Papua Nová Guinea – cestovatelské střípky

malebna_vesnicka_u_ManamuPoslední dny strávené na Papue jsme zasvětili výletování. První výlet byl naplánovaný na ostrov Manam. Ranní zpoždění odjezdu, kličkování mezi výmoly na silnici, plivání betelu z otevřených dveří, ani vražedné tempo (s ohledem ke „kvalitě“ vozovky) nás už nepřekvapilo. Po dlouhé cestě jsme konečně dorazili k vesnici, která vypadala jak vystřižená z katalogu drahých cestovních kanceláří. Z bílého písku vyrůstaly bambusové domečky, všude bylo čisto, dokonce písek byl kolem domečků srovnaný a pravidelně zametaný.Ani jsme se nestačili rozkoukat a objevil se kolem nás hlouček místních dětí, které se s námi ochotně fotily. Pak jsme se převlékli do plavek a vrhli do moře. Polonahé bělošky (white mery), byť v plavkách, jsou velkou atrakcí nejen pro děti, proto jsme po chvíli měli při šnorchlování celý hrozen diváků. Korálový útes je tu úplně jiný než ten v Nagadě, takže šnorchlování pro nás bylo opět velkým zážitkem. Celí prosolení jsme vylezli z vody a vydali se na průzkum okolí. Na cestu jsem si nabalila plné kapsy bonbonů pro vřeštící děti. Ty je začaly nadšeně vyměňovat za mušličky a nepřestaly ani v okamžiku, kdy všechny bonbony došly. Takže jsem měla za chvilku pocit, že mi pod tíhou mušliček spadnou kalhoty. Pomalu se setmělo a my se už nemohli dočkat večeře. Ta se konala v písku na pobřeží. Usínat pod přístřeškem za zvuků moře byla ohromná romantika.

přípravy na cestu na Manam

Ráno jsme vyrazili na ostrov, který je od vesnice vzdálený necelou půl hodinu. Než dorazily lodě, dostali jsme všichni vesty a biskity, abychom na Manamu neumřeli hlady. Moře bylo klidné, takže všechny lodě zdárně dorazily ke břehům ostrova. Manam je činná sopka a podle toho i vypadá. Pravidelný kužel černé horniny, na které začíná pomalu rašit tráva, sem tam ohořelý strom, ohromné šutry lávy a po okrajích ohořelý les, který jen náhodou unikl žáru. Manam je od poslední erupce oficiálně neobydlený a místní vesnice je provizorně přesunuta na pevninu. Na pobřeží je ale i přesto vidět malinká vesnička. Lidé se i přes riziko dalšího výbuchu vracejí domů. Při prohlížení ostrova nám na černé hornině začalo být pěkné horko a kousali nás létající mravenci, takže jsme se po chvilce všichni těšili do moře. Šnorchlování opět nezklamalo. Skvělým zážitkem byly úhoří zahrádky a delfíni, kteří doprovázeli naší loď na cestě zpět. Rozloučili jsme se s vesničkou a vyrazili směr Nagada.

Výprava do Highlands

Naše papuánské dobrodružství jsme zakončili výletem do Highlands. Tedy oproti Nížinám (Lowlands) do úplně jiného světa. Lidé z Vysočiny jsou daleko temperamentnější, pracovitější, podnikavější a agresivnější než lidé z Nížiny. Tento jev se dá vysvětlit zkrátka tak, že lidé v Nížinách jsou sužováni malárií a jejich populace není tak vysoká, aby vedli tak často války jako lidé z Highlands, kde malárie není a musí si tedy svůj prostor pod sluncem vydobýt. A to doslova. První náznak, že Highlandeři nebudou tak mírumilovní, jsme zaznamenali, když nás do aut rozdělovali podle pohlaví. Rozdělení probíhalo tak, aby byl zajištěn ideální poměr něžného pohlaví vůči tomu silnějšímu, které by nás, ženy, v případě přepadení uchránilo. Těsně před odjezdem se ještě zkontroloval počet a připravenost bush knife a mohlo se vyrazit směrem Goroka, kde jsme přespali v penzionku, který vlastní spřátelená ekologická organizace. Navíc jsme konečně měli zase možnost umýt se teplou vodou, což ocenila především ženská část expedice.
Ve městě Kundiawa se k nám přidala skupinka po zuby ozbrojených policistů, kteří nás doprovázeli až do Keksugul, tedy do vesnice, od které jsme šli pěšky až k základnímu táboru, od kterého se vychází na Mt. Wilhelm. Služby policistů, až na odhánění místních, kteří požadovali za průjezd našeho auta peníze, jsme nevyužili. Dorazili jsme do cíle po průjezdu asi 14 mostů, které pravidelně padají, a pravděpodobnost, že alespoň jeden z nich spadne, byla velmi vysoká. Na uvítanou jsme dostali mísu čerstvých jahod, které byli úplná lahoda. Předali jsme batohy místním nosičům a vyrazili vstříc horskému dobrodružství. O tom, jaká byla cesta na Mt. Wilhem a jak jsme dorazili domů, se můžete dočíst zase až příště. Pokud jste ale netrpěliví, přijďte se podívat 22. 1. do Café Klubu Slavie na dokument „Dobrodružství tropické ekologie“, který mapuje náš výlet a celkově výzkum na Papue – Nové Guinei.

Eliška Kalčíková

Na svrap.cz si v záložce Za!hranice můžete přečíst i předchozí příspěvky mapující zážitky účastníků kurzu tropické ekologie