Realita či sen aneb Co spojuje Henryho Moora a Zdeňka J. Preclíka ?

Bílá královna Z. J. PreclíkaHenry Spencer Moore se narodil 30. července 1898 v Castefordu, nacházejícím se v hrabství Yorkshire, jako sedmé dítě důlního inženýra Raymonda Spencera Moora a jeho ženy Mary Barkerové. Své nadání a zájem o sochařinu projevoval Henry již v útlém věku,v sedmi letech poprvé uslyšel o Michelangelovi, jehož monumentálními plastikami byl fascinován.

Ve dvanácti letech získal stipendium na Castelford Secondary Schoul, kde se mu dostalo komplexní výtvarné výchovy. Za podpory tamních učitelů mohl naplno rozvíjet svůj talent     a připravovat se na přijímací zkoušky na místní uměleckou školu. V průběhu času si Henry Moore udělal také učitelský kurz a vyučoval sochařství na Castelford Secondary School.

V roce 1917 byl jako osmnáctiletý povolán do armády, aby byl účasten bojům první světové války, brzy na to ale byl zraněn při plynovém útoku v bitvě u Cambrai ve Francii. Ze 400 vojáků přežilo tento útok pouze 52, Henry Moore byl mezi nimi. Zůstal v armádě a po rekonvalescenci pracoval jako fizioterapeut. Jak známo, dobrý fizioterapeut by měl disponovat citem pro práci s pohybovým aparátem, umět správně rehabilitovat, diagnostikovat poruchy funkce pohybového systému a správně vedeným cvičením pomoci pacientovy od bolestivých stavů. Henry Moore, měl tedy jako sochař všechny předpoklady k tomu, být dobrý i v tomto specializovaném oboru zdravotnictví.

Po válce nastoupil díky stipendiu na Leeds School of Art, kde se seznámil s Barbarou Hepworthovou se kterou jej pojilo hluboké přátelství . V roce 1921 získal stipendium na Royal College of Art v Londýně a tři roky poté odjel  na půlroční studijní cestu do Itálie, kde mohl studovat renesanční sochařství. V červenci 1929 se oženil se svou modelkou a studentkou malířství Irinou Radetskou. Po svatbě se mladý manželský  pár přestěhoval do Hampsteadu na Parkhil Road. Zde žili společně s dalšími avantgardními umělci, mezi kterými nechyběla ani B. Hepworthová a její přítel Ben Nicholson. V této době také začal Henry Moore vyučovat Chelsea Schoul of Art, kde se stal vedoucím katedry sochařství.

Po vypuknutí druhé světové války Henry Moore ze své pozice na Chelsea Schoul of Art odstoupil.

Stal se válečným umělcem a proslulost mu přinesly hlavně jeho kresby Londýňanů schovávajících se v krytech při náletech. Poté co byl jejich dům vybombardován se  s manželkou přestěhoval do usedlosti Hoglands ve vesničce Perry Green, která se nachází v blízkosti Much Hadhamu v Herdforshire. V novém domě si Henry Moore vybodoval rozsáhlou sbírku přírodnin, které mu mimo jiné sloužily jako inspirace pro nová díla.

Henry Moore zemřel 31. srpna 1986 v Much Hadhamu. Byl pohřben v koutku umělců v St. Paul´s Cathedral v Londýně .

 

Umělecké počátky Henryho Moora se datují do 20. let minulého století, práce pocházející z této doby jsou silně ovlivněny umělcovou osobní zkušeností a útrapami z první světové války a Freudovou psychoanalýzou.

 

Raná díla Henryho Moora jsou ovlivněna umělcovým zájmem o primitivní umění . A tak  v samém počátku Moorovy umělecké produkce rozpoznáváme jeho zájem o primitivní drobné africké sošky. Pod tímto vlivem, tvoří drobné kamenné masky,plastiky přileb a bronzové bojovníky se štíty.

Do počátků Mooryovy tvorby také lze zahrnout jeho zájem o renesanční sochařství, kterým  se podrobně zabýval během svého studijního pobytu v Itálii, který absolvoval v roce 1924.

Po válce se  manželům Moorovým narodila dcera Mary a od té doby se umělec věnuje tématu matky a dítěte. Tomuto tématu se umělec s drobnými přestávkami věnoval po celý svůj život.

Další velké téma v umělcově tvorbě pak představují četné varianty ležících figur.

Zvláštní kapitolu v díle světoznámého britského sochaře tvoří jeho kresby. Kresby lze rozlišovat na ty, které vznikaly pouze jako přípravné črty k sochám (pracovní studie) a dále na ty, které vystupují jako samostatná umělecká díla. Mezi výtvarná díla, které počítáme k samostatným uměleckým dílům patří  expresivní kresby vzniklé v letech 1940 – 1942 , kdy byl Moore oficiálně jmenován „ válečným umělcem“. Za námět mu tehdy posloužily scény z londýnského metra přeměněného na protiletecký úkryt.

