Poslední střípky z putování Zakarpatskou Ukrajinou

Tady mě přešly ty myšlenky na sprostá slova

Tady mě přešly ty myšlenky na sprostá slova

V poslední části našeho průzkumu krás Zakarpatské Ukrajiny se setkáme s koloritem ukrajinské pohostinnosti, podíváme se pod nejvyšší horu Ukrajiny, potouláme se stráněmi plnými borůvek a vypořádáme se i s tradičními cestovatelskými nepříjemnosti.

Epidemie nepříjemností
Pátým dnem našeho putování započala mezi účastníky našeho zájezdu rychle se šířící epidemie zažívacích potíží. Už v noci se táborem ploužili zubožené a přihrbené stíny hledající ústranní. Myslím, že jsme místním malým fotbalistům nechali v okolí jejich plácku několik ne úplně chtěných dárečků. Tyhle nepříjemné problémy jsou na Ukrajině (a nejen tam) celkem běžnou záležitostí. Samozřejmě, že se jim dá zamezit osvědčenými metodami – pít jen balenou vodu, nedávat si zmrzlinu (jen balené nanuky) atd. Nicméně za horkého dne v horách voda rychle dochází a tak se musíte uchýlit k přírodním zdrojům. Tady je pak k nezaplacení desinfekce do vody. Mezi našimi účastníky bylo ale minimum šťastlivců, které tyto problémy nepostihly. Každopádně bez živočišného uhlí a Imodia (pro nejkrizovější případy) na Ukrajinu raději nevyrážejte.

Sešupem dolů do Rachova

Cílová stanice Pietros

Odpadlíci sužováni křečemi břicha a naládovaní živočišným uhlím nakonec museli dojet do následujícího kempu autobusem. Zbytek statečných a zatím zdravých se vydal na výživnou trasu přes několik sedel, městečko Rachov až do krásného kempu Pietros poblíž lyžařského střediska Jasiňa. Byla to trasa plná několikakilometrových zdlouhavých stoupání, naštěstí plná nádherných výhledů do údolí a borůvkových plání. Žaludeční potíže už dostaly i některé z nás cyklistů a tak si trasa žádala hodně zastávek s výpadem do lesa s toaletním papírem. Kdo neměl v cyklo-baťůžku ruličku toaletního papíru, jakoby nebyl. Po siestě v sedle nad Rachovem, což bylo nejvyšší místo, kterého jsme měli ten den dosáhnout a do kterého jsme se hrnuli asi 10 kilometrů pořád do kopce, nás čekala zasloužená odměna v podobě sjezdu do městečka Rachov. Druhou odměnou pak byla příjemná pizzerie, kde jsme odměnili i naše vyhladovělé žaludky. Věřte nebo ne, ale Ukrajinci pizzu fakt umí. Unaveni z celodenního moření v kopcích jsme velmi přivítali odvoz našim autobusem do kempu, který jsme si ale poctivě vybojovali stíhacím závodem přes půl Rachova. Pokud se někdy budete po Ukrajině potulovat, rozhodně nesmíte minout kemp Pietros. Malebný kemp v údolí pod vrcholem Bliznica si vás okamžitě získá. Krásný stinný travnatý plácek, venkovní dřevěné sprchy, tele v chlívku, ovce v ohradě a hlavně milí majitelé, kteří už chvilku po našem příjezdu dávají na oheň péct šašlik, aby ho pak s nekonečně skvělým zelným salátem a přívětivým úsměvem mohli servírovat k večeři na útulné terásce společenské místnosti. Ráno na nás pak na tom samém místě čekal bylinkový čaj a skvělé lívance s tvarohem a borůvkami. Slast, tenhle ten kemp Pietros. Kouzelná atmosféra tohoto místa v nás zůstává i díky spontánnímu večírku plného koled, který jsme tam večer rozpoutali.

