Camino de Santiago

SDC6Jistě někdo někdy slyšel o poutních místech nebo nejméně viděl jednotlivce s krosnami na zádech, kteří se vydávají na dlouhé cesty. Existuje mnoho poutních míst, nejznámějšími dle mého názoru jsou Jeruzalém, Vatikán či Santiago de Compostela.

Nám nejbližší pěšky či vzdušnou čarou je nejmenší Evropský stát, nacházející se na Apeninském poloostrově – a tím je Vatikán. Avšak nám nejbližší (mně a mým kamarádkám, se kterými jsem letos v červenci podnikla poutní cestu) je hlavní město Galicijské autonomní oblasti Španělského království – Santiago de Compostela.

SDC4Svatojakubská cesta je tedy poutní cestou, která je známá již od středověku. Legenda, která je s ní spjata vypráví příběh o svatém Jakubovi, Kristovo učedníkovi, který kázal v Hispánii a který byl kolem roku 800. pohřben v Santiagu v zastřešeném hrobě. Město ale padlo do rukou Maurů a o čtrnáct let později se objevily hvězdy, jež ukázaly cestu ke ztracenému hrobu, kde 25.července byly ostatky znovu nalezeny. Jakubovu hrobu byl postaven kostel, který od té doby značí cíl Svatojakubské cesty.

SDC5Svatojakubská cesta je tvořena kratšími cestami nacházející se v mnoha zemích Evropy, Českou republiku nevyjímaje. Dané cesty mohou mít jen pár kilometrů, jako například cesta z Finisterre, nebo-li z konce světa do Santiaga, ale jsou i takové, které čítají okolo tisíce kilometrů. Nejznámější cestou je cesta Francouzská. Táhne se od francouzského městečka Saint Jean Pied de Port přes skalnaté výběžky Pyrenejských hor až ke královskému městu Burgos, kde se krajina mění a vzdálenost zmenšuje. Dalším neopomenutelným místem, kterým vede cesta Jakubova, je Ponferrada. Městečko se stejným počtem obyvatel jako České Budějovice, je známé ať už pro svůj templářský hrad, či pro ubytování pro poutníky, kteří platí jen dobrovolný peníz, ale především proto, že se zde setkávají všechny evropské cesty. Jinými slovy, dá se říct, že Ponferrada je takzvaným mezníkem, který spojuje všechny znamé i neznamé úseky roztroušené sítě a za svými hranicemi vytváří cestu jedinou, po které se ubírají všichni poutníci jdoucí do Santiaga.

SDC2Všechny cesty jsou značeny žlutými šipkami nebo mušlemi nakreslenými na stromech, silnicích, kamenech anebo vytvořené z přírodních materiálů. Občas se stane, že žlutý pomocník není vidět, ale v těchto případech se stačí zeptat místních, kteří jsou velice nápomocní ukázat Vám cestu a pokud se stane, že nenarazíte na domorodce, dejte na Váš šestý smysl neboť i toho je třeba na putování křížem krážem.

Sama za sebe to můžu potvrdit, jelikož i nám se stalo, že jsme se na základě našeho šestého smyslu musely rozhodnout v nepříjemných situacích, které se nám postavily do cesty, ale vždy jsme se shodly, problém jsme prodiskutovaly a společnými silami jsme jej vyřešili bez ztrát na životech našich či druhých.

Mnozí lidé si myslí, že je třeba se na cestu řádně připravit, prostudovat si terén, zamluvit ubytovny dopředu, mít nachozené hromady kilometrů, abyste jednotlivé úseky mezi městy ušli a být věřící.

Opak je ale pravdou, tedy alespoň, co se naší výpravy týče.

SDC7Šly jsme čtyři holky stejného věku, znaly jsme se mezi sebou okolo sedmi let, ačkoli je pravda, že jednu členku jsem spolu s druhou kamarádkou poznala týden před odchodem, ale sedly jsme si tak, že to vypadalo, že se známe dlouhá léta.

Trasu jsme si připravily půl roku dopředu, abychom ji týden před začátkem pozměnily a první den cesty ji změnily úplně, neboť prostudovávat terén na google.mapy. není nejlepší metoda. Krajina vypadá jinak v reálném pohledu, počet kilometrů se zvyšuje s každým zapomenutým metrem, který není zakreslen do polní cesty a hledáte-li cenu ubytoven na neobnovených internetových stránkách, počítejte, že si budete muset sem tam jedno či dvě eura připlatit.

SDC3Co se týče přípravného chození po horách, lesích nebo jen tak kolem domu, záleží jen a jen na Vás. My jsme žádné přípravné túry nepodnikaly, nebyl na ně čas a přesto jsme to zvládly. Ušly jsme přes 270 kilometrů, šly jsme je dva týdny. Denně (průměrně) jsme zvládly 15 km někdy i více. Jistě 15 kilometrů není mnoho, ale s 12 kilogramy na zádech a ve 30° stupňovém létu se batůžek pronese a nejen, že Vás bolí záda, bolest se ozývá i z dolních končetin. Tedy jak u koho. Někteří mají to štěstí a i kdyby prosili, puchýř se jim neudělá i kdyby chodili v malých botách po ostrých kamenech. Jiní naopak i ve vyšlapaných botách přijdou k puchýři po prvním kilometru. Do druhé skupiny lidí spadám i já. Puchýře se mi začaly tvořit pátý den cesty, což by nebylo zas až tak hrozné, kdyby se mi druhý den nezačaly dřít paty a rozpadat boty. Tyto neduhy nebyly jediné, které nás doprovázely na našem putování, ale i přes ně jsme čtyři dny před svátkem svatého Jakuba dorazily do města Santiaga de Compostela.

SDCProhlédly jsme si město, odpočinuly si a zašly jsme na mši, ačkoli nejsme věřící stejně jako většina poutníků, které jsme cestou potkaly. Každá mše je jedinečná tím, že jsou při ní zmíněny státy a počty poutníků, které ten den dorazily do města. Myslím, že tohle „gesto“ vyjadřuje část projevené úcty všem poutníkům.

Na cestě nezáleží na věku, pohlaví či národnosti. Všichni jsou ochotni pomoct jeden druhému, ukázat mu cestu, podělit se o jídlo, zábavu nebo mít jen stejný směr. Nestává se moc často, že byste narazili na poutníka samotáře. Většinou, po dobu co jsme šly, jsme potkávaly páry, skupiny po třech až pěti lidech anebo i po více. Potkaly jsme rodiny s dětmi i s dospělými jedinci. Poutníky na kolech nebo na koních, neboť i to je povolený způsob pro cestu svatého Jakuba a dosáhnout tak jejího cíle.

SDC8A co s sebou na takovou cestu?
Pevné boty – alespoň dvoje. Lepší jsou zavřené, ale ani v sandálech se nechodí špatně, když je nejhůř J , vhodné oblečení – záleží v jakých místech a ve kterou roční dobu se pohybujete, batoh – nejlépe s obsahem okolo padesáti litrů s postrannými kapsami a pláštěnkou, základní léky na bolest hlavy nebo proti alergii, masti na bolavé nohy, náplasti, nůž, spacák a lžíci. Dále je dobré si přibalit baterku, mapu, dobrou náladu, bonbóny pro doplnění energie a hlavně dobrou partu, se kterou nebude o zábavu nouze.

Eva Chmelíková