Po světle POTMĚ a po tmě světlo

Když smysl pro humor, tak černý

Když smysl pro humor, tak černý

Za celý týden se mi nepodařilo synchronizovat se s majálesovým programem, ačkoli bych snad vydržela i horší počasí. Do mého časového pásma jsem vpašovala Kauzu Kafka – baletní představení Jihočeského divadla, které se mělo odehrávat Na Sadech u fontány. V 16:00 jsem končila výuku a chvátala na představení, které mělo začínat v 16:30. Zhruba v 16:45 přijel organizátor, aby všem chtivcům baletu oznámil, že ač právě teď svítí slunko, tak předtím pršelo a baletit na kluzkém povrchu se při nejlepší vůli nedá, takže se představení přesune na čtvrtek. A ve čtvrtek co? Taktéž kluzko, jelikož pršelo pro změnu skoro celý den. Deštivé šero přispívalo k tomu, že jsem měla sto chutí proměnit se v brouka a nechat se odklidit posluhovačkou.

Na náměstí Přemysla Otakara II. naštěstí dorazil dlouhý černý autobus a v něm Světluščina Kavárna POTMĚ, kde můžete být na chvíli nevidomí. Ti opravdoví nevidomí se tam pak o vás postarají. S kamarádem jsme tedy vyrazili vstříc této zkušenosti. O kávu, která bude černočernou, i když chcete smetanu, byl opravdu velký zájem. Zhruba 45 minutové čekání ve frontě zpříjemňovali Světluščini dobrovolníci – ve větší míře dobrovolnic, vidomé i nevidomá. Na stolku pod stanem ležely různé přístroje a udělátka, která mají být pro nevidomé nápomocná v jejich každodenním životě.  My jsme pak mohli tipovat, na co která věcička je. Poznat speciálně upravené Člověče, nezlob se! nebo minutku na vaření samozřejmě zase takový problém nebyl. Ale rozřazovač ponožek, DYMO kleště, které přepisují do Braillu či vystouplé latinky nebo přístroj, který vypadá jako ovladač od garážových vrat a ve skutečnosti „čte“ barvy – to už byla náročnější poznávačka. Vyzkoušet jsme si mohli i brýle, které byly upraveny podle různých vad postihujících zrak.

Mezitím jedna z nevidomých průvodkyň – bezprostřední, milá a velmi sympatická slečna/paní – vysvětlovala princip návštěvy autobusové kavárny a zároveň stačila všechny čekající bavit. V autobuse je 6 stolků – pro 2, pro 3 a pro 4 lidi. Bylo tedy nutné synchronizovat odcházející návštěvníky a ty ve frontě čekající. Na nás vyšel stolek pro 4, takže jsme se spárovali s další dvojicí a dostali žetony, určené k placení. Žetonky dostal každý 4 a ty pak přímo v kavárně odevzdal číšníkovi (podle počtu obejdnaných nápojů). Při odchodu, už venku u stolku, se pak platilo podle počtu vrácených žetonů. První nápoj byl za 140 Kč (v ceně větší či menší hrnek, podle druhu vybraného nápoje), každý další nápoj za 40 Kč.

Poučeni, s žetony v kapsách, jsme čekali na průvodce, který nás odvede k našemu stolu, respektive ke stolečku, vzhledem k velikosti prostoru. Když se za mnou zavřely dveře, chytala jsem se kohokoliv přede mnou, klidně i cizího. Přestože jsem věděla, jak asi může vypadat vnitřek autobusu, to ocitnutí se v jakési mimoprostorovosti bylo v prvním okamžiku docela děsivé. Křečovitě se držíc kamaráda (který se stejně zoufale držel průvodce) jsem prošla takovým tím těžkým závěsem, do kterého jsem se teda trošku zamotala. V podstatě hned za závěsem byly jakési překližkové dveře a za těmi dveřmi náš stolek (asi – těžko ten prostor popsat lépe). Kupodivu jsem se usadila, aniž bych někoho jiného zranila. Prostor byl totiž velmi úzký a například skupinka přicházející po nás při snaze zavřít ony dveře druhému chlapci v „naší čtyřce“ málem utrhla hlavu. Mě se někdo z nich, tápaje kolem sebe, asi snažil učesat, ale můj copan se nedal.

Pak přišel náš číšník, my si objednali a já si marně kladla otázku, proč jsem chtěla ke kávě i vodu a smetanu. V mých představách voda skončila v klíně kamaráda, kafe v klíně naprotisedícího a smetánka v mém rukávu. Když se ale číšník vrátil i s nápoji, byli jsme instruování stran položení našich rukou tak, abychom rovnou mohli mít všechno pod kontrolou. Tento pocit kontroly u mě trochu opadl ve chvíli, kdy jsem otevírala tu smetanu a ztratila pojem o tom, kde je kafe s vodou. Nicméně jsem pomalu ale jistě opět vše našla a kupodivu nic nevylila a nikoho nepolila.

Černá káva? Do Světlušky

Černá káva? Do Světlušky

Zkušenost neproniknutelné tmy byla velmi zajímavá nejenom z hlediska prostorové vrženosti a ztracenosti, ale i z hlediska sociologického. Samozřejmě padaly různé žertíky pronesené k případným vilně se lísajícím jedincům či kapsářům, ale atmosféra v téhle kavárně byla velmi příjemnou právě díky jakési uvolněnosti, kterou navozovalo nejenom spojení stejným handicapem, ale také vědomí anonymity. Můžete si povídat s úplně cizími lidmi daleko uvolněněji, protože víte, že nikdo nemá výhodu vizuálního hodnocení a vše, s čím si musíte vystačit, je hlas.

Tma, která je uvnitř kavárny, není ta tma, která nastane, když vlezete do postele a zhasnete lampičku. V té posteli se totiž za chvíli rozkoukáme, oči přivyknou. Tma v kavárně, tma nevidomých, je absolutní. A i když jsem měla chvílemi pocit, že vidím jakési obrysy, všechno to byl jen klam. Zdálo se mi, že tuším, jak prostor vypadá, v jaké pozici má kdo ruce, ale po osahání byla realita zcela jiná. Totéž se stalo i se zvukovými vjemy – hlasy od vedlejšího stolku jako by byly vzdálené a přitom jsem mohla souseda (v mém případě sousedku) klidně chytit kolem ramen. Takže když jsme vylezli ven, zpět na světlo, najednou jsme si připadali jak v jiné dimenzi právě proto, že všechno bylo tak, jak jsme zvyklí.

Naši průvodci byli po celou dobu velmi milí a zábavní. Tahle zkušenost byla mimořádná nejenom proto, že jsme prožili něco netradičního, ale především proto, že nám umožnila (ne)nahlédnout do světa těch, pro které je černá tou jedinou barvou a černý humor tím, co pomáhá být nad věcí. Mám velkou úctu k těmhle lidem, kteří – ač nevidomí – berou všechno s nadhledem!

Bára Poslušná