Papuánské gastrozážitky aneb jak jsme si jedli a pili….

Ano, je to tak…náš výlet na druhou stranu planety jsme zahájili na Hlavním nádraží Praha, odkud jsme se vydali vlakem do Budapešti. Z Evropy jsme letěli se společností, která se může chlubit jednou z nejlepších ekonomických tříd vůbec. Hýčkání našich žaludků započalo již ve vlaku, kdy všichni začali vytahovat všemožné napečené dobroty od maminek, babiček, přítelkyň…, a pokračovalo i v letadle. Naše jazýčky, vychované na jídlech z menzy či čínských polévkách, tleskaly při každém chodu. Časový posun bohužel udělal své a my jsme nakonec museli jídlo i odmítat. V polospánku ve 2:00 ráno, i když pod vámi je poledne, na kuře ani rybu chuť nemáte.
Cesta na Papuu probíhala poměrně klidně. Zádrhel nastal až na letišti v Manile na Filipínách, kde jsme se dozvěděli, že náš let byl kvůli poruše na letadle odložen. Papuánská společnost Air Niuginy, která nás měla odvést do Port Moresby, hlavního města Papui – Nové Guinei, létá s vysloužilými letadly islandské letecké společnosti. Porucha na jejich letadlech tedy není ničím neobvyklým. Oprava se protáhla a my museli přenocovat v Manile. To, co se v první chvíli jevilo jako nepříjemnost, se lehce změnilo ve vskutku příjemný zážitek. Když vás po 20 hodinách letu ubytují v pětihvězdičkovém hotelu s vlastní sprchou, snadno přehodnotíte svůj názor. A ke všemu vám hned u vchodu oznámí, že ve druhém poschodí je připravená skromná večeře. Skromná večeře to byla, připraveny byly tři druhy masa, několik druhů různých příloh, brambory, tymiánové brambory, rýže, polévka a na závěr ovoce a čerstvé džusy. O našem odletu jsme se měli dozvědět druhý den ráno, proto jsme se s nacpanými pupky vydali do našich skromných (stejně jako ta večeře) pokojíčků s vědomím, že za pár hodin je snídaně.
Na snídani jsem se vydala čerstvě vykoupaná, voňavá, ale pořád v pohorkách a v terénních kalhotách. Na pětihvězdičkový hotel, kde krásná a štíhlá slečna na vysokých podpatcích a ve zlatých koktejlových šatech každého uctivě zdravila a otevírala mu dveře, tedy dost nepatřičně. Snídaně byla ohromná. V sále o velikosti 10 pokojů na koleji K2 bylo všechno, na co by si člověk po ránu vzpomněl (a ještě spousta věcí, na které bych si nevzpomněla nikdy, natož v 8:00 ráno). Kromě vloček do mléka různých barev, tvarů, chutí a vůní, tu byla možnost nechat si udělat palačinku nebo vafli se zmrzlinou, džemem, javorovým sirupem, medem, karamelem. Myslím, že kdybyste měli chuť, byla by vám místní obsluha ochotná vafli udělat i s hořčicí či kaviárem. Když už jsme u kaviáru, ten bylo možné dát si na čerstvě opečený toust hned vedle černého vajíčka, na které jsem neměla odvahu, a sušené ryby, na kterou bych možná měla odvahu, ale určitě ne po ránu chuť. K výběru tu bylo samozřejmě i nepřeberné množství sýrů a uzenin, které jsem jako přítel sladkých snídaní přešla jak placatý kámen, takže vám jejich barevnost nepopíšu, a spousty krásně nazdobeného sladkého i slaného pečiva…Po snídani jsme nezaháleli a využili jsme možnosti si alespoň malinko prohlédnout Manilu. Naše kroky vedly neomylně k místní tržnici, kde jsme nakoupili obrovské množství tropického ovoce různých barev a překvapivých chutí. Barvy (a už vůbec ne chutě) se ani malinko nepodobali tomu, na co jsme zvyklí z vánočních akcí českých supermarketů. Manilu jsme tedy opouštěli přecpaní k prasknutí.
