Vzdělání pro každého, aneb kam nás tohle heslo přivedlo

Počet studentů vysokých škol nám neutěšeně a bohužel i neudržitelně narůstá. Kulminace však snad již bylo dosaženo

Počet studentů vysokých škol nám neutěšeně a bohužel i neudržitelně narůstá. Kulminace však snad již bylo dosaženo

Vzdělání pro každého. Slogan, který se velmi často objevuje v programech politických stran. To by až tak nevadilo, někteří politici rádi nahánějí body populistickými výkřiky do tmy, které po volbách zapadnou. Co vadí, je právě jeho výjimečnost v tom ohledu, že v  posledních dvou dekádách se ho bohužel podařilo uvést v život. Popravdě, je to jedno z mála hesel, u kterých se to podařilo provést tak dokonale. Proč z toho ani trochu neskáčeme radostí?

 

 

Vzdělání, bezplatnou zdravotní péči a balónek pro každého našeho voliče
Tak tedy vzdělání pro každého. Obecné a jalové, řeknete si? To ovšem hesla obvykle bývají – aby byla jednoduše reprodukovatelná, zapamatovatelná a pochopitelná. Ale má to i své slabší stránky. Ta zásadní je v tom, že v jejich základní verzi chybí celá řada upřesňujících údajů. Správně by ta větička totiž měla znít třeba „Odpovídající vzdělání pro každého v závislosti na jeho schopnostech“. Bohužel, připouštím, má to jednu chybu. Není to tak úderné a než byste to stihli přečíst z billboardu, tak to na dálnici přejedete. Navíc by to asi muselo být na dvou řádcích a na takové Dé jedničce se řádek špatně udrží v oku (všimněte si, že heslo „Spravené silnice pro každého“ motorista aby pohledal). Takže vítězí obecná a jednoduchá verze. Nicméně právě její obecnost a jednoduchost umožnila politikům, aby si udělali vlastní výklad a to ve stylu „čím vyšší titul všem, tím líp“. Souhrou nešťastných okolností se jim navíc tuto modifikovanou verzi jako na potvoru povedlo úspěšně zrealizovat. A titul jak víme, není zrovna synonymum pro vzdělání.

 

Kam dojdeme tímhle tempem za dalších dvacet, třicet, padesát let?

Evoluční teorie o původu nových vysokých škol
Takže zpátky na začátek. Vlastní původ našeho problému sahá do období krátce po revoluci, kdy se hranice malého státu v srdci Evropy otevřely světu a začalo nezávislé srovnávání a zjišťování, kde všude za západem pokulháváme. Do politických ústředí tak přišli mimo jiné i demografické studie se zásadním objevem, tj. že v naší malé kotlině se ve srovnání se západní Evropou potuluje příliš malé procento vysokoškolsky vzdělaných občanů (7,1% v roce 19911). Politická reprezentace se toho chytla, dala hlavy dohromady a vyslovila nekoncepční a dlouhodobě nepromyšlenou objednávku „navýšit! – a to co nejdříve“ … a bohužel taky za každou cenu. Narychlo tak rozjela vlak, u něhož nedořešila brzdný systém. To co následovalo, pravděpodobně velmi potěšilo populační biology. Explozivní a často bohužel jen velmi povrchně kontrolovaný rozvoj života na korálovém útesu českého vysokého školství, protože logicky tam, kde se objeví volná nika s dostatkem zdrojů, následuje život. Univerzity si sice něco sprostého zamumlaly pod vousy, ale následně se velmi rychle a až podezřele ochotně přizpůsobily novým pravidlům a začaly nový prostor kolonizovat. Asi to s tou zásadovostí nebude tak horké…

 

Otázkou je, jestli to stát s těmi povoleními drobet nepřepísknul.

Po přemnožení populace následuje kolaps systému – trocha populační dynamiky
To máte jako s králíky v Austrálii. Žádný přirozený nepřítel, najednou je dostupná spousta zdrojů a to vyúsťuje v rychlý nárůst četnosti. Prostě se to množí a množí. Pak ovšem zdroje dojdou (králíci všechno sežerou) a nezbývá než umřít. V lepším případě je smrt rychlá a to odstřelem, v horším pomalá za přičinění hladu a nemocí. Kruté, ale taková je příroda. A do tohohle stavu se právě dostávají české vysoké školy. Zatímco v první svobodné lovecké sezóně 1989/1990 bylo v českém revíru 23 veřejných vysokých škol (na nich 69 fakult)2 a školy soukromé byly činností bolševika pochopitelně vyhynulé, v sezóně 2011/2012 bylo vysokých škol již 73 (vč. 45 soukromých). V rámci těchto škol pak působilo celkem 140 fakult2. Ještě drastičtější čísla nám vycházejí na nižší úrovni – tj. v počtech studentů. V sezóně 1989/1990 na vysokých školách studovalo celkem – a to vím naprosto přesně – přibližně něco málo zhruba asi tak přes 113 tisíc2 studentů. V sezóně 2011/2012 jich… tedy vlastně nás… už ale bylo přes 392 tisíc2. To je skoro třiapůlkrát tolik. Kde se vytvořil potenciál? No pochopitelně snižováním nároků. Pokud vycházíme z hypotézy, že ti nejlepší již na VŠ studovali, jakékoliv navyšování stavů se musí dít směrem dolů. Průměr celku se snižuje a nároky vysokých škol se logicky přizpůsobují průměru (snižují se,  aby si studenty vůbec udržely). Jak prosté – úroveň vzdělávání v posledních letech klesá stejně rychle a dramaticky jako úroveň herního projevu fotbalového nároďáku.

