Vzdělávání při vzdělávání

Regionalni-vzajemna-vymena-zkusenostiChodím na vysokou školu. Teda říká se jí tak. Na výšku má sice jen tři patra, ale je výsostná a lidé po jejím absolvování míří vysoko, je tedy vysoká. Alespoň já si to tak vykládám. Vysoká škola jako efekt procesu vzdělávání poskytuje vzdělání. Mě vzdělávání baví, proto chodím na vysokou školu. Nese to s sebou totiž otevření mnoha netušených obzorů. Pakliže chcete.
Titul! … zvoní zvonek … Titul! … slyšíte v hlavě … Titul! … je myšlenka, která doprovází tří, pěti, nebo ještě víceleté snažení, slasti i strasti studentů VŠ. Titul, dvě, tři a více písmenek jako součást jména, neodolatelné lákadlo, přidaná hodnota času stráveného na škole, času, kdy člověk ještě “nemusí do práce”.

Sama už dva tituly mám. A pachtím se za třetím i přes to, že už do práce musím (nebo chci?). Pořád mi to nestačí. Ne, nepůjdu už na další školu, to ne. Chci mluvit o tom, že v rámci samotného studia vysoké školy, v rámci minima povinných a povinně volitelných předmětů člověk může získat kostru svého oboru. Ale tu podstatu, víte, tu už si musí každý hledat sám. Jít dál za svým oborem, jít dál za hledáním sama sebe v rámci toho co chci dělat. Dobře dělat.
Problém nastává v okamžiku, kdy je student názoru, že jeho Alma mater a jí vyučované předměty jsou to jediné a pravé, co mu může poskytnout vědění. To vědění, které představuje moc. Taková myšlenka je však spíše nemoc. Myšlenka, že chodit do školy mi stačí k tomu, abych se kvalitně připravil/a na pracovní proces.

klasterni-knihovna-Milevsko

klášterní knihovna Milevsko

Podle mého názoru v České republice celkem obstojně funguje vzdělávací systém. Nejen ten veřejný, státní, ale i komerční (nemluvím teď o soukromých VŠ) a občanský. Tedy to, že vzdělávání neprobíhá pouze na (vysokých) školách, ale i na nejrůznějších kurzech, seminářích, přednáškách, besedách či workshopech pořádaných odbornými firmami, jednotlivci odborníky, nebo třeba občanskými sdruženími. Rozumím, že to, co teď chci říct, není možné generalizovat napříč všemi obory, alespoň trochu se o to pokusím. Už v dětství nám rodiče říkali, že všechno něco stojí. Nejen peníze, ale i energii. Problém, který já vidím v cestě jednotlivce za dalším, mimoškolním vzdělávání, se ubírá podobným směrem, kterým mířila Bára ve svém včerejším článku. Vynaložení úsilí při vyhledávání informací o tom, kde co najdu, kde se co děje, kde se můžu dozvědět zase něco nového mimo školu. Informace, které člověk sám aktivně vyhledává – prostě buď musí chtít, nebo nemá nic. Jsou obory, kde si informace o dalším vzdělávání nemusíte nijak zvlášť vyhledávat, kde zkrátka musíte získat ročně X bodů za svou účast na nejrůznějších vzdělávacích akcích. Prostě musíte. Např. ve zdravotnictví. Strávila jsem v oboru zdravotnictví sedm let. Přešla jsem do oblasti pedagogiky, a ejhle, žádné povinné vzdělávání! Uděláte školu a další seberozvoj jen co kdo chce. A kdo nechce, tak nemusí. Nepozastavuji se jen nad vzděláváním po vzdělávání, ale i nad vzděláváním při vzdělávání. Jasně, že praxe (chození do práce) dá člověku hodně. Někdy i víc, než škola. Není to ale všechno. Pro to, co dělám, musím mít nějaké teoretické ukotvení, musím vědět proč. A jak řekl americký psycholog Kurt Lewin: Není nic tak praktického, jako dobrá teorie. Ze své zkušenosti absolvování ne zrovna malého množství vzdělávacích akcí mám pocit, ž u studentů něco takového úplně nefrčí. Nejen to, spíš to na mě působí, že je něco takového ani nenapadá. Většinou.
Co vy? Vzděláváte se i mimo školu? Makáte na svých znalostech a osobním rozvoji, nebo je pro vás vysoká škola jen cesta za titulem?

Autorem je Eva Křenková

  • student

    Myslím, že ve světě, kde má každý titul, je přesně tohle důležité. Možná lidé, kteří mají přirozený intelekt a rozhled, budou mít větší uplatnění a šanci, než strojově vyrábění absolventi 🙂 Já se snažím investovat do sebe, chodit na kurzy, zlepšovat své dovednosti, znalosti atd. Věřím, že je to nejlepší investice, kterou můžeme “my” studenti udělat 🙂

  • Barbora

    “Myšlenka, že chodit do školy mi stačí k tomu, abych se kvalitně připravil/a na pracovní proces.” – zásadní problém vidím i v tom, že všechno, co mnoho studentů dělá, je doslova a do písmene “chodit do školy”, odsedět si přednášku, brouzdat si při tom na internetu… o vzdělávání se ve škole, natož mimo školu nemůže být řeč! Takže ano – někteří studenti si myslí, že jim prostě stačí do té školy chodit. Naštěstí nejsme všichni stejní!

    • Zbyněk Lichka

      Ono ale ani nestačí to, že bude člověk dávat ve škole pozor a bude se tomu věnovat v rámci školy. Přeci za branami školy je celý svět, který nabízí tolik možností a otvírá spoustu a spoustu šuplíků, ve kterých jsou zajímavé zkušenosti, dovednosti, znalosti… Neomezujme se jen na školu

  • Jana Kučerová

    Zcela souhlasím s Evou,pokud se týká vzdělávání při práci a po škole.Také již vlastním jeden titul,který mi sice v zaměstnání není k ničemu (neboť hodnocení je za stejnou tabulkovou práci),ale oceňuji,že mě škola naučila v dobách před internetem tak vyhledávat informace,že se mi hodí i při současném studiu na zmiňované a kritizované” TF,kde neexistují skripta jako jinde a k výuce si hledejte doporučenou literaturu kde chcete.Ale zase to má výhodu,že je na vás,co se naučíte ke zkoušce (jen se musíte trefit do noty zkoušejícímu). A se Stagem mají problémy nejen vyučující,ale k mému údivu po půl roce studia i samotní studenti.Občasné diskuze na ročníkových stránkách mě zaskakují svojí naivitou nad zjištěními spolužáků,co musí být ke zkoušce.Někdy mi připadá,že někteří studenti žijí v jakési virtuální nerealitě života.Mimochodem ke vzdělávání mimo svůj obor mě přivedla myšlenka z práce nezblbnout a cvičit svůj mozek jinými průběžnými informacemi.Výborně to funguje a zatím mě to drží nad vodou i v osobním životě.Byť je to mimo chápání mých kolegů a občas i nejbližšího okolí.