Učitelkou v Africe

africanceCelou noc vydatně pršelo. Cestou do slumu Mukuru jsem se nořila do bahna. Mladá černoška s dítětem uvázaným v šátku uklouzla a válela se po zemi. Byl listopad, období krátkých dešťů. Nevábné stoky přetékaly odpadky a já právě přeskočila mrtvou krysu. Navzdory ponurému dnu z chatrčí stlučených z několika vlnitých plechů vyhrávala veselá africká hudba. V oněch nuzných přístřeších o jedné místnosti se nezřídka kdy tísní početné rodiny. Nejsou tu koupelny, proto se užívá ve slumech tolik oblíbený způsob létajících toalet, k němuž vystačí pouze igelitový sáček a síla v rukou. Obyvatelé provizorních obydlí jsou však na tom mnohem lépe než ti, kteří nemají kde složit hlavu, a tak pracují a bydlí přímo na skládce, hromadě odpadků, která sem byla vyvezena z nejbohatších čtvrtí Nairobi. V afrických slumech se žije ze dne na den… (první místo v soutěži o Cenu Wency Luky)

Mzungu, mzungu,“ ukazují si na mě děti ulice a ty, které nemají kam jít, mě chytají za ruce. Některé mají hlad a tak čichají lepidlo, které je mnohonásobně levnější než jídlo, a na chvíli jim ulehčí trápení.

kolazUpendo znamená ve svahilštině láska
Tu již stojím před Upendo rescue centre, školou a zároveň záchranným centrem pro sirotky, kde pracuji. Je tu živo a veselo – na dvorku se prohánějí děti, chatrče, které představují třídy, jsou pomalované obrázky afrických zvířat a na improvizované plantáži se starší žáci učí pěstovat africký špenát sukuma wiki a papáju.

Naum, zakladatel této malé oázy uprostřed slumu, mě seznamuje s jedním ze sirotků, dívkou Faith, jejíž jméno lze přeložit jako „víra“. Faith pochází z vesnice v západní Keni. Do Upenda se dostala díky nešťastnému sledu události. Jednoho slunečného dne sbírali její rodiče dřevo na stavbu chýše, když tu se objevil lev, a oba je zabil. Opatrovníci přivedli nešťastnou malou Faith do hlavního města a předali ji řediteli centra. Faith ráda navštěvuje lidi v nemocnici a sní o tom, že se stane lékařkou. Toto krátké vyprávění je jen střípkem z mozaiky příběhů, které na svých bedrech nesou statečné děti ze slumů.

simonaŘeditel mě jmenuje učitelkou společenských věd a umění. K tomu, abyste se stali učitelem ve slumu, diplom z pedagogické fakulty nepotřebujete. O mzdě si však můžete nechat zdát. Učitelé působí jako dobrovolníci, kteří se mimo pedagogické aktivity snaží sehnat prostředky na chod školy. V prvních dnech jsem byla přizvána na náslech hodiny náboženství. Nejednou mi „novátorské“ metody keňských kolegů připadaly absurdní.

 Učitel: „Když vás bolí hlava, musíte se modlit k Bohu. Samozřejmě, je třeba vzít si jeden, dva Panadoly, a pak vás Bůh vyslyší a pomůže vám. Stejně tak je to se zkouškami. Musíte se modlit, pak se jedno či dvě odpoledne budete učit, a Bůh dá, že zkoušku zvládnete!“

 odrostlejsi_africancataKomicky probíhala i má první vyučovací hodina, kdy jsem byla nucena předstoupit před pátou třídu a bez sebemenší přípravy hovořit o rybářství, které je pokládáno za jedno z hlavních témat společenských věd. Když jsem se snažila zachránit situaci a ptala se dětí na názvy sladkovodních a mořských ryb, volaly na mě svahilská slovíčka, kterým jsem nebyla s to rozumět, a tak mi nezbývalo nic, než je chválit a rozdávat úsměvy na všechny strany.

 Děti jsou ve škole od brzkého rána takřka do večera. V sobotu je výuka pouze dopoledne a neděle je zasvěcena odpočinku a návštěvě kostela. Od předchozí stážistky se dozvídám, že zde byly ještě před nedávnem uplatňovány tělesné tresty. Naštěstí osvícení přichází i na africký kontinent. Třídy jsou zařízeny poskrovnu. Děti vlastní jen jeden sešit, ve kterém mají zápisky ze všech předmětů, za to však nesedí na zemi, jak je obvyklé v jiných školách ve slumu, nýbrž na židlích a v lavicích. Jsou pozorné a snaživé a trpělivě snáší můj výklad, který se za absence učebních pomůcek zdá být nudný. Svádí mezi sebou boj o to, kdo mi dřív přinese židli, abych si mohla odpočinout. Když se mi při psaní na tabuli zlomí křída, sborově se omlouvají.  A v okamžicích když tabuli popíši, přiběhnou nejméně čtyři ochotní žáci a mažou ji zbytky svého potrhaného oblečení pod uniformami. Ze všeho nejraději však zpívají a tancují.

 Skákal pes v podání „páťáků“ z Upendo rescue centra

detiO přestávkách si povídám s učiteli. I ti se perou o přízeň kolegyně z daleké Evropy a zásobují mě zajímavostmi z každodenního života Keňanů. Hodno pozornosti mi připadá například to, že v Keni je stále povolen tradiční způsob manželství, který umožňuje polygamii či to, že se v Keni hovoří více než čtyřiceti dvěma domorodými jazyky. Aby si příslušníci jednotlivých kmenů rozuměli, mluví svahilsky, jazykem běžným v celé východní Africe. Je to jazyk přesladký, a když jej zasněně poslouchám, slyším samé „nini“ a „ňoni.“ Keňa je bývalou britskou kolonií, a proto se většina školních předmětů vyučuje v angličtině.

Rozdíly mezi africkým a evropským vnímáním světa na sebe nenechaly dlouho čekat.

kolaz2Učitel Duncan: „Cože?  Vy v České republice chováte psy a kočky jako domácí mazlíčky? Ale fuj!!! To já mám daleko raději slepice!“

Jak se ukázalo, tento přístup v Africe není ojedinělý. Většina mých žáků při volbě domácích mazlíčků skutečně preferuje slepice. Jedenáctiletý Bonface mi ve slohové práci napsal proč. Stálo tam velice zmateně: „Mám rád slepice, protože mají vajíčka, a když jsou staré tak je zabijete a sníte, a když dáte dvě slepice k sobě, tak mají další slepice, a pak máte hodně slepic.“

 

dopisNa závěr stáže jsem žádala žáky o krátký vzkaz pro české děti.

Simona Pilečková, 22, Pedagogická fakulta JU

– – – –

Autorka si na podzim roku 2013 splnila sen a odjela v rámci stáží poskytovaných studentskou organizací AIESEC do Keni, kde učila ve slumu chudé děti a sirotky.

Simona Pilečková se stala absolutní vítěžkou soutěže o Cenu Wency Luky a v dohledné době se na nás díky SVRAPu bude moci podívat z vrchu 🙂 Gratulujeme 😉