Papua Nová Guinea – Dobytí vrcholu Mt. Wilhelm

Stromove kapradiny jako z pera Zdenka BurianaNaše exkurze se pomalu chýlila ke konci, ale čekalo nás ještě jedno, poslední, o to však extrémnější dobrodružství – výstup na Mt. Wilhelm. Se svými 4509 metry je suverénně nejvyšší horou Papui – Nové Guinei, a druhou nejvyšší horou celého ostrova. Pro většinu z nás to byla nejvyšší kóta, kterou jsme kdy vyšlapali, pro mě symbol překonání sebe sama.

Posilnění jahodami od místních vesničanů, ušetřeni taháním našich batohů, které nám nesli nosiči a bosí nás v lese předbíhali, jsme supěli směrem nahoru k horské chatě. Cesta vedla horským pralesem, který se od toho nížinného lišil snad vším, čím to šlo. Byl zelený, barevný, světlý, prostě krásný. Na rozdíl od toho nížinného zde byly vidět i koruny stromů, nejen anonymní kmeny. Když jsme došli na planinu, kde rostly stromové kapradiny, připadala jsem si jak v jiném světě a nemohla uvěřit vlastním očím. Kapradiny vypadaly jako z díla Zdeňka Buriana a jako by do krajiny ani nezapadaly.

Horska chataHorská chata mě svým luxusem mile překvapila. Byla to útulná plechová budova i se stolem, židlemi, skromnou kuchyňkou a dvěma ložnicemi, ve kterých byly v řadách naskládané matrace. Počet matrací odpovídal tak 2/3 počtu lidí naší výpravy. Když přišel Vojta s informací, že máme čtyři matrace a jednu ložničku nechat japonským turistům, mysleli jsme, že si dělá srandu. Nedělal. Naskládali jsme matrace vedle sebe a udělali tak ohromné letiště, na kterém jsme měli každý skoro ¾ matrace. Druhý den do horské chaty dorazila skupinka asi šesti japonských důchodců, jejichž průměrný věk byl daleko za hranicí 60 let. Jak správně Vojta poznamenal, věk rovná se pravděpodobnosti, se kterou na horu vyšlapají. Měl pravdu.

Malebne jezirko uprostred horskych kopcuPrvní den v horské chatě jsme strávili prozkoumáváním okolí. Bylo úchvatné. Kolem chatky se rozprostíralo obří průzračné jezero a nad ním se tyčily horské masivy. Jenom při pohledu na ně se mi točila hlava. Nemohli jsme se ubránit přirovnávání k rakouským nebo švýcarským štítům. V jezeře si ti odvážnější koupali, my, méně odvážní, jsme si tam zabalení do bund a čepic čistili zuby. Užívali jsme si ten klid, svěží vzduch, čisté jezero a neuvěřitelně krásné výhledy. Někteří pospávali, protože odchod na Mt. Wilhelm byl naplánovaný na 1:00, abychom došli na vrchol dřív, než se celý zahalí do mraků. Po úžasné večeři skládající se ze pstruhů, kteří byli zaručeně bio z místního jezera, jsme zalehli všichni na čtyřhodinový spánek.

Vrchol dobytVstala jsem jako na povel, ani budík nebyl třeba, protože chatka už byla téměř celá na nohou. V pohorkách a s čelovkou jsme poslušně následovali vedoucího výpravy, jehož vybavení tvořily gumovky na nohou a baterka v ruce. Cestou nám průvodce vyprávěl hrůzostrašné historky – kde který turista kam spadl, a že už byl nahoře asi 30krát (za což má můj nebetyčný obdiv). Po několika set metrech nás opustil druhý průvodce, který s námi měl v případě výškové nemoci, která v takové výšce není ničím neobvyklým, sejít dolů. Tím zmařil veškeré mé naděje na sestup. Takže jsem se i přes neuvěřitelné vyčerpání, zoufalost a asi i tu výškovou nemoc za mocného povzbuzování průvodce, že já to zvládnu, protože jsem „strong“ (nevím, z čeho tak usoudil, ale budiž) vydrápala nahoru. S chutí jsem si dala půlku biskitu a zapila to pivem, které ve 4500 metrech nakládalo malinko víc než v nížině. Zadívala jsem se do bílé mlhy, protože onen kýžený okamžik, kdy je vidět a ještě nejsou nahoře mraky, jsem samozřejmě prošvihla, a cítila jsem se krásně. Musím říct (tedy s odstupem více jak půl roku, druhý den jsem říkala něco úplně jiného 🙂 ), že to stálo za to.

Po sestoupení k autům jsme se vydali do Mu, vesnice Mu, ne domů, i když i to se setsakramentský blížilo. Poslední sing-sing, poslední trh v Madangu, poslední pozdravení s korálovým útesem, poslední noc pod Jižním křížem, poslední komáří bodnutí s rizikem malárie, poslední kokosový ořech jen tak odseknutý mačetou a šupem na letiště obtěžkáni neuvěřitelným množstvím suvenýrů, které zdatně nahradilo množství zkumavek a mikroskopů, které jsme vezli na Papuu.

Autorkou příspěvku je Eliška Kalčíková, která se stala další výherkyní literární soutěže o Cenu Wency Luky. Jménem celé redakce jí děkujeme za poutavé příspěvky z kurzu tropické ekologie a gratulujeme k výhře!
Další zážitky z exkurze na ostrov Papua Nová Guinea můžete najít v rubrice Za!hranice

  • Markéta

    Jen upozornění na faktickou chybu – druhou nejvyšší horou celého ostrova je Trikora!