Když jsme úspěšně, malinko vyhladovělí (až se tomu divím) dorazili na Papuu, první, co na nás po prohlídce vesničky Nagada čekalo, byla večeře a já se trochu bála, jaké exotické chutě ten den poznám. K mému velkému překvapení nám kuchařka Dolly uvařila k večeři kuře a také batáty. Batáty jsou sladké brambory, které se od těch našich liší především trochu mdlejší chutí a jsou pro papuánskou kuchyni stejně tak příznačné, jako pro českou ty nesladké. Další velmi typickou přílohou místní kuchyně jsou banány, ovšem ne to sladké, žluté, zahnuté ovoce, ale speciální druh banánů, který se zásadně konzumuje uvařený. Při našem měsíčním pobytu jsme měli možnost ochutnat desítky různých druhů banánů. Banány zelené a ostře rýhované, baculaté, tvarem trochu podobné jablku, moučné na vaření, malé žluté banány, které byly neuvěřitelně sladké, nebo banány, které měli uvnitř pecky o velikosti slunečnicového semínka. Velmi častou přílohou je také rýže, tu jsme měli možnost ochutnat uvařenou v kokosovém mléce a byla to vážně lahoda. Na Papue roste a pěstuje se i mnoho druhů výborného ovoce a zeleniny: papriky, okurky, ananasy, mučenky známé v Čechách spíše jako maracuja, které se daly koupit od prodejců kolem silnice. Společně s grilovanými rybami a kokosovými ořechy nám sloužily jako výborná svačina při dlouhých přejezdech. Při návštěvě trhu jsme zjistili, že všechno tropické ovoce je cenově srovnatelné nebo dražší, než jsme zvyklí v České republice. Naše plány, že celý pobyt strávíme konzumací tropického ovoce, tím trochu utrpěly. Dokonce i cena v Čechách tak opovrhovaného kuřecího by se dala na Papue srovnat s prvotřídním Angus steakem. To ani nemluvím o mléčných výrobcích, marmeládách, bonbónech, sušenkách, čokoládách a ostatních pochutinách, které je nutné dovážet na Papuu přes moře. Papua-Nová Guinea je velkým producentem kakaových bobů, které jsou mimochodem dobré i jenom tak za syrova k nekonečnému cucání. Ve vesnicích je vypěstují, usuší, fermentují a pak odešlou za hranice pro další zpracování na kakao, čokoládu a ostatní laskominy, které se dají z kakaa vydobýt.
Papua 2-papu2Po dni stráveném ve vesnici Nagada jsme se přesunuli na terénní stanici. Ta se nachází uprostřed tropického pralesa, takže nám bylo všem jasné, že se budeme muset na příštích 14 dní s kulinářským rozmazlováním rozloučit. Velkou útěchou nám bylo, že nagadská kuchařka Dolly odjížděla s námi a spolu s ní i velké množství hrnců, hrnečků, talířů, naběraček a lžic, takže to na úplné hladovění nevypadalo. Terénní stanice Wanang III se nachází 2 hodiny pro Papuánce a 5 hodin pro českého studenta od konce silnice a vesničky Wanang. Naše zásoby jídla tedy závisely na zodpovědnosti a nosičských schopnostech obyvatel vesnice. Není těžké si domyslet, že naše zásoby se z velké části skládaly z potravin, které nepodléhají rychlé zkáze. Hlavní složkou našeho jídelníčku se staly biscuity, tedy sušenky s příchutí kuřecího nebo hovězího, také velmi omezené množství australských sladkých sušenek (po kterých se za pár dnů zaprášilo), konzervy, čínské nudle a rýže. Dolly se nám snažila jídelníček obohatit, jak jen to šlo. Občas usmažila vdolečky nebo se pokusila o knedlíky (snaha marná, ale byla), naservírovala nám ananas nebo po dvou týdnech ze svých zásob vytáhla sklenici kečupu.
O tom, že Dolly je neuvěřitelná kuchařka, není sporu, ale i tak už jsme všichni za pár dnů biscuity a čínské nudle nemohli ani vidět a naše chutě se upínali k okamžiku, kdy se sesuneme směrem k vesnici Wanang, kde byla naplánovaná slavnost, neboli singsing, a slibované bylo i nějaké to jídlo….:-) ale o tom zase až příště….

Autorem článku i fotografií je Eliška Kalčíková

První část vyprávění mapující pohovor a předodletové povinnosti si můžete přečíst zde