Idylka v kempu Pietros

Idylka v kempu Pietros

Odpočinkový den

Následující den jsme sice pracovně nazvali „odpočinkový“, nicméně se nám z něj zase vyklubal pěkně intenzivní zážitek. Odpočinuli jsme si pouze od bicyklů a na výlet jsme se vydali pěšky. Rozhodli jsme se dobýt vrchol Bliznica. Začínáme ranním pivem v magazínu na návsi, který patří majiteli kempu. Hned za vesnicí se zase potkáváme s ukrajinskou vypečeností. Dohání nás chlápek na babetě a chce po nás peníze za vstup do rezervace. Rozhání se nějakým orazítkovaným papírem psaným v azbuce a i přesto, že je nám jasné, že se svojí babetou hned zamíří do nejbližší hospody a peníze propije, dáváme mu každý po deseti hřivnách a ušetřujeme si nepříjemnosti. Únava už je na nás znát a tak se do kopce doslova ploužíme. Smělý plán dobití vrcholu se nám nedaří uskutečnit, ale dorážíme alespoň do sedla, kde poklábosíme s místními usedlíky a svačíme lány borůvek. Po návratu do kempu, bereme bicykly a přesouváme se do lyžařského střediska Jasiňa, kde budeme po 2 noci tábořit u místního hotelu Edelweiss. Pro dnešek se nám nechce vařit a tak jdeme hledat něco k snědku do „centra“. V místní dosti nóbl hospodě se v přepočtu za necelých 150 Kč nadlábneme a napijeme jako králové. Šetříme síly na další den a pro tentokrát jdeme opravdu brzo spát.

Salaše pod Bliznicou

Salaše pod Bliznicou

Královská etapa

Ráno u snídaně se strhává plamenná debata a hlasování. Čeká nás totiž nejtěžší etapa pod nejvyšší horou Ukrajiny Hoverlou a nabízí se možnost popovézt se do jednoho ze sedel velkým náklaďákem „zillem“. Nakonec jsme ale všichni hrdinové a vyrážíme z Jasini na kolech. Ještě v Jasini mě potkává technický problém – zaseklý řetěz nejde tam ani zpátky. Stateční chlapci se šroubovákem zádrhel rychle vyřešili a mohlo se pokračovat dál. Jedeme stejnou cestou zpátky ke kempu Pietros. Opět platíme nesmyslných 10 hřiven za vstup do rezervace, která možná ani neexistuje, a pokračujeme 20 km lesem pořád do kopce. Vyjíždíme z lesa a čekají nás skutečná panorámata. Nejsou ale rozhodně zadarmo, z 20 km do kopce se vyklubalo skoro 30 a pomalu začínám ve svém slovníku nacházet dlouho zapomenuté nadávky. Cesta už skoro není cesta a kolo spíš vezeme, místy i poponášíme. Ve chvíli největšího vyčerpání se, ale otáčím za sebe s pocitem, že už žádnou horší nadávku neznám, když v tom se přede mnou na protějším úbočí objevilo obrovské stádo ovcí hnané pastýři. Celý tenhle výjev dohromady se štěkotem ovčáckých psů, zvukem zvonců a panorámatem divokých hor mi vzal všechna sprostá slova z úst. To byla ta pravá Ukrajina, na kterou jsem se celou dobu těšila. Ovšem nic netrvá věčně a tak se během docela krátké chvíle obloha změnila v černou oponu a my tušili problém. Naše čtyřčlenná skupinka na úplném chvostu zakusila pravou ukrajinskou bouřku v sedle pod Hoverlou. Zmrzlí na kost seděli jsme schoulení pod klečí, co nejdál od kol, a jen jsme čekali a doufali. Ledové kroupy nás zuřivě bičovaly, cesta pod námi se proměnila v rozvodněný potok a my byli přímo v centru dění. Asi po půl hodině pekla se příroda uklidnila a my jsme mohli opustit skulinu v kleči. Mlha choulící se v údolí už byla jen nostalgickou vzpomínku na tu bouřlivou divočinu. Už se připozdívalo a my měli před sebou ještě pořádný kus cesty. Přes bloudění, malé pády i zoufalost jsme nakonec zdárně dorazili zpátky do Jasině. Vodka, kterou nás zbytek týmu v kempu přivítal, přišla vážně vhod. Možná jsme se tam v horách podruhé narodili. I přes obrovskou vyčerpanost jsme poslední večírek na ukrajinské půdě nepodcenili a stylově ho zakončili na pódiu venkovního amfiteátru před hotelem. Druhý den už nás čekal autobusový přesun přes solné doly v Solotvině do města Chust, kde jsme zakončili putování nákupem suvenýrů a poslední večeří. Ovšem beze mě, protože i mě na konec cesty dostihli zažívací problémy a tak jsem skončila na sucharech a s Imodiem. To je tak, když celý zájezd machrujete, jak máte zácpu. Pak už nás čekal jen přesun autobusem zpátky do Čech a krásné vzpomínky.

A co vy? Nepojedete nakonec letos taky na Ukrajinu?…. (Jo, mimochodem. V Jasini vraceli ty nejlepší karamelky!!)