Tvrzení moderny

DSC_2258Výstava „Tvrzení moderny“, která je věnována českému sochařství první poloviny 20. století ze sbírky Karly a Davida Železných, bude ke zhlédnutí ve Velkém sále Alšovy jihočeské galerie v Hluboké nad Vltavou od 4. května – 28. září 2014.

Jan Štursa, Otto Gutfreund a Jan Václav Myslbek – to jsou osobnosti české výtvarné elity první poloviny 20. století, které svou prací položily základy naší sochařské moderny.

DSC_2192Je obecně známo, že vždy, když vzniká nový umělecký proud, neutvářejí jej pouze lidé, kteří se díky svému talentu, mnohdy též provázeni šťastnou hvězdou, dostanou do popředí a zaujmou postavení vedoucí osobnosti nově vzniklého výtvarného směru. Naopak spolu s nimi (a mnohdy pod jejich výrazným vlivem) jej formují další neméně nadaní umělci, nacházející se hříčkou nepříznivého osudu v jejich stínu.

A tak sochaři mladší generace jako Josef Kubíček, Vincenc Makovský, Bedřich Stefan či Mary Durasová, kteří své nadání rozvíjeli studiem pod vedením výše jmenovaných velikánů české sochařské moderny, mají k tomuto tvrzení svými díly jistě co říci.

Sám sympatický sběratel, milovník umění a v neposlední řadě také autor koncepce současné výstavy, David Železný však podle svých slov na výstavu takovýchto dimenzí čekal celých 20 let, tedy od okamžiku získání první plastiky.

DSC_2194Velkou  zvláštností  je nejenom svým zjevem, ale především svým obsahem pozornost poutající sochařský pavilon, který vyrostl v prostorách hlavního výstavního sálu AJG v Hluboké nad Vltavou,  jehož architektonický návrh pochází od Sutech studia. Jde o  netradiční moderní stavbu umístěnou ve velmi tradičním výstavním prostoru zámecké jízdárny AJG v Hluboké nad Vltavou.

Tento pavilon se stává o to zajímavějším, vezmemeli v potaz skutečnost, že stavba takového formátu byla u nás naposledy postavena v roce 1902, u příležitosti výstavy známého sochaře Augusta Rodina.

Ve středu pozornosti každého návštěvníka se nachází labyrint soch vzniklý uvnitř pavilonu, jehož jednotlivé zastávky s velmi komorním nádechem, doprovázeným intimním osvětlením se věnují těmto tématům:  Secese a symbolismus, Žena, Láska a erotika a nakonec Vzdělanost a Smrt.

Díla nacházející se uvnitř tohoto sochařského pavilonu nejsou řazena chronologicky, ale spíše tematicky, neudávají tedy nějaký systematicky řazený pohled na vývoj dějin českého sochařství první poloviny 20. století, což na druhou stranu umožňuje návštěvníkovi oprostit se od škatulkování vystavovaných děl.

DSC_2236Ve výsledku to znamená, že při procházení jednotlivými částmi se může každý návštěvník nechat oslovit „pomyslným“, ale o to více poutavým dialogem dvou krásných děl, ve kterých se zrcadlí secesní symbolismus, umístěných v sále ,,dívek“, a sice Pubertou od Jana Štursy a okouzlující Čtrnáctiletou z tvorby Karla Dvořáka.  Tomuto dialogu dvou dospívajících dívek se zaujetím též naslouchá někdo třetí, a sice Ležící akt z pálené hlíny od sochařky Mary Durasové, představitelky neoklasicismu, jejímž hlavním tématem v umělecké tvorbě se stala žena.

Během další tematické zastávky s nádechem lásky a erotiky naše smysly svým uměním doslova podráždí reliéf ze šelakované sádry od Jaroslava Horejce vyznačující se příznačným názvem Venuše a Adonis,v němž jde o expresivní podání mýtu o bohyni lásky a synovi kyperského krále, kterému se nikdo z lidí ba ani bohů nedokázal vyrovnat krásou. Jejich příběh lásky až za hrob je již po tisíce let výzvou pro každého umělce, aby uchopil toto téma z nového pohledu a oddělil se tak svým tvůrčím géniem od ostatních představitelů uměleckého světa, kterým kdy tento mýtus posloužil jako námět pro namalování obrazu či zhotovení sochy.  A jelikož reliéf Venuše od Adónise od Jaroslava Horejce má všechny předpoklady k tomu, vyvolat v každém náhodném pozorovateli doslova bouři citů, tak se touto devizou svým způsobem nepochybně odděluje od ostatních.

 Vzdělanost pak zastupuje dílo se symbolickým názvem Inteligence, které Josef Mařatka, talentovaný umělec a Rodinův žák původně vytvořil jako akt pojmenovaný Jaro. V konečné fázi ovšem nebyl sám autor s výsledkem zcela spokojen a shledával toto dílo bez uspokojivého obsahu a dlouho tápal, kde by onen kýžený obsah mohl získat.

Dilema bylo nakonec vyřešeno okamžikem, kdy do jeho ateliéru vstoupila opuštěná a křehká dáma s velkým D,  Mili Slavíčková. A tak se z počátku pouhý akt bez hlubšího obsahu proměnil v neobyčejně podmanivé dílo.

DSC_2240O nezvratitelnosti osudu nás v  samém závěr výstavy utvrdí Utrpení (Válka), plastika expresivního náboje od Josefa Kubíčka či Úzkost Otty Gutfreunda, jejíž zhlédnutí vyvolá v divákovi velmi hluboký emocionální zážitek umocněný světelnými efekty, které bych se nebála nazvat dokonalou hrou stínů, navozující prožitky z divadelní scény, v níž hlavní hrdina prohrává  předem ztracený boj o svou existenci.

Don Quijote Otty Gutfreunda by o takovém boji s větrnými mlýny mohl barvitě vyprávět po celé hodiny.

Kubistické období Emila Filly je zde na výstavě zastoupeno dílem, které je považováno za umělcův autoportrét, avšak formálně je označováno jako Hlava muže z roku 1934.

Cílem této výstavy je seznámit návštěvníky s přelomovou etapou našeho sochařství, v němž čeští umělci nabyli světového významu a nastínit tak nový pohled na českou plastiku první poloviny 20. století.

A tak, i když v rámci této výstavy z pochopitelných důvodů nemohou být zastoupena právě ta největší a zcela zásadní přelomová díla oněch velikánů české moderny, můžeme přesto říci, že nástin nového pohledu na exponovaná díla a jejich autory se vydařil.

Veronika Polnická