Petra Soukupová – K moři

Přebal knihy K moři

Přebal knihy K moři

Na interpretačních seminářích k literatuře 2. poloviny 20. století se dostáváme i k tomu, co se vlastně stalo s literaturou po revoluci. Jak se proměňovala a proměňuje skladba vydávaných textů, jejich tematika, poetika autorů? A tak se pomalu člověk dostane k otázce, zda je ještě možné napsat něco nového – občas se zdá, že všechny formální prostředky byly vyčerpány, témata též. A tak se objevují stará témata v nových hávech. Revoltující duše mladého člověka se objeví nejdřív v tóze, pak v krinolíně, dopracuje se k plísňákům (v hardcore verzi k mrkváčovým plísňákům) a metalickým elasťákům, pak si duše obleče mini, latexové šaty a kostýmky, aby se zase vrátila k těm plísňákům a elasťákům, kterým ale bude říkat legíny.

A když jsem nad tím na seminářích tak přemýšlela, vzpomněla jsem si na sedm let starou knihu Petry Soukupové, ve které obleče nadčasově aktuální téma problematických vztahů do elasťáků a je to oproti chlupatým vestičkám příjemná změna. Přesto u mě po letech nad touto autorčinou prvotinou převládají rozporuplné pocity.

Proč si tuto knihu přečíst, když vypovídá o tolik omílaných problémech soudobého světa? Protože sice vypovídá o pocitech jedince v současné společnosti (problémech, které se s generacemi nemění, pouze pozměňují), ano, vypovídá o soudobé společnosti, přesto nejsou postavy každodenně zfetované, opilé (tedy většinou), neseznamujeme se s jejich tělesnými funkcemi, neoddávají se pětiminutovým souložím každou půlhodinu a neužívají vycpávkových vulgarismů (což se stalo v jisté době legínovým standardem). Tyto postavy jsou prostě nešťastní lidé, kteří nevědí, co sami se sebou, natož s druhými. Jsou neschopní projevovat své city, hovořit o nich. Jsou posedlí svým předstíráním štěstí tak, že jim nezbývá čas být šťastnými.

Kniha sestává ze vzájemně propojených tří částí. První z nich nese název Petrovy dvě ženy, druhá dala název celé knize a třetí se jmenuje Zbytky životů. Již titul první části čtenáře poměrně zmate – objeví se zde totiž tolik žen, že není zcela jasné, které jsou ty dvě vyvolené. Seznámení, láska (?), milenky, manželství, milenky, narození dcer, problémy, milenka – rozvod, další dvě dcery… S tímhle vším se seznamujeme na prvních šedesáti stranách. Jedna etapa lidského života je v podstatě vykreslena již poměrně popisnými názvy podkapitol, svá pojmenování mají ostatně i odstavce. V krátkých úsecích jsou představovány jednotlivé postavy, tato prezentace trochu připomíná úvodní sekvence z filmu Amélie z Montmartru, ovšem chybí Améliina laskavá ironie. Dynamičnost se projevuje nejen dějově, ale i formálně. Krátkými, úsečnými větami, často bez slovesa, jako by se jednalo o body osnovy ke slohové práci. Druhá část je centrem, vše k ní směřuje, vše se od ní odvíjí, je klíčem k pochopení budoucího. Otec se ocitá v cizí zemi, sám se čtyřmi dcerami, naprosto odlišnými dívkami. Každá z nich od něj potřebuje něco jiného a on to ani jedné nedokáže dát. Zbytky životů jsou pak, překvapivě, vylíčením zbytků životů (a to každé z postav).

Vzhledem k faktu, že autorka poskytla příběhu vševědoucího vypravěče, jenž se bez problémů pohybuje od minulosti přes přítomnost k budoucnosti, dozvídá se čtenář již v první části, jak to bude s těmi „zbytky životů“. Proč to tak ale bude, zůstane tajemstvím, dokud nedospěje čtenář k části třetí.

Petra Soukupová

Petra Soukupová

Vševědoucnost vypravěče na začátku upoutá, je nositelkou napětí, ale také může velmi brzo začít vlezlé komentování budoucnosti rozčilovat. Autorka se někdy uchyluje ke zbytečnému moralizování „žhavých témat“ – alkohol za volantem, viník nepotrestán, nevinní trpí…. Toto moralizování totiž trochu narušuje chladnou nezúčastněnost vypravěče. Pocity, jednání postav nebo jejich charaktery jsou velmi dobře vykresleny, čtenáři zřejmě nebude dělat problém ztotožnit se s nimi. Protože hovoříme-li o čtení jako o procesu formování jedince vzhledem ke společnosti, pak tato próza poskytuje sebereflexe dostatek.

Na celkové formě je patrné, že autorka je původně scenáristka – pasáže spíše připomínají filmové střihy, i popisy postav často navozují dojem scénické poznámky. Ovšem nelze jednoznačně říci, že by to dílu nějak uškodilo. Onen již výše zmiňovaný pocit nerozhodnosti, jakou pozici k textu zaujmout se nás může držet po celou dobu čtení. Počínaje vševědoucností vypravěče, přes úsečné nominální konstrukce, k postavám stylizovaným tak, aby budily soucit. Chvíli to baví, chvíli štve. A možná to tak má být.

Fakt je ten, že nevíme-li co si o knize myslet během čtení, nechme ji po poslední větě odležet. Nezjistíme najednou, že jsme z ní nadšeni, nebo zklamáni. Pravděpodobně se přidá ještě jiný problém – to, co ji naplňuje (a co posléze naplňuje čtenáře) je naděje, nebo beznaděj? Zkrátka – problémy soudobého světa. Citlivě, zajímavou formou podané. Nic víc, nic míň.

Tak to je má rozporuplnost. Kdo knihu četl a sdělí mi, do čeho by ji oblékl?

Soukupová, Petra. K moři. Brno : Host. 2007