“. S úlevou jsem tedy přivítala déšť, který tanec na okamžik přerušil a nám tím dal šanci nepozorovaně dalšímu tanci uniknout. Za zvuků už znovu roztančeného sing-singu jsme nakonec usnuli v našem přechodném bydlišti.
Sing-sing se stejně jako jazyky nebo zvyky liší kmen od kmene. Liší se hudba, nástroje a způsob tance. V některých vesnicích Papuánské vysočiny se při sing-singu netančí vůbec. Jednu takovou slavnost jsme zažili ve vesnici Mu. Místní tam při této slavnosti sedí ve dvou řadách a s čelenkami na hlavách rytmicky potřásají hlavou, takže to malinko připomíná epileptický záchvat nebo posedlost ďáblem. I hudba se liší, je zpěvnější, chytlavější, ne tak monotónní.
Další vesnici a tedy kmen jsme navštívili o pár dní později a byla to vesnice Ohu. Ta se k našemu zažitému modelu vesnice přibližovala snad nejvíce. Na území Ohu je muzeum, škola, dokonce školka, jakási náves, které vévodí hospoda. Tedy ne úplně hospoda, ale malý obchůdek, ve kterém bylo možné koupit chlazenou Coca-Colu z originální Coca-Cola lednice, kterou pohání elektřina ze solárních (originál Coca-Cola) panelů. Ve vesnici pobíhalo i několik slepic s kuřaty, za vesnicí se rozprostírala velká plantáž kakaovníků a v dálce šuměl potok, který měl za vesnicí menší vodopád, takže tvořil sprchu. Na území Ohu je postaveno několik kostelů různých církví. Ten největší jsme měli možnost navštívit i uvnitř a byl celý z palmových kmenů a kmínků. Stavitel se snažil kostel postavit tak, aby se co nejvíce podobal těm evropským. Měl klenbu, oltář, lavice, kříž a dětský pěvecký sbor, který při mši zpíval i za doprovodu varhan, tedy jen těch elektrických. Jak je to na Papue s náboženstvím a s ostatními zvyky ale zase příště…

Autorem příspěvku je Eliška Kalčíková

Fotografie zapůjčil Arnošt Kudrna

předchozí vyprávění o přípravách na exkurzi na Papuu a o tamním stravování si můžete přečíst na SVRAP.cz.