 

I přesto, že vysoké školy už teď zažívají krizi (červený bod), období hubených let (oranžově) je pro ně teprve na začátku.

Chmurný je výhled, není kde brát
Naproti nárůstu celkové kapacity vysokých škol ovšem v poslední době zdrojů tak nějak ubývá. Zdrojů jak finančních, tak personálních. Rozpočty vysokých škol jsou rok od roku čím dál tím více kráceny a ani ta porodnost už není jako za Husáka. Populační křivka je až brutálně neúprosná. Jestliže od se od školního roku 89/90 navýšil počet studentů vysokých škol téměř 3,5x, počet studentů ve středním vzdělávání naopak klesl z 626 tisíc na 505 tisíc3(a to jsou do toho počítány i učňovské obory). Pokud jste úspěšný maturant a přihlásíte se ke studiu na VŠ, máte dnes asi 70-80% šanci, že budete ke studiu přijati. Výsledek je zřejmý: na vysoké školy se dostává stále více inteligenčně podprůměrných jedinců. Ještě smutnější je, že vysoké školy jsou za ně v konečném účtování nakonec rády. A to na ně ještě ta nejhubenější léta teprve čekají, protože populačně nejslabší ročníky se těší na brzkou oslavu plnoletosti a pomalu se rozhlížejí kam po maturitě. Abych navázal na předchozí kapitolu, výsledkem nedostačujících zdrojů je situace, kdy vysoké školy zažívají hlad. S tím spojené nemoci se už také začínají pomalu objevovat.

 

Kudy z toho ven
Již nastíněná řešení jsou v zásadě dvě. Buďto ministerstvo najde dostatek kuráže a provede řízený odstřel některých nekvalitních vysokých škol anebo ty slabší vysoké školy prostě nechá vyhnít. Ta druhá zmíněná varianta má jednu výhodu, ale i jednu nevýhodu. Výhoda tkví v tom, že to bude proces pozvolný (a tedy politicky a na popularitě méně škodlivý a navíc vcelku bezpracný). Nevýhoda se skrývá na druhou stranu v tom, že to bude proces pozvolný. Slabší vysoké školy totiž ve smrtelné agónii z nedostatku zdrojů budou chtít neodvratitelný proces svého zániku zvrátit a budou akademické tituly rozdávat za hezký úsměv, jen aby si udrželi dostatečnou klientelu pro své přežití (to se v zásadě děje teď na středních školách s maturitou). To logicky – v otevřeném konkurenčním prostředí – vede k reakci těch silnějších, které také musí slevit. Ze svých nároků tak nakonec ubírají všechny školy, rozdíl je pouze ve výchozí pozici. Slogan „vzdělání pro každého“ je tak možná na čase vyměnit za novelizovanou verzi „tituly pro každého“.

Osobně se domnívám, že plánovaná reforma by příliš velké škody nenapáchala. Bohužel by ovšem ani neodstranila fatální chyby, které již napáchány byly. A to je problém. Rušení škol pochopitelně populární nebude, bude stát cenné politické body. I přesto je třeba postavit se problému čelem a heslu „Vzdělání pro každého“ v té podobě, v jaké v současnosti je, už konečně říct: „Prdlajs!“ Teprve poté, co z vysokých škol uděláme opět prestižní vzdělávací ústavy, se bavme o zavedení školného. V zásadě je to ale jedno, s pádem vlády padla i reforma a hnití bude stejně pokračovat vesele dál…

článek za jedné dlouhé noci sepsal Kuba Vondruška

Zdroje:

http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/souhrnna_data_o_ceske_republice [on-line 31.7.2013]

http://www.czso.cz/cz/cr_1989_ts/1208.pdf [on-line 25.7.2013]

http://www.czso.cz/cz/cr_1989_ts/1203.pdf [on-line 25.7.2013]