Reforma vysokých škol – po padesáté druhé

protestyNení to tak dávno, co plánovaná reforma vysokých škol vyburcovala studenty k protestům jak proti tehdejšímu ministru Dobešovi, tak zejména proti předkládané verzi reformy jako takové. Reforma tehdy padla. Rok se s rokem sešel a ministerstvo plánuje další ofenzivu. Na stole totiž máme novou verzi. Na úvod nutno podotknout, že se stále jedná o návrh přístupný připomínkám a úpravám…

                                                                                    

Nová a lepší?
Tak předně, tentokrát už se nejedná o „nový“ zákon, ale pouze o novelu toho stávajícího. Tento fakt je ovšem zástupný. Jde především o obsah. Celá novela zavádí do vysokého školství několik nových pojmů a mechanismů, jejichž hlavním cílem má být fungující vysoké školství jakožto nástroj dlouhodobé mezinárodní konkurenceschopnosti. Poměrně smělý plán, který je ovšem nezbytný. Ptáte se, jestli bude úspěšný? Tak na to odpoví až následující roky.

 

Institucionální akreditace
„Akreditace“ je v zásadě povolení (nebo taky licence) vyučovat konkrétní obor. Fakulta vypracuje studijní plán vč. personálního obsazení výuky a Akreditační komise jej buď schválí (a udělí akreditaci) nebo zamítne. Toto povolení se vydává vždy na určitý časový úsek. Pokud je zájem vyučovat daný obor i nadále, je třeba zažádat o prodloužení tohoto povolení. V současnosti je tedy akreditace vydávána na každý studijní program zvlášť, a pokud to velmi zjednodušíme, je tato záležitost v kompetenci fakulty.
Předkládaná novela zákona však počítá s tím, že akreditace bude moci být i institucionální, tzn., že pro určitou oblast vzdělávání (např. přírodní vědy apod.) bude stačit jen jedna akreditace pro celou univerzitu. Ta pak již bude sama rozhodovat o jednotlivých studijních programech na základě vlastního systému hodnocení a tedy zcela autonomně. To, že to patrně v rámci univerzity ponechává prostor pro případné protěžování některých fakult na úkor jiných je nasnadě. Univerzita jen pravděpodobně dostane celkový limit na počet studentů.
V návaznosti na to je také plánován zánik Akreditační komise a její nahrazení Národní akreditační agenturou. Vzhledem k tomu, že Akreditační komise nese jeden z hlavních dílů odpovědnosti za současný hrůzný stav kvality vysokoškolského vzdělávání v této zemi, je to alespoň zadostučiňující, když už nic jiného.

 

Profilace studijních programů
Jako by nestačila „prasečina“ s plošnou a bezvýjimečnou implementací Boloňské deklarace do českého vysokého školství, přichází novela zákona s dalším členěním těchto již rozčleněných forem (pozn. autora – aplikací Boloňské deklarace bylo zavedeno to známé rozseknutí pětiletého studia na tříleté bakalářské a dvouleté navazující magisterské – v mnohých případech velmi násilné a úplně nesmyslné). Nově bychom tedy měli mít další podkategorie „profesní“, „akademický“ a „výzkumný“. Takže v budoucnu se budeme moci stát třeba výzkumným bakalářem, zatímco náš kolega bude „bakalář akademický“. Slyšíte ten rozdíl?  A kdo ví, třeba se ještě dočkáme nějakých mezistupňů a vysoké školy budou vychovávat profesně-akademické bakaláře se zaměřením na výzkum a akademicko-výzkumné inženýry praktického založení. A to vůbec neberu v úvahu fakt, že profesní směry asi nebude mít kdo učit, protože soustavnou a cílevědomou prací Akreditační komise v minulých letech dramaticky ubylo provozních odborníků na vysokých školách ve prospěch laboratorních akademiků. Laboratorní akademik je na vás schopen vychrlit množství technických pouček a definic, s praxí si však bohužel moc nerozumí. No, uvidíme. Třeba právě tohle rozdělení situaci zlepší.