V těchto kresbách již můžeme pozorovat jistý první krok pro pozdější kompozice ležících figur či matek s dítětem. Je velice zajímavé pozorovat jak se autor pečlivě zabývá vykreslením detailů konkrétních částí lidské postavy, jako jsou ruce, nohy, však obličeje zachycených lidí zpracovává v jednom stylu a bez výrazných rysů, jako by je záměrně nechával bez identity.

V 50. letech 20. století se Henry Moore též zabývá tvorbou rodinných skupin, v jejichž rámci krátce experimentoval i s mužskou postavou. Lidská postava jej velmi fascinovala, tématicky se zabýval především matkami s dítětem a ležícími ženskými figurami. V této době začínal také dostávat velmi prestižní mezinárodní zakázky, mezi které patří mino jiné také socha pro UNESCO v Paříži v roce 1957.

Zhodnocení životního díla Henryho Moora

Henry Moore je bezpochyby jedním z nejdůležitějších moderních sochařů pro svou brilantní techniku a neuvěřitelnou invenci po formální stránce věci. Jeho kreativita a originální pojetí každé jednotlivé sochy nebo plastiky, která je další variací z řady děl zabývajících se jedním konkrétním tématem funguje jako magnet a přitahuje k jeho osobnosti neustále další a další následovníky, kteří se hlásí k odkazu tohoto umělce a udržují jeho umění stále živé.

Sám Henry Moore za dobu svého působení na různých významných uměleckých školách vychoval velkou řadu nadějných moderních sochařů. Z mnohých posléze udělal své asistenty, podchytil tak jejich talent a nabídl jim jedinečnou příležitost na sobě dále pracovat, rozvinout výtvarnou stránku své tvorby a časem se postavit na vlastní nohy.  V roce  1997 založil nadaci Henryho Moora , která sídlí v jeho institutu v Leedsu v Anglii , jež podporuje vzdělání a propagaci umění, kam šla polovina peněz z každé jeho zakázky.  Tato nadace podporuje formou grantů studentské výměnné projekty, instituce, muzea a galerie.

Moorovy sochy jsou specifické hladkými objemnými tvary, které budí dojem titánských rozměrů. V jeho pracích dochází k prolínání různých objektů na jedné straně a straně druhé  se v nich dochází k rozdělení jednoho objektu do několika oddělených bloků, kombinujících jejich vnější a vnitřní formy.

 V nejednom díle je patrný vliv umění starého Egypta. Další velkou umělcovou vášní bylo cestování, rád podnikal cesty do exotických zemí za poznáním tamní kultury. Se svým přítelem, malířem Tamayem pobýval v roce 1954 delší dobu v Mexiku.

Umělcovu genialitu však nejlépe dokládají jeho vlastní výroky a poznámky k sochařství.

Moore byl například toho názoru, že oproti malířství má sochařství jednu velkou přednost: “Na sochu se můžeme dívat ze všech stran, a je-li této vlastnosti plně využito, dodává soše nepřetržitou, proměnlivou a trvalou překvapivost a přitažlivost. “ Dále také tvrdil, že socha   je uměním pro volné prostranství. Každá socha, aby mohla žít, potřebuje dýchat, vnímat denní světlo a přijímat energii ze slunečních paprsků.   V roce 1951 rovněž napsal: “ Raději bych měl svou sochu umístěnou v krajině, téměř jakékoli, něž vně nebo uvnitř i té nejhezčí budovy, kterou znám“.

Tomuto výroku nelze jinak než dát za pravdu.

No a na závěr Vám ještě dlužím odpověď na nepřímo položenou otázku v nadpisu tohoto článku. Takže, co tedy spojuje Henryho Moora a Zdeňka J. Preclíka? Pokud byste snad ještě čirou náhodou měli v živé paměti článek o výstavě „Marie a Zdeněk Preclíkovi – Mezi snem a realitou“, pak je Vám jasné, že oním spojujícím článkem je jejich zájem o primitivní umění a z něho pramenící inspirace nepopsatelně jedinečnou ale zároveň odzbrojující jednoduchostí afrických sošek.

 

Takže milí čtenáři, kdo z Vás obstál bez větších problémů v tomto malém paměťo-vědomostním kvízu ?  😉 

 V následujících odkaz najdete také fotografie děl H. Moora 

Zdroje :

http://www.henry-moore-fdn.co.uk/

http://www.ceskatelevize.cz/ct24/kultura/81928-valka-smrt-a-sex-v-dile-henryho-moorea/

http://www.artmuseum.cz/umelec.henry moore. php

Foto :

Vernisáž výstavy „Marie a Zdeněk Preclíkovi – Mezi snem a realitou“, autor fotografie : BcA. Pavel Černý