 

Pozice mimořádného profesora
Většině stačí k životu ten bakalář, popř. magistr. Na akademické půdě až kacířská poznámka, ale věřte, že žít se dá klidně i bez toho. Pokud ovšem máte vyšší cíle, můžete po překonání krátkého larválního stádia (odborně označovaného Ph.D.) pokračovat dále na docenta a pokud vám bude příroda nakloněna dokonce i ještě dále až na profesora. K tomu musíte vykázat určité vědecké výsledky, ale pro zjednodušení si můžeme říci, že musíte vytvořit něco podobného vaší diplomové práci (jen mnohem obsáhlejšího a hodnotnějšího). Následně už stačí jen projít přes komisi (Vědeckou radu). Pokud uspějete, můžete až do konce svého života užívat titul doc., popř. prof. před jménem a též požívat výhod tabulkové mzdy a vyššího tarifu, do kterého vás váš titul rázem katapultoval.
V současné době vysoká škola docenty a profesory nezbytně potřebuje, jejich počty jsou jedním ze základních hodnotících prvků, nehledě na to, že bez dostatečné armády profesorů nedostane škola zmiňované akreditace.
Původní záměr zcela zrušit akademický titul „profesor“ tvrdě narazil a možnost jeho doživotního získání tak v novele zákona zůstává. I přesto je přidána další varianta – vytvoření pracovní pozice „mimořádného profesora“ tj. takového, který si prozatím svůj trvalý akademický titul „profesor“ na kolbišti vědy ještě nevybojoval. Vlk se nažere (upozorňuji, že tohle nemá s restitucemi vůbec nic společného) a koza snad zůstane celá.

 

Financování
V současnosti jsou vysoké školy živy zejména ze dvou zdrojů: příspěvků na vzdělávací činnost (tj. za studenty) a peněz za vědecké výsledky. Ačkoliv hlavní důraz se klade na vědu, většina peněz teče do vysokých škol za studenty (to je trošku paradox, stát platí za výuku, ale kontroluje téměř striktně jen vědecké výstupy). Každopádně, vysoké školy se sumu, která jim bude přidělena, dozvídají zpravidla až po schválení státního rozpočtu, tj. rok od roku a ještě k tomu na poslední chvíli. V zásadě mají jen jednu jistotu a tou je fakt, že peněz dostanou méně, než minulý rok.
Podle nového návrhu budou školy financovány pomocí tříletých kontraktů. Škola uzavře se státem kontrakt o výuce, za kterou stát hodlá zaplatit předem smluvený peníz a měla by tak mít určitou finanční jistotu na následující tři roky. To je pochopitelně velmi důležité pro plánování a rozvoj školy a v zásadě tedy pozitivní. Co již není tak pozitivní je fakt, že zákonem bude tato oblast upravena jen v obecné rovině a podrobnosti budou řešit podzákonné normy. A na ty si teprve musíme počkat…

 

Školné
Citlivé téma, které se přičinilo o pád bývalého ministra. Ze strategických důvodů bylo později nahrazeno výrazem „zápisné“. Ještě později bylo z podobně strategických důvodů odloženo na neurčito. Takže zatím se takticky nekoná.

 

Suma sumárum
Oblast vysokého školství naprosto nezbytně potřebuje reformovat. Vysokých škol je jako hub po dešti, studentů však neustále ubývá. V boji o posluchače tak školy neustále snižují své nároky a kvalita jde slušně řečeno do kopru. Vysokoškolský titul již na trhu práce není žádnou velkou výhodou, kvalita absolventů klesá. To konkurenceschopnosti České republiky příliš nenahrává.
Zásadní problém je ovšem už na středních školách, které boj o studenta (populačně slabší ročníky na ně dorazily pochopitelně dříve) formou snižování nároků započaly v předstihu a realizují jej tak již delší dobu. Za tuto dobu vycizelovaly své strategie k dokonalosti a maturitu na nich tudíž dostanete prakticky zadarmo. Pouze reforma vysokých škol tuto tristní situaci vyřešit nedokáže. Pravděpodobně by to nedokázala ani původní razantnější verze, natožpak umírněná verze současná. Každopádně, šance se jí dát může…

Za tento silně nezáživný článek je odpovědný redaktor SVRAPu Kuba Vondruška


Zdroje:
– Zákon č. 111/1998 Sb. o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (paragrafované novelizované znění)
– doprovodné dokumenty MŠMT

  • Evča Křenková

    Kubo, máš perfektní sloh 🙂 )
    A jen tak dál, prosím, piš takové články, to všichni moc potřebujeme. Díky a hodně zdaru!

    • Jakub Vondruška

      To je dost individuální. Mám spolužačku, kterou můj sloh dováděl doslova k šílenství a měla tendenci neustále přepisovat naše společné školní práce do své češtiny.
      Každopádně jsem rád, že Tobě se líbí a děkuji za pozitivní ohlas, snad nezklamu